Článek
Odpuštění může být bez třeba jen přechodného opuštění někdy nemožné, nehledě na to, jak reálné se jeví. Odpuštění je božská kvalita. Schopnost, která je nám od malinka vštěpována a přesto ji skoro nikdo z nás neumí. Bohužel říci:
„Odpouštím ti,“ a pěkně se usmát obvykle nestačí…
Slovo opustit ve mně vždy vyvolávalo strach. Obavy z neznáma. Už nikdy nebude nic jako dřív. Tma. Nebo možná temnota? Co když „to“ nové bude ještě horší než to co znám? Co když budu úplně sama? Co když žádná matka bude ještě horší než hrozná matka? Kamarádi, se kterými člověk dávno neladí, jsou možná přece jen lepší než vidina života bez přátel? Není lepší mít aspoň něco? Jakže je to s tím vrabcem a holubem?
Jak velké téma tohle v mém životě je, mi v plné míře došlo až nedávno. Žila jsem poměrně dlouho v přesvědčení, že jsem své mámě dávno odpustila. To, co mi v mých dětských očích prováděla. To, jak se ke mně jako k dítěti chovala. Omlouváním jejího nezralého a nedospělého chování ke mně jako dítěti jsem jen přebírala její zodpovědnost na sebe. Chovala se přece tak, jak mohla. Jak nejlépe uměla. Přece za to nemohla. Důležitý je záměr a ona se tolik snažila… Nebyla její vina, že se mnou soupeřila o tátovu pozornost a vylila si na mě svou celoživotní frustraci za své dětství a nefunkční manželství. Nemyslela to tak a určitě toho lituje.
Vlastně je to moje vina. Nesplnila jsem její očekávání. Nepřinesla jsem plnost do jejího života, kterou ode mě očekávala a kterou si neuměla dát sama. Nebyla jsem tou náplastí na její nespokojenost a navíc… měla jsem, dle jejích slov, přece radši tátu. Vždycky. Jak ji to muselo bolet.
Možná jsem si zasloužila každou jedovatou poznámku. Každé odmítnutí. Každé nepřijetí a hodnocení. Nemohla mě k sobě v noci vzít pod peřinu, vždyť jsem jí ze spánku kopala a tak nesnesitelně jsem hřála. Dodnes si pamatuji, jak moc to bolelo. Táta mě k sobě vzal. Ten dokázal přežít moje nedostatky nebo spíš byl rád, že k němu pod tu peřinu někdo sám od sebe přišel a jinak od něj nic nechtěl. Přes třicet let se snažím mámě odpustit a až nedávno mi došlo, že to nepůjde bez toho, abych opustila jí a odpustila sobě. Bez podmínek a manipulací, bez požadování a neustálého vysvětlování. Je, jaká je, a já jsem, jaká jsem, jen to dohromady jaksi nelícuje.
Opuštění je totiž moje zodpovědnost za nepokračování v nefunkčním a radost nepřinášejícím vztahu, který si uvědomuji a jsem schopná vidět, že po nekonečných letech snažení jsme se nikam neposunuly. Ve svých očích dělám mámu své mámě, i když to vlastně ani ona vědomě nechce, ale nejsme schopné se z toho vymotat. Ona by chtěla dělat, jakože se nic nestalo, na vše zapomenout a začít znovu. To bychom mohly, ale nemůžeme zapomenout a jet ve stejných kolejích a vzorcích dál, což já vím a ona nějak není schopná uvést do reality. Staré vzorce a návody na život jen čekají na vhodný spouštěč, se kterým přijde další jedovatá poznámka. Jen tak si vystřelí z nevědomí, střih… A jsme o třicet let zpátky. Já to už jednoduše nechci poslouchat a vím, že máma si asi ani neuvědomuje, že něco takového dělá, vždyť to ve svém světě myslí dobře. Možná myslí, ale ten vzorec je pořád stejný. Nespokojenost, negativita a hledání příčiny problémů ve svém okolí, tedy „kvality“, které sem ze svého života vyřadila a odmítám si je tam znovu vpustit, což není schopná pochopit, protože to (zatím) nevidí.
Moc dobře vím, jaké je žít v iluzi, že nedržím svůj život pevně v rukou a jsem jen určitou obětí událostí a lidí v mém okolí. Takový život je a bude utrpením. Ušla jsem dlouhou cestu a nešla jsem sama, abych si to vůbec mohla uvědomit. Vidět vztah v jasném světle bez subjektivního zabarvení, touhy nebo odporu. Bez hry na viníky a oběti. Padouchy a hrdiny. Vidět realitu tak, jak je bez snahy z ní vyjít jako vítěz nebo ten, který za nic nemůže. Nebýt schopen či ochoten vzít zodpovědnost za svoje činy a jednání i na jemnohmotné úrovni, na které se vše rodí. Vím, že to jde a že i z největší temnoty je cesta ven. Mojí zodpovědností je nyní dát stejný prostor i ostatním. Bez nekonečného vysvětlování a bez touhy „pomáhat“. Bez záměru cokoliv vylepšovat nebo ukazovat. Mou zodpovědností je odpustit, opustit a tím vytvořit prostor pro něco nového. Fénix také vstává z popela, až když si všichni okolo myslí, že je mrtvý. Začíná znova. S čistým štítem. Nový, nezatížený balastem minulosti. Proto se ale nejdřív musí rozebrat, aby se následně mohl opět poskládat. Rozkládání bolí, zvlášť to opakované, ale někdy to jinak nejde.
Opravdové odpuštění ani opuštění nemůže být na sílu. Poručit si, ač to tak zrovna necítím, a myslet si, že se vše vyřešilo. Mělo by vycházet z hloubi duše, dovolím si říct z esence naší podstaty. Z ženské části naší energie, protože o(d)puštění jako takové je ženskou kvalitou. Slovem ženskou nemyslím konkrétně ženu jako osobnost, ani to neznamená, že muži neumějí odpustit, ale odkazuji na ženské a mužské kvality každého z nás. Všichni v sobě máme kvality obojího a jsou-li v rovnováze, jsme i my v harmonii. Budu-li se snažit o(d)pustit na sílu, bude to vždy z mužské stránky sebe sama, která je také důležitá, ale není to její role. Jednoduše řečeno - nebude to lícovat a stejně mě moje jednání dříve či později doběhne.
Používat obě energie v tu dobu, kdy je jich zapotřebí a láskyplné o(d)puštění ve formě dovolení si volnosti a svobody beze strachu či podmínek je skutečným uměním.
Bez tmy nepoznáme světlo a bez světla není tma. Jinými slovy:
„Tma je jen dočasným nedostatkem světla.“
Opustit bývá ještě těžší než vědomě odpustit, protože co se vyčistí na vědomí rádo se ukrývá do podvědomí, odkud stále tahá za nitky a čas od času vystrkuje svoje růžky. O(d)pustit chce kopec odvahy a především lásky, protože bez té bude o(d)puštění stále jen dětský vzdor a útěk.
„Znovu a znovu o(d)pouštím staré a nefunkční s tím, že sloužilo svému účelu a nyní mohu dát volnost. Všem okolo a především sama sobě.“
