Článek
Proč namísto vnímání příběhu samotného máme tendenci do něj vstupovat a okamžitě vše začít škatulkovat a hodnotit? Mít pravdu? Objevit skrytý klíč? Najít nějakou chybu, vadu či jednoduše něco, co nelícuje? Doslova vše rozebrat na prvočástice a zařadit do předem vytvořených přihrádek? Cokoliv se nás dotkne, což jen naznačuje existenci něčeho nepřiznaného v nás, něčeho, čemu se chceme vyhnout, máme tendenci odsoudit jako nepravdivé či minimálně podivné, nasadit zbroj a vyrazit do boje. Za co? Za pravdu, přece…
Myslím, že jako bývalý advokát mohu zmínit, že jsem také kdysi žila v domnění, že existuje něco jako pravda. Spravedlnost, v jejíchž intencích jsem chtěla působit a za níž jsem byla připravená bojovat. Ačkoliv pravda vždy zvítězí nad lží a nenávistí, je třeba jí občas přispěchat na pomoc, aby se tak nenadřela. Dobro a zlo, černá a bílá, pravda a lež. Snadné hodnocení světa, lidí a všeho okolo. Co se advokátní praxe týká, bývá třeba pravdu poněkud přibarvit, aby lícovala s barvou klienta a za něj a jeho pravdu se pak bít hlava nehlava, vše pod záštitou spravedlivého procesu. Už ten název spravedlivý proces zní trochu jako z říše snů. Ono ve skutečnosti totiž nic takového neexistuje. Pravda či spravedlnost, jak je chápeme, jsou jen pojmy. Slova, která v lidské realitě ani existovat nemůžou.
Pochopila jsem to vcelku záhy. Nechme stranou rodinné právo a jeho problematiku, kde jakékoliv nalezení pravdy potažmo spravedlnosti je ještě méně pravděpodobné, než nalezení hroudy zlata ve Vltavě. Trestní odpovědnost a její rovina je vcelku jasně daná. Příčina, následek a příčinná souvislost mezi nimi jsou znaky, které musí být naplněny u každé skutkové podstaty trestného činu. Toliko praví zákon. Potřebujeme ještě pachatele, kterému výše uvedené bude možné prokázat, stanovit výši trestní sazby a spravedlnosti může být učiněno zadost. Pravda opět zvítězila! Kdyby to bylo tak jednoduché. Jako obhájce jsem měla i za tu poměrně krátkou dobu tu čest poznat pestrou škálu klientů a dovolím si říct, že jednoduché to nikdy nebylo. Vysadili jsme totiž z kontextu posuzování část nejzásadnější. Lidský příběh, který je nemožné vtěsnat na stránky zákoníku a především skutečnost, že mezi lidmi existuje pouze pravda subjektivní. I ten nejzavilejší zločinec bude jednat podle své pravdy, ze svého pocitu nedostatku, ze svého subjektivního vidění světa. Snažit se jeho jednání objektivně hodnotit je nemožné, ačkoliv častokrát jde o jednání odsouzeníhodné. Hodnotit můžeme vždy jen subjektivně a zde už naráží kosa na kámen. Zvykli jsme si nahlížet pouze na povrch věcí a podle něj soudit. Hlubší souvislosti však neplavou po povrchu.
Vůbec se nechci zastávat pachatelů trestných činů. Nějaká pevně daná, vynutitelná pravidla naše společnost potřebuje. Minimálně zatím. Nicméně si myslím, že trestat určité činy pod záštitou pravdy a spravedlnosti je poněkud nešťastné řešení. Nemám patent na rozum, ani zázračný lék na současnou situaci, spíš si myslím, že jediná cesta je důraz na výchovu, následnou resocializaci a současnou osvětu společnosti, aby lidé tyto činy neměli důvod páchat a pokud už se tak stane, aby nebyl znemožněn jejich návrat a zapojení se do společnosti, což se stále děje. Trestní čin je cosi jako doživotní stigma, a i poté, co pachatel vykoná jemu uložený trest, cejch zločince mu nikdo neodpáře. Jsem si vědomá, že na každé tvrzení existuje mnoho „ale“ a už je z dálky slyším:
„Ale co když někoho zabil? Jaké by ti to bylo, kdyby zabil tvého blízkého?“
„Ale co když někdo někomu ublížil? Něco ukradl? Bych tě chtěl vidět, jak bys mluvila, kdyby to bylo tvoje…“
„Ale co když…?“
Potkala jsem pachatele mnoha trestných činů a vím, že vždycky je k tomuto činu něco vedlo. Dovolím si tvrdit, že osobní plezír z páchání trestného činu se blíží nule případů. Budu se opakovat oblíbeným tvrzením, že za všechno může matka. Na otázku „a co otec?“ rovnou odpovím, že otec je prodloužená ruka matky. Každý z těch dotyčných měl nějaký problém ve vztahu s rodiči, i kdyby to měla být přepečlivá maminka, která si ze svého syna udělala svého ideálního manžela. Vždy byl na vině nedostatek komunikace či spíše její neexistence, nedostatečné projevení láskyplnosti či jakéhokoliv citu či pochopení. Stačilo, aby se přidaly návykové látky, nějaká ta parta, rvačka a krok k páchání více či méně závažné trestné činnosti byl jen otázkou času. Pointou mého zamyšlení není reforma justice, na to existují jiné kapacity, jen jsem chtěla použít toto odvětví jako jednoduchou ilustraci skutečnosti, že hra na pravdu a spravedlnost je úplně stejně nesmyslná, jako víra v její existenci. Díky nejen své praxi jsem si uvědomila pár zásadních informací. Tedy pro mě zásadních a jsem si plně vědomá toho, že co mně připadá zásadní a objevné, jinému může připadat zbytečné a nesmyslné.
