Článek
„A co když jsem nikdy netoužila po dítěti?“
Slova, která je těžké jen vyslovit. Dnes jsem si uvědomila, že mě stále straší představa jakési dokonalé matky, kterou si myslím, bůhví proč, že bych měla být. Měla bych dělat to a to a cítit se u toho tak a tak. Dokonale a vyrovnaně reagovat. Samozřejmě vždy s laskavým nadhledem. Samozřejmě se to neděje a já se neubráním výčitkám. Jenže kdo si představuje tuto imaginární a možná dost nesnesitelnou osobu?
Mé vnitřní dítě. To bezruké, nezahojené dítě, které bylo bito a celé dětství prožilo v pocitu vlastní nedostatečnosti a citového strádání. Pocit sice přetrval i do fyzické dospělosti a trvalo mnoho let a práce, než jsem pochopila, že nějaké šrámy se sice nezahojí, ale lze vcelku vesele žít i s nimi. Už nejsem dítě. Nejsem a nemusím být dokonalá. Ani žena, ani matka, ani manželka. Nemusím se nikomu zodpovídat, ale mohu si nastavit svoje pravidla, která mi budou vyhovovat, nebo naopak všechna zažitá pravidla vyloučit.
Dorovnání se do dospělosti trvalo mnoho let, mnoho sezení u moudrých lidí a dokonáno bylo až ukončením aktivního vztahu s mou matkou. Už dávno jsem přestala používat slovo definitivně, ale pro teď. Téměř dva roky jsme se neviděly a já mohu poprvé s klidem říct, že je to dobře. Trvalo více než rok, než mi to konečně začalo být jedno. Stále jsem měla pocit viny, toho, že jí něco dlužím, že bych měla být hodná holčička a zahrnout jí, tedy spíše na sílu vecpat, do svého života. Mám totiž jako pravý rak tendenci zapomínat a s melancholickou urputností si přehrávat jen to dobré. Namlouvat si, že to nebylo nebo není tak hrozné, ačkoliv jakýkoliv náš kontakt končil záhadnou bolestí břicha, pocitem prázdnoty nebo obrácením obsahu útrob do záchodové mísy. Nechci se babrat v tom, co mi kdy dělala a s jakou výbavou mne vyslala do života. Že roky věděla o mých problémech, kterých byla původcem, a přesto mi nepomohla. Starala se jen sama o sebe a já celý život poslouchala, že mám vše lepší a jednodušší. Navíc zadarmo.
Chápu proč. Ona sama nikdy nezažila láskyplnost a přijetí od své vlastní matky. Bába zase od matky své, a tak bychom mohli pravděpodobně pokračovat hodně do minulosti. Pokolení za pokolením sebestředných ženských, které ve své podstatě nesnáší chlapy a především samy sebe, což se naučily od své matky. Celé je to založené na tom, že nepřijímají sebe, protože v dětství je nepřijala jejich vlastní matka. Je to vcelku jednoduché, jen to přiznání si, že jsem stejná, bolelo. Bylo děsivější než nejčernější temnota. Představa, že jsem stejná a jiná ani být nemůžu, mě pálila a bála jsem se jí jen v mysli dotknout. Všechny ty strachy, že bude někdo lepší. Chytřejší. Schopnější. Pro jistotu odsoudím většinu věcí, jen abych nezjistila, že jsem se mýlila. Vytvořím si jakousi bariéru, aby mě nikdo a nic nemohlo ublížit. Smutné. Zoufalé. Nefunkční. Doslova k nežití.
Až jsem si dovolila z tohoto kruhu vystoupit. Kdybych před lety nespadla ze skály na hlavu, asi bych s tím nikdy nezačala. Kdybych se před lety nezačala po pseudoduchovních putování a zážitcích intenzivně věnovat rozřešení a zahojení rodinných vztahů, lítala bych stále po astrálních planinách a utíkala z reality. Až po dvou letech intenzivní práce mi došlo, že jediné, co mohu vyřešit a zahojit jsem já sama, a že v tomto případě to bude možné jen přerušením kontaktu. Ne na sílu, ale jasně a upřímně. Následovalo několik měsíců výhružných a vyděračských sms, ze kterých jsem se mnohokrát pozvracela.
Ostatně jsem strávila dvacet let ve společnosti poruch příjmu potravy a zvracení bylo mým častým úlevným prostředkem, jak ze sebe vyndat všechnu bolest. Obranný mechanismus. Poškodil tělo, ale nic nevyřešil. Stále jsem poslouchala, jak je všechno má vina, já mám něco chápat, já mám něco dělat a respektovat. Nějak se nám totiž již pár let po mém narození ty role otočily a já se ocitla v roli matky své vlastní matky. Nejprve nechtěně a pak jsem se do ní postavila sama. Neměla jsem moc na výběr, ale tu roli jsem hrála dlouho, protože od dítěte se špatně odchází, nehledě na to, že jeho roli hraje vaše vlastní matka.
