Článek
Poslední týden mě úpěnlivě bolí krk. Jakmile se dotknu šíjových svalů, rozbolí mě hlava, tepe mi pod ušima a brní čelist. Cítím nikdy nekončící únavu. Okamžitě se dostaví výčitky. Vina plynoucí z představ, co všechno bych měla zvládat, jak bych u toho měla vypadat, a především to, jak bych se měla cítit a chovat k ostatním. Jinými slovy:
„Dobrý den, všechna má nastavení z dětství a zoufalá snaho potěšit maminku.“
„Sakra, z čeho jsem pořád unavená?“ nepřestávám do sebe tepat. Vždyť se jenom starám o kloučka a domácnost…
Nevěnovala jsem plíživým příznakům příliš pozornosti kromě toho, že jsem každý den cvičila a snažila se bolest rozhýbat, což se mi, soudě dle dnešního rána, příliš nepovedlo. Trvalo opět několik dní, než mi došlo, že opět dělám to samé. Ve skrytu duše má dětská část stále prahne po ocenění, ačkoliv zde již není maminka, která by ji přijala a pochválila. Já přesto stále funguji podle svého nejniternějšího vzorce:
„Musíš být dokonalá, a to jak fyzicky, tak výkonem, jinak tě nikdo nebude mít rád!“
Ufff… Variace na stále stejné téma, kterou jsem už alespoň schopná rozpoznat i v jejích nejrůznějších odstínech.
Vzorec zoufalého snaživce, podle kterého stále někdy funguji, má na svědomí, že nežiji TEĎ, ale stále honím ideál a svou představu sama o sobě. Sice už neběhám desítky kilometrů denně, nepředbíhám se na první dobrou, ale o to vynalézavěji je má snaha o dokonalost skrytá. Ve svých očích nic nedělám, ale stále mám plnou hlavu návodů, co a kdy bych dělat měla. Po chvíli nepozornosti se dostanu do jakési smyčky, ze které nejsem schopná vidět realitu. Výčitka se nabaluje na výčitku a já si stále víc nakládám. Proč? Drtí mě pořád stejný vzorec, ale uprostřed víru zmaru nad vlastní nedokonalostí ho nejsem schopná ihned rozeznat. Stále neumím nepřemýšlet. Neřešit. Nelpět, byť jen na minimu. Být v přítomném okamžiku a dát věcem prostor, aby se poskládaly samy podle toho, jak je to v tuto chvíli nejpřínosnější, a klidně jinak, než jsem zvyklá. Říct si: „Děj se vůle Boží“, a skutečně podle toho žít a fungovat.
Frank za poslední dobu udělal obrovský pokrok. Omlouvám sama sebe, že je to tím, že chodí do stejné práce a jeho život se zas až tak nezměnil, kdežto mně se změnilo naprosto všechno. Při hlubším pohledu a troše upřímnosti jen vidím, jak moc jsem lpěla na svých pořádcích a potřebách, aniž bych si to byla ochotná přiznat. Trvala jsem na pojmenování a určení toho, kdo a co jsem, skrze věci, které dělám a jak se vnímám zvenčí. Odraz v zrcadle často určoval mou náladu, za což se upřímně stydím. Teď z pohledu svého ega nedělám nic, protože starat se o kloučka a domácnost je nic a moje sebehodnota rapidně klesá. Je to směšné a já konečně mohu vidět, za co se ego opět schovalo.
Prvotní reakcí je klasická zloba sama na sebe. Ego jen převléklo další kabátek a jede dále svou hru:
„Nemohu tě manipulovat skrz nicnedělání, tak se alespoň můžeš plísnit a vinit za to, že jsem tě opět ovládlo a tys to nepoznala.“
Poslední dny jsou ve znamení horské dráhy. Nahoru dolů. Čím víc se snažím cokoliv držet nebo řídit, tím víc mi vše protéká mezi prsty. Chvíli se cítím v klidu, abych během minuty přesedlala do pocitů beznaděje, nedostatečnosti a paniky. Jsem už schopná tuto hru prohlédnout a za nějakou dobu se dostat do svého středu. Klidu. Ego mne začne okamžitě vydírat, že jsem si vše mohla a měla uvědomit dříve.
Stále však nejsem schopná ocenit se. Dát sebe na první místo. Uvědomit si, že za posledních pár měsíců jsem se přeměnila z někoho, kdo se staral pouze o sebe, do matky trvale pečující o kloučka. Mám tendence na sebe zapomínat a být jen matka a manželka a snažím se naplnit skrze tyto role své potřeby. To je špatně. Část skládanky pak chybí. Vidím kolem sebe, že se jedná o velmi běžný jev. Žena v roli matky zapomene na sebe. Pečuje o děti. O domácnost. O manžela. V tom lepším případě. Po nějaké době se dostaví pocity zmaru a nespokojenosti. Žena nechápe proč. Přece má „všechno“. To je právě ten omyl. Nemůže mít všechno, když ztratila samu sebe.
