Článek
Čím dal víc si uvědomuji, jak strašně těžké, ne-li nemožné, je nehodnotit. Ačkoliv nechci, už několikrát mi automaticky vyjelo z pusy spojení „ty jsi hodnej“ nebo „to jsi šikovnej.“
„Hodnej“ byl, že neřval a „šikovnej“, když na bříšku zvednul hlavičku.
Co to sakra je? Když bude křičet, bude zlobivej, a když hlavičku nezvedne, protože se mu třeba zrovna nechce, bude „nešikovnej?“ Tohle Waldovi opravdu dělat nechci, stačí, že jsem ve víru hodnocení vyrostla já. Vnímám, jak neustálé hodnocení převálcovalo jakoukoliv mou autenticitu a i s blížící se čtvrtou dekádou svého života stále občas marně tápu, kdo že to vlastně jsem. Musím si dávat pozor, zda mé činy a záměry vychází skutečně ze mě nebo jen z neustálé tendence zalíbit se ostatním, i když vím, že maminka mě bezmezně přijímat nebude. Také proto jsem s matkou momentálně přerušila fyzický kontakt, protože mi přijde na hlavu nechat se a všechno co udělám trvale hodnotit. Konečně si dovolím nemít to zapotřebí a ušetřit se poslouchat hodnocení Waldy a toho, zda a jak moc je „šikovný.“ Vysvětlit se jí to nedá, problém mám pouze já, ale já tu zase nejsem od toho, abych jí to dokola trpělivě vysvětlovala. Ten otisk naučeného hodnocení je tak silný, že je skoro nemožné ho občas automaticky nepoužít. To už je jednodušší nemluvit sprostě. Jediné, co jde, je si to trvale uvědomovat. Mravenčí práce, nabízelo by se říci.
Přemýšlím, odkud se zvyk neustálého hodnocení vzal. Nemyslím, že je to stigma jen v Čechách, i když tu vzkvétá zvláště bujně.
„Buď hodná. Buď rozumná.“
„Ty jsi ale ošklivá.“
„Ty máš ale zadek.“
„Podívej na to svoje břicho.“
„Jsi taková krev a mléko.“
Je to jen malý výčet hodnocení, která vydláždila pevně dané mantinely mých dospívajících a dospělých let. Ať jsem dělala, co jsem dělala, nikdy jsem nebyla dost, nebo jsem bývala naopak moc. Tak akorát mi jednoduše nešlo, ač jsem se snažila sebevíc. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že jsem nějaký vadný kus, který všechno pokazí a jednoduše nemá talent na život. Zklamání vlastních rodičů, co si nic moc pěkného nezaslouží.
„Buď hodná chlapeček/holčička“ je věta, ze které má nemálo z nás celoživotní trauma, pod jehož kletbou prožije svůj život sakra pod svým potenciálem. Proč? Jen z důvodu, abychom naplnili očekávání okolí „být hodné holky/kluci“, což znamená zbytečně nevyčnívat a nikoho moc neotravovat. Být snadno ovladatelní a nechat se jednoduše „vychovat“, tedy narvat do sebe nefunkční vzorce svých rodičů a slepě je převzít jako svoje názory a cítění. Pak nás budou mít rádi. Smutná pravda je, že stejně nebudou a dýchat se dobře nebude nikomu.
Co vlastně znamená být hodný? Fata morgana každého dítěte, jejíž obsah je notně proměnlivý. Co je hodné pro jednoho, může pro druhého být přes čáru, ale myslím, že všeobecně se za hodnost považuje schopnost nic nepožadovat a naopak ostatním poskytovat to, co oni sami chtějí a požadují. Toto očekávání od partnera je spolehlivá cesta k rozchodu či nespokojenému vztahu, ale vyžadování „hodnosti“ od dětí je jedním z nejhorších příkoří, kterých se na nich můžeme dopustit.
Snažíme-li se děti pro své vlastní pohodlí již od mala umlčet a nacpat je do našich šablon vhodného chování, ve kterých není prostor pro špetku autenticity. Do stejných šablon, do kterých jsme byli nacpáni sami. Je těžké z nekonečného kruhu „výchovy“ vystoupit, ale není to nemožné. Není už konečně čas začít děti „zachovávat“ a dovolit jim, aby nám pomohli znovunalézt sami sebe jakožto sebe(u)uvědomělé jedince?
