Hlavní obsah
Názory a úvahy

SpoKOJENOST

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované.

Foto: pixabay

Příchod nového života na svět. Porod a kojení. Dvě nejpřirozenější věci na světě, které dávají základ našemu pozdějšímu životu, ale také témata vzbuzující vášnivé emoce nejen na sociálních sítích.

Článek

Sama jsem jako nekojené dítě měla v těhotenství jasno v tom, že své miminko chci určitě kojit. Odmala jsem poslouchala, že já kojena nejsem, protože jsem o to nestála. Musím upřímně přiznat, že tato věta mě bolela i v době, kdy jsem si ještě většinu věcí vůbec neuvědomovala. Vyčítala jsem si, jak jsem si mohla dovolit odmítnout mateřské mléko od maminky, která mě přece měla tolik ráda. Bylo mi sice divné, že jsem se již jako novorozeně byla schopná rozhodnout, zda mléko chci nebo nechci, ale brala jsem čistě jako svojí zodpovědnost, že jsem vyrostla na sunaru a mám celoživotní trávicí obtíže.

Až postupem času jsem pochopila, že jsem nebyla vadné dítě, ale moje maminka byla poněkud nezralá. Ono se to dřív moc neřešilo. Narodila jsem se císařem, protože se mi dle mámina vyprávění nechtělo na svět a týden jsem strávila sama v nemocnici. Až s vlastním porodem jsem si uvědomila, že v cestě nestojí děťátko, které nechce ven, ale spíše obava maminky stát se matkou a dospělou ženou, která brání tělu dostatečně se otevřít. Myslím, že nám stále chybí určitá předporodní příprava. Nemám na mysli všelijaké kurzy na téma porod je krásný, ale spíše vedení k uvědomění, že porod je zrození nového života, pro které je nutné přestat být dítětem a stát se ženou. V daný moment mi několikahodinové roztahování kostí a pánve bez možnosti na vteřinu vydechnout příliš krásné nepřipadalo, ale zpětně porod vnímám jako zázračný prožitek. On to také zázrak je. Dle mé zkušenosti může být nutnost postavit se do své ženské síly, přestat se litovat a čekat, že to za mě někdo zařídí velmi intenzivním krokem do temného neznáma, kterým vás za ručičku nikdo neprovede.

Myslím, že si umím představit, jaká byla před čtyřiceti lety situace v porodnicích a jaké trauma si osamocená novorozeňata odnesla jako startovací balíček do života. Smutné je, že tato skutečnost se ve většině (a znovu zdůrazňuji slovo většině) porodnic příliš nezměnila a z oddělení šestinedělí si často odnese šok jak dítě, tak i maminka. Tuto realitu vidím kolem sebe častěji, než by mi bylo milé. Není divu, že jsem se nekojená, když jsem svou matku poprvé viděla týden po porodu zamotaná až po uši v zavinovačce. Pro kojení nebyla podpora. Pokud žena nebyla sama velmi uvědomělá a pevná, snadno sklouzla do všeobecného mínění, že miminko se kojit vlastně nepotřebuje, ona má špatná prsa nebo nějaký jiný problém a vůbec to nevadí. Máma namísto láskyplné a o to větší péče usoudila, že o její mléko nemám zájem a vrazila mi sunar, tedy přesně to, co se považovalo za normální. Se zdravotními následky se potýkám celý život a trvalo velmi dlouho než mi došlo, že za ně vlastně nemůžu.