Odmala jsme vychovávání k tomu nebýt sobečtí. Být sobecký je bráno jako jedno z největších provinění. Vychovávají nás tak naši rodiče, kteří jsou stále v roli dítěte, protože skutečný dospělý by tuto formulaci jen těžko použil. Co ve skutečnosti znamená být sobecký? Myslet v první řadě sám na sebe nebo upřednostňovat vždy a všude sebe na úkor druhých? To první je zdravé a překvapivě i to druhé je stále zdravější, než v roli trpitelky myslet v první řadě na ostatní a pak z vlastního pocitu nedostatku vinit okolí ze své nespokojenosti.
V naší společnosti se nenosí starat se v první řadě sám na sebe. Žijeme v přesvědčení, že pokud budeme v první řadě myslet na ostatní, staneme se v podstatě svatí a všichni budou šťastní. Pečujme o ostatní a oni na oplátku budou pečovat o sebe. Myslet sám na sebe je bráno jako hřích.
„Ten se má hodně rád,“ je často používáno jako pejorativní označení vcelku zdravého jedince, který pochopil, že pokud se nebude mít rád on sám, nikdo jiný to za něj neudělá.
Žijeme v omylu, že naše domnělá dobrota a péče o ostatní nám bude od nich oplacená a oni také budou nejprve myslet na nás. Já nabízím ostatním, ale zároveň za vše očekávám odplatu a protislužbu. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, jak tento systém funguje a obrázek si uděláme sami. Spokojený není nikdo, jen všichni za svou péči a upozadění svých skutečných potřeb očekávají jejich naplnění od ostatních. Nikdo tak nemá z čeho brát a spokojenost existuje pouze jako určitá nepolapitelná chiméra, které ve skutečnosti není možné dosáhnout.
Z tohoto zažitého a nyní myslím především přežitého úhlu pohledu se musí člověk nejdřív stát „sobeckým“, aby mohl nejprve naplnit svoje potřeby a následně být užitečný i pro ostatní, budou-li to skutečně potřebovat. Pokud začne člověk pečovat a starat se v první řadě o sebe, získá dostatek energie, kterou může nabídnout i ostatním, pokud to tak bude on sám cítit. Nebude mít pocit trvalého nedostatku a s ním spojeného omylu, že není dost pro všechny. Nebudeme si krást energii navzájem a vzhlížet k ní jako k vzácné komoditě, se kterou se kupčí ve smyslu „já něco dám, ale ty dáš taky“.
Wali vůbec nemá problém dát najevo své potřeby. Teď a tady. Nepřemýšlí, zda nejsou sobecké. Nemohou být, protože jsou jeho. My si oproti tomu často nedovolíme své potřeby ani projevit, ale ještě očekáváme od ostatních, že nám je budou naplňovat bez toho, abychom si o toto naplnění museli říct. Ostatní by přece měli vědět, co my potřebujeme, a sami to plnit. Je to jejich povinnost, když my se o ně také staráme. Ne. Takhle to nefunguje a ani fungovat nemůže, protože jen my sami jsme zodpovědní za naplňování svých potřeb. Problém je, že jsme uprostřed zápalu hry na dospělé trochu zapomněli, jaké naše potřeby skutečně jsou.
Odmala jsme vedení k tomu, co bychom měli chtít, jak bychom se měli chovat, a především k tomu, jak bychom se měli cítit. Jsme nuceni naučit se potlačovat své potřeby pod pohrůžkou sobeckosti, protože sobce, ty nemá nikdo rád. Ve vidině vyhovět a potěšit maminku se naučíme své skutečné potřeby přehlížet. Naším prvotním záměrem se stane naplnění potřeby maminky, v tomto případě mít hodné dítě přesně podle jejích představ. Zbytek příběhu je nasnadě. Ve vlastní nedosycenosti a neschopnosti projevit a naplnit své potřeby naučíme to samé své děti, od nichž očekáváme, že nás za naši obětavou péči odmění. Jak? Tím, že budou hodné a poslušné a později budou svou péčí naplňovat naše potřeby, čímž je nenecháme nikdy dospět a skutečně se osamostatnit.
Naše bytostné potřeby nejsou nijak sofistikované. Potřeba pocitu bezpečí, potravy a především projevené lásky a láskyplného, bezpodmínečného přijetí. Myslím, že dobrým začátkem může být každodenní otázka, zda jsem alespoň z části své potřeby naplnil. Uvědomit si, kdy a proč mé potřeby naplněné nejsou a co mohu já sám udělat, abych je naplnil. Naučit se projevit lásku a bezpodmínečné láskyplné přijetí nejprve sám sobě a zahojit tak své nedosycené vnitřní dítě, protože jen tak mohu štědře nabízet i ostatním.