Mým největším strachem, kvůli kterému jsem téměř neporodila, byla představa, že budu stejná jako matka. Horší. Dlouho jsem pracovala s myšlenkou, že si musím dovolit být horší než ona. Neuhýbat před svým stínem. Lépe se řekne, hůře udělá. Proto se Walda při porodu vrátil zpět, protože jsem ho sem podvědomě nechtěla pustit. Bála jsem se. Jak můžu být dobrá matka, když jsem ze strachu po dítěti nikdy netoužila? Jen jsem dala důvěru v život, aniž bych měla jakýkoliv svůj záměr. To, že přišlo na první pokus, jsem brala jako znamení, že se matkou mám stát.
Co když ho nebudu umět mít ráda? Ostatně od malá slýchám, že myslím jen na sebe. Rozmazlený sobeček a zmetek se staly běžným označením mé osoby. Byla jsem hrozné dítě, které myslí jen na sebe a vůbec ne na ni. Přitom ona si mě tolik přála a já jí to vůbec neoplácím. Těšila se na mě a já… já… jsem hrozná. Dodnes si ta slova pamatuji. Bodala jako jedem otrávený šíp a zanechala doživotní rány. Do svých pětatřiceti jsem si opravdu myslela, že vše je moje chyba, že za trvalou matčinu nespokojenost mohu já. Po mém prozření ještě notně dlouhou dobu trvalo, než jsem se odhodlala učinit nutný krok za svobodou. Opustila jsem vlastní matku, abych se sama mohla stát matkou vlastního dítěte. Dospělou ženou a ne dítětem mající další dítě.
Pochyby však zůstaly. Co když nedostatek lásky, porozumění a citu ze mě udělal naprostou zrůdu? Vždyť ani v těhotenství jsem se nijak zvlášť nedokázala těšit. Cítit tolik opěvovanou naplněnost budoucí nejkrásnější rolí na světě. Prostě jsem to brala, jak to je. Břicho mi překáželo, za což se dodnes stydím. Stydím se, že jsem se na Waliho netěšila víc, ale neuměla jsem to. Doufala jsem, že si všechno sedne. Nemám žádné vzory, nejsem zazdrojovaná láskou ani porozuměním, v rodině mě nepřijali, ale to přece všechno mohu dát svému chlapečkovi já. Budu to umět? Co když mu provedu to samé, co provedli mě? Vychovám dalšího zoufalého snaživce ve skrytu duše toužícího po mamince a jejím přijetí?
Walda se pravidelně vzteká. Náš beránek. Plynule přechází ze smíchu do křiku. Na mé zvyky je jeho projev poněkud hlasitý. Má račí povaha dvacetkrát se omluvit za svou existenci a strach z obtěžování ostatních vlastními potřebami jde do přímého střetu s beranem, který o své existenci nijak nepochybuje. Že je jeho nastavení mnohem zdravější a pro život jednodušší dobře vím. Učím se, ale jde mi to občas poněkud ztěžka. Otázkou zůstává, nakolik je to můj vkus a nakolik naučená nemožnost projevit se nahlas. Vlastně se jakkoliv projevit. Wali se projevuje přesně tak, jak zrovna potřebuje, což ve mně někdy vyvolává úzkost. Znovu je mi pět let. Znovu na mě matka řve. Přiletí pár pohlavků. Vyhrožuje. Jsem oblečená ve vaně a pouští na mě za trest ledovou vodu. Nic z toho se teď neděje a tedy moje vnitřní reakce na Waldovo veselé vztekání je naprosto neadekvátní. Polije mě horko, všechno se ve mě sevře, ale dokáži si uvědomit, že má reakce rozhodně není na projevy mého syna, ale na někoho, kdo už tu dávno není.
Jen uvědomení, že má reakce není na Waliho, ale pouze na moje vzpomínky, je úlevná. S Waldou není nic špatně a nemám tendence ho jakkoliv hodnotit. Naopak mi pomáhá uvědomit si a zahojit moje šrámy. Někdy je to náročné. Malá holčička se svých bolístek nechce vzdát, protože ji až doteď definovaly. Dítě raději zemře, než aby přišlo o vlastní matku. Strach ze ztráty je horší než vidina vlastní existence obestřená neznámem. Je na čase si uvědomit, že už nejsem malá holčička. Je na čase přestat se bát a začít žít. Kruh, ve kterém často celý život chodíme, přetvořit na spirálu a vydat se po ní dál…
