Článek
V naší společnosti panují zažité názory:
Jedno dítě = žádné dítě
Čím více dětí, tím lépe
Minimálně dvě děti. Holčičku a chlapečka
Jednomu dítěti by bylo „smutno“
Rozmazlený jedináček
…
Na rozhodnutí nemít děti vůbec, které naprosto chápu, je stále často nahlíženo jako na naprostý zločin. Já si naopak myslím, že poslechnout svůj pocit, že se na dítě třeba necítím, je mnohem lepší než přivést do světa dalšího zoufalého snaživce, který se z nezralosti svých rodičů bude vzpamatovávat celý život.
Již mnoho let jsme od příbuzných i při těch řídkých návštěvách poslouchali, kdy už bude to „bejby.“ V jejich očích jsme zřejmě nevěděli co roupama, jezdili si po světě, a dokonce jsme si dovolili vypravit se na půlroční pěší túru, místo abychom konečně dostali rozum a pořídili si miminko a jimi vytoužené vnouče.
Oba jsme s Frankem cítili dítě jako obrovskou zodpovědnost a určitě ne jako zábavu, rozptýlení a požadovanou hračku pro příbuzné. Jinými slovy jsme si uvědomovali, že nejdřív musíme dospět my, aby nová bytost měla alespoň jiskru naděje, že namísto výchovy dětmi hrajícími si na dospělé jí budou průvodci dva (skoro)dospělí jedinci. Po několika letech samostatné i společné intenzivní práce jsme vnímali, že by příchod nové duše už nemusel být takový průšvih a dle rychlosti svého příchodu náš Walda zřejmě čekal připravený za dveřmi. Na každodenní realitu rodičovství nepřipraví sebevětší výcvik, ale alespoň víme, jak se sebou pracovat a hlavně spolu umíme komunikovat.
Jakmile se Walda narodil, nejčastější otázka okolí kupodivu nebyla, jak se máme, ale zněla:
„Tak kdy bude druhý?“
Naivně jsem doufala, že se jedná o nejapný žert, ale bohužel to vtip nebyl. Podle společenského mínění mít jedno dítě stále zavání rozmazleností chudáka jedináčka a také jeho rodičů, kteří nejsou ochotní na sebe vzít kříž v podobě více dětí. Sobečtí rodiče odmítají chudáku dítěti pořídit sourozence a pohodlná matka se nechce dostatečně obětovat, aby si následně mohla stěžovat, jak nic nestíhá a nemá čas. Namítnete, že by mateřství mohlo být i radostné a v pohodě a dostane se vám automatické odpovědi:
„Haha, holčičko, tobě se to kecá, když sama máš jenom jedno dítě. To já jsem se musela jinak otáčet…“ pokračuje výčet obětí na oltář dokonalého mateřství.
I v dnešní době je rozhodnutí nemít děti akceptovatelné maximálně u muže. Starý mládenec může být sexy, prošedivělý chlap, který má v životě na práci zajímavější věci než se starat o rodinu. Chlap přece dospívá později a děti si může pořídit klidně v padesáti. Rozhodne-li se však pro život bez dětí, nebo dokonce bez partnera žena, je jenom podezřelá. Divná. Obdarovaná směsicí soucitných a podezíravých pohledů, ale určitě ne obdivných. Nehledě na její spokojenost, kterou jí stejně nikdo věřit nebude. Vítejte v 21.století.
Vzhledem k tomu, v jaké rodině jsem vyrostla, jsem byla celý život přesvědčená, že vdávat se rozhodně nebudu a děti přenechám někomu, kdo má pro rodinný život geny. Postupem času a mnoha letech strávených na cestách za sebepoznáním, ať už v rámci svojí praxe, nebo na mnoha více či méně užitečných výcvicích, jsem pochopila, že můj strach pramení z jediné obavy. Té, že se historie bude opakovat a budu stejná, nebo dokonce horší matka, než byla ta moje. Není důležité vypisovat, co všechno máma dělala nebo nedělala, jestli byla horší nebo lepší než nějaká jiná, ale to, že jsem se svou matkou nikdy necítila přijatá. Nediskutovalo se. Často se nemluvilo vůbec. Nic se nevysvětlovalo. Její nespokojenost, především ta s otcem, byla moje vina. Vše muselo být podle jejích pravidel, dělalo se to, co chtěla ona, a můj život byl řízen zákazy a příkazy. Dodnes si pamatuji, jak jsem byla trestaná a trestem bylo podmíněno jakékoliv nežádoucí chování.