Na druhou stranu chápu i pracovníky nemocnic. Dlouhé směny za nedostatečné platové ohodnocení a množství rodiček, z nichž některé také nejsou vzorem uvědomělosti jsou kombinací, která po letech otrká i tu nejněžnější sestřičku s bohulibými záměry. Rodiček je moc a často mají kvůli nereálným kurzům a sociálním sítím nesplnitelná očekávání. Personálu je málo a peněz taky. Máme vymoženosti, které často dokáží zachránit matku a dítě, což je naprosto skvělé, jen se jich někdy malinko zneužívá na úkor přirozenosti a lidskosti. Lékaři a personál nesou zodpovědnost za hladký průběh porodu, kterou si snaží často ulehčit více, než by bylo nutné, což je opět na jednu stranu vcelku pochopitelné. Jsme v situaci, která se nedá vyhrát a pokud se nezmění systém, nezmění se nic. Systém se však sám od sebe nezmění dokud se nezmění lidé v něm, a to jak na straně personálu, tak i rodiček, která nereálná očekávání vymění za vlastní zodpovědnost a upřímnou přípravu, při které si sáhnou i do svých nezpracovaných rodinných témat.

Po rozhovoru s jednou ženou mě napadlo, proč si vlastně některé ženy pořizují děti. Dle jejího názoru jsem naprostý magor, který se rozhodl vzít porod do svých vlastních rukou. Předesílám, že jsem se tak rozhodla společně s manželem po naprosto bezproblémovém těhotenství, po letech práce se svým fyzickým tělem, která mě živí, se zkušenou porodní asistentkou a možností odjet do porodnice, kdybych se na to nakonec necítila. Stejně jsem v jejích očích blázen. Nedokázala pochopit, jak jsem mohla chtít přebrat plnou zodpovědnost za přivedení nové bytosti na svět a nechtěla se svěřit se do rukou lékaře, který mě sice v životě neviděl, ale má ZKUŠENOSTI, takže přesně ví, jak má můj porod vypadat. To ona rodila zodpovědně v nemocnici. Dvakrát. Dvakrát císařem. Dítě je totiž nutné z matky vyndat co nejrychleji, aby se předešlo možným komplikacím. Nejvíc si pochvalovala péči sestřiček, které jí každou noc dítě odvezly, aby si chudák mohla odpočinout a nerušeně se vyspat.

Ženy jsou chudinky, protože musí rodit,“ pokračovala výčtem příkoří, které život ženám přichystal.

No, já myslím, že ženy jsou Bohyně, protože mohou přivést na svět nový život, namítla jsem a zároveň věděla, že žijeme v naprosto odlišné realitě. Já tu její plně chápu, protože jsem v ní také vyrostla, ale zároveň tam opravdu nechci zpátky.

Takových příběhů vidím kolem sebe mnoho. Příběhů, při kterých slza ukápne, nikoliv však dojetím. Třeba příběhu, ve kterém žena před svými dětmi klidně nahlas řekne, že kdyby „to věděla, nikdy by si děti nepořizovala a takové jednání jí připadá úplně v pořádku. Ani jí nenapadne, že zásadní chyba je v ní a nikoliv v dle jejích slov nepovedených dětech. Problém nespočívá ve výchově dětí, ale v jejím zproštění se jakékoliv zodpovědnosti za sebe i děti, které vychovala především její matka a ony nedostály nesplnitelným očekáváním, která na ně byla naložena. Ne proto, že by byly neschopné, ale protože jim dostát nešlo. Tak nějak vnímám, že ona nereálná očekávání souvisí už s porodem, který má být v dnešní době především neobtěžující, bezbolestný a rychlý stejně jako následné mateřství. Jenže ono všechno chce čas, který nejsme příliš ochotní obětovat a práci, která velmi často spočívá v práci na nás samotných, do které se nám chce ještě méně.