První uvědomění zní, že za pravdu se nebojuje. Pravda je. Existuje sama za sebe nehledě na to, jak moc se o ní kdo bije.
Druhé uvědomění říká, že je rozdíl mezi pravdou subjektivní a objektivní, kterážto, jako něco vyššího, vlastně neexistuje. Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že objektivní pravdu zná jenom Bůh, už jen z toho důvodu, že on je sám objektivní pravdou. Dřív by mě tato věta také děsila. Představila bych si ukřižovaného Ježíše v kostele při mši svaté a všechen ten v mých mladých očích tyátr duchovních, kteří říkají divné věci. Doba pokročila a není nutné duchovnost halit do církevního ani jiného hábitu, pokud to člověku není vlastní. Pod pojmem Bůh můžeme stejně tak použít spojení život sám nebo vlastně cokoliv, co bude pro naše chápání uchopitelné a náš trvale hodnotící mozek přijatelné.
Zde přichází uvědomění třetí, především pro duchovně hledající, mezi které jsem také notný čas také řadila: Objektivní pravdu nelze nalézt. Cokoliv naleznu, i kdyby to bylo sebeopravdovější, a budu se snažit následně interpretovat bude pravda ryze subjektivní. Od určité úrovně totiž běžná interpretace není možná, protože slova se jí vždy postaví do cesty. To ostatně platí i pro výklad čehokoliv. V mém podání to vždy bude subjektivní.
Uvědomění poslední: větou „za všechno může matka“ nechci očernit všechny matky na světě a hodit na ně vinu světa. Jen si čím dál více, i díky svému mateřství uvědomuji, že jsme to právě my, které nastavujeme v dítěti prvotní hodnocení světa a svou (ne)láskyplností a (ne)komunikací pokládáme základy, na kterých dítě svůj svět vystaví. Pokud samy nemáme vyřešený svůj vztah k matce neodvratně přenášíme stejné vzorce i na své potomky, nehledě na to, jak moc se snažíme být lepší. Před očima mám notoricky známou karetní hru „Záchod“. Při halabala poházených kartách nikdy dlouho nevydrží. Změna takové základové desky v dospělosti chce především odvahu, odhodlání a také trochu štěstí.
Přiznám se, že k tomuto zamyšlení mne vedlo několik diskuzí na internetu a diskutující snažící se za každou cenu najít pravdu. Bili by se za ni do soudného dne nebo naopak vykřikovali, že bez znalostí příběhu z druhé strany nelze pravdu nalézt. Ono však pravdu nelze nalézt, protože v každém příběhu je obsaženo pravd tolik, kolik čítá aktérů. Nezávislí pozorovatelé mají také své pravdy. Nechme jeden příběh vyprávět třemi lidmi a budeme mít tři diametrálně odlišné příběhy i pravdy a každý posluchač přidá tu svou. Nabízí se dodat:
„A tak to je. Ono o TU pravdu vůbec nejde.“
Myslím, že pro každého člověka je naprosto zásadní, nalézt svou pravdu, ale zároveň naučit se nenutit jí ostatním, protože právě tím je zraňujeme. Nechtít po nich, aby ji uznali za svou a zároveň nehanit pravdy jejich. Respektovat a učit se přijmout pravdy ostatních, ale zároveň žít podlé té své. Naučit se opečovávat svou pravdu pravidelnou sebereflexí, ale zároveň jí neshazovat a neznevažovat, protože tím shodíme a znevážíme sami sebe. Vnímat odlišnost ostatních a zároveň nežít jejich život jen proto, aby mě přijali, protože jen tak můžeme docílit opravdovosti svého života i své vlastní. Už nebudeme mít potřebu nikoho přesvědčovat o své pravdě. Přestaneme za ní bojovat, ale budeme jí žít.