Je mi jasné, že nejsem jediná, kdo takový přístup zažil. Nejsem výjimka. Život pod taktovkou nespokojené matky, která svou nespokojenost neřeší, protože za ní přece může obvykle partner nebo někdo jiný, je realitou mnoha rodin. Ony ty matky byly takhle naučené zase svými matkami. A ty zase těmi svými. Nezřídka si v sobě, především my v ženské linii, neseme pocit nedostatečnosti, nepřijetí a viny. Podvědomý pocit viny za to, že naše maminka nebyla spokojená, který má za následek pouze to, že nejsme spokojené ani my, z čehož opět viníme ostatní. Hra na oběť a viníky může začít opět od začátku.
Naučit se spokojenosti, přijmout sebe sama a uvědomit si, že jsem zodpovědná pouze a jen sama za sebe, mi trvalo dlouhých pětatřicet let a stálo mnoho probrečených polštářů. Jako dítě z rozvedené rodiny, jehož rodiče se rozvedli příliš pozdě a rozvod trval příliš dlouho, jsem si ani neuměla představit, jak vypadá šťastná rodina. Mé dětství i dospívání bylo pod taktovkou spokojenosti matky. Pokud byla spokojená, byla milá. Tato období se však postupem času podstatně zkracovala v závislosti na tom, jak klesala matčina spokojenost s otcem. Nebyla-li spokojená, střídala se období křiku a výhružného mlčení, které bylo úplně nejhorší. Máma byla schopná mlčet třeba týden v kuse a na otázku, co se stalo, odpovídala tajemně: „Ty víš co!“
Nevěděla jsem.
Až po letech a mnoha hodinách studia konstelací a vzorců chování jsem pochopila svou roli. Stala jsem se matčiným soupeřem v pozornosti u otce a vzhledem k otcově vlastní nedospělosti máma nemohla vyhrát. Namísto muže a ženy mě vychovali dvě závislé děti toužící sami po pozornosti maminky, kterou jako děti nedostaly podle svých potřeb. To není myšleno jako výčitka nebo kritika, ale pouhé konstatování faktu. Myslím, že jsem zářným příkladem reality, ve které dva nedospělí jedinci, kteří jsou sami závislí na své vlastní matce, stvoří společně dítě pro posunutí a upevnění jejich vztahu. Matka si dle svých slov dítě přála, ale myslím, že si absolutně nedovedla představit, co role matky obnáší. Kdybych já měla děti ve čtyřiadvaceti letech, byl by to pravděpodobně úplně stejný průšvih. Mám pocit, že si mne přála jen jako pojistku otce a další dílek do své představy o dokonalé rodině, kterou však nebyla schopna tvořit. Otec děti nikdy nechtěl, čímž se v určitých životních obdobích nijak netajil. Ostatně už měl v době mého narození pubertálního syna, se kterým se nestýkal.
Táta vždy říkal, že pořizovat si děti, je blbost. Pořizovat si cokoliv včetně psů je blbost, která jen zdržuje od práce. Táta je ve svých sedmdesáti vlastním rozhodnutím sám a má, jak říká, konečně klid. Se svou povahou však klid opravdu neumí a po dvou dnech, které netráví v práci, s ním není k vydržení. Se svým záchranářským syndromem si vždy nabalil nějakou krásku v nesnázích, a jakmile v nesnázích být přestala, tedy ať už se dala dohromady, nebo do ní táta nainvestoval všechny své peníze, šel o dům dál. Možná ho takový typ vztahů naplňoval, ale myslím, že spíš jen nevědomě hledal svou maminku. Pamatuji se, že se táty bály všechny děti v okolí nejen proto, že je s oblibou strašil. Já se ho nebála nikoliv však z důvodu své odvahy, ale spíš jsem neměla jinou možnost. Měla jsem na výběr tátu, který sice většinou nebyl doma, ale občas s ním byla docela zábava nebo mámu, která obvykle frustrovaná otcem křičela, uklízela nebo nemluvila.
Táta jednoduše typ na děti není, což je úplně v pořádku. Myslím, že pro dobro všech by bylo lepší, kdyby se člověk, který se na děti necítí, věnoval jinými věcem. Všichni přece nemusí mít děti. Táta původně nechtěl mít nic společného ani s naším psem. Než jsme si Auru přivezli, hroutil se a vykřikoval, že on žádného psa nechce a o žádného se určitě starat nebude. Ani za Boha jsme mu nebyli schopní vysvětlit, že on určitě žádného psa mít nebude, ale maximálně bychom s ním občas přijeli my.
„Ne, ne a ne! V žádném případě! Pes na chatu nesmí a na návštěvu taky ne,“ vykřikoval při mém sdělení, že máme v plánu pořídit si psa.
Dělat uraženého vydržel táta přesně týden poté, co jsme poprvé s Aurou přijeli. Nejdříve jí tajně hladil za rohem, aby ho nikdo neviděl, ale po Auřině mručení, lehání si na záda a následování ho na každém kroku se roztekl jak zmrzlina. Dnes mi volá a nutí mě dát si telefon nahlas, do kterého následně vrčí a štěká, a já mu musím říkat, co Aura dělá.
Není divu, že jsem o svém těhotenství prvních pár měsíců raději nemluvila, protože jsem tátu nechtěla vystavovat situaci, která ho uvede do rozpaků stejně jako jakákoliv situace, ve které by mohl projevit svůj cit. V takových situacích začne táta dělat „srandičky“, aby zakryl svou nejistotu a já se za něj upřímně stydím. Nechtěla jsem ho nervovat další v jeho očích šíleností, kterou si pořizujeme. To, že jsem těhotná, jsem mu řekla po půl roce, kdy to na mně začalo být lehce vidět.
„Ještě jsem ti chtěla říct, že začínám šestý měsíc,“ prohodila jsem nenuceně uprostřed našeho rozhovoru.
Na druhém konci zavládlo ticho.
„Tati?“ zeptala jsem se opatrně.
„G-g-g-ratuluju,“ vykoktal, čímž náš hovor skončil.
Nedávno jsem mu narovinu řekla, že on přece děti nikdy nechtěl, což je naprosto v pořádku.
„To není pravda!“ bránil se. „O tebe jsem se přece staral.“
„Neměl jsi jinou možnost,“ opáčila jsem. „Staral jsi se o mě, až když jsem byla velká a viděl jsi, jak to doma vypadá. Cítil jsi určitou zodpovědnost, ale kdyby ses o mě skutečně staral, dopadlo by to všechno jinak.“
Opět zavládlo ticho jako vždy, když tátovi dojdou slova a legrácky.
„To je v pohodě, tati. Můžeš říct, že jsi děti nikdy nechtěl. Já to vím a jsem s tím v pohodě,“ pokračovala jsem nadějně.
„To není pravda, ty jsi nebyla dítě,“ pokračoval nelogicky.
„Ne, tati, vážně, je v pohodě dovolit si říct, že kdybys věděl, co to obnáší, děti by sis nepořídil,“ pokračovala jsem pevně s cílem vyčistit zase o kousek náš vztah.
„Na děti je blbá doba,“ zkoušel se táta udržet ve hře.
„Tati, to je blbost, viď,“ řekla jsem smířlivě a zároveň cítila, jak mi vyřčená pravda ohromně ulevila. „Já si myslím, že někdo nemusí mít děti, a vy jste je s mámou mít neměli, nebo alespoň ne spolu. Z nějakého důvodu jsem přišla a třeba je mým úkolem přestat s tím začarovaným kruhem obviňování, her a manipulace. Už to nepředávat dál, víš,“ pokračovala jsem a táta jako obvykle mlčel.
Ono se ve skutečnosti na našem vztahu nic nezmění. Táta je jaký je, má svou realitu a já ho takového přijímám. Když po něm budu chtít nějaké vyjádření, bude se bránit a stáčet řeč jinam. Začne mi tvrdit, že to mám hodit za hlavu, začne dělat svoje legrácky a vysvětlovat, že on je „veselej“ a nad ničím nepřemýšlí. To vydržím jen chvíli a přijdu s argumentem jeho chatrného zdraví, vztahových problémů a popírání reality. On se urazí a já ničemu nepomůžu. Pokud však řeknu nahlas jen to, co cítím já bez následného vysvětlování a požadování jeho reakce či pochopení, posun cítím. U sebe, což je to jediné, o co jde.
Tátu nezměním, ale sebe změnit můžu.