Ve společnosti je stále běžné odsuzovat jakákoliv nestandardní rozhodnutí a zvláště ta, která nejsou příliš častá a skrývají v sobě zrnko samostatnosti. Vyvolávají v nás strach. Strach z toho, že možná neděláme věci „správně.“ Raději než abychom se zamysleli, jak věci skutečně cítíme my, taková rozhodnutí šmahem odsoudíme. Vidět celý příběh v jeho plnosti dá kolikrát příliš práce a je jednodušší udělat si názor hned. Tak moc jsme si zvykli nerozhodovat se sami za sebe, že nám to připadá normální. S tím souvisí i stavění lékařů nikoliv do roviny partnerů, ale téměř na úroveň Bohů. Jsou přece studovaní, zkušení a ví, co je pro nás nejlepší. Nepřestane mě fascinovat postoj mého otce, který naprosto vážně tvrdí, že jeho zdraví je zodpovědností lékařů. Výčet jeho zdravotní anamnézy by přitom vydal na dva samostatné příspěvky, přesto mu to připadá normální. Nechat si pomoct a poradit je v pořádku, ale bohužel jsme si zvykli s důvěřivým svěřením se do péče odložit i svou část zodpovědnosti. Svou sílu vyměníme za domnělý pocit bezpečí, že všechno dobře dopadne. Při komplikacích si namlouváme, že to tak muselo být a nebylo v naší moci cokoliv změnit. Lékařů si vážím. Se zlomenou rukou pojedu na rentgen a hezky poděkuji za projevenou péči, ale myslím, že jsme se od nulové lékařské péče dostali na druhý konec problému, kdy často očekáváme, že vše bude bezbolestně vyřešeno za nás.

Přijde nám normální nekojit své děti. Nejdůležitější je pohoda maminky, a co když jí kojení není příjemné. Brání jí v práci a okamžitém vrácení se do „normálního“ života. Maminka má přece nárok pokračovat v životě tak, jak byla zvyklá a neustálé kojení jí notně omezuje. Vždyť umělé mléko je zdravé. Vyvíjejí ho odborníci a reklama na něj je vyvěšená v čekárnách pediatrů. Na rozdíl od mateřského mléka navíc přesně víme, co obsahuje, a také kolik ho dítě vypije. Z prsu pije, jak se mu zlíbí, a nikdo nemá přehled o tom, zda pije dostatečně. Při psaní těchto řádků mám před očima příběhy zbytečně nekojených dětí a veselo mi z toho není.

Každý den vidím, že kojení není jen jídlo a pití. Je to nejbližší a nejláskyplnější kontakt dítěte s matkou. Návrat domů. Ležet vedle kloučka a krmit ho tím, co mé tělo, ve kterém devět měsíců bydlel, vyprodukovalo jemu na míru, pro mě představuje vyjádření nejniternější něžnosti. Blízkost, která se nedá nahradit. Umíchat mu láhev s bílou tekutinou a pro uklidnění strčit do pusy silikonové šidítko je náhražka, která činí život jednodušší, ale za jakou cenu? Jasně, dítě to přežije. Stejně jako jsme to přežili všichni. Opravdu ale chceme celý život přežívat?

Kojení je láska. Péče. Láska projevená svému dítěti tím nejpřirozenějším způsobem. Vůbec nechci hodnotit, že někdo kojit chce a nemůže. Nebo může a nechce. Každý se má starat o sebe a najít svůj recept na život, ve kterém se cítí dobře. Za sebe však čím dál víc vnímám, že bagatelizování a zbytečné odmítání těch nejpřirozenějších věcí jako zbytečností ukazuje na určitou nezralost být matkou. Ještě před několika lety bych to vnímala stejně. Cítila bych především diskomfort, které kojení logicky někdy přináší. Omezení své svobody. Nesnesla bych tolik blízkosti. Fyzickou i psychickou náročnost fungovat prvních pár měsíců některé dny nonstop pouze jako prsa. Někdy dokonce nedělat nic jiného. Celým svým tělem poskytovat pohodlí jiné bytosti bez ohledu na své potřeby. Myslím, že právě o tom minimálně zpočátku mateřství je. Štědře nabízet a poskytovat miminku všechno, co potřebuje, i když se mi to zrovna nehodí.

Vnímám, že mateřství z člověka tahá vzorce a programy, které šikovně ukryl a doteď si je nezpracoval. Jejich hustota závisí na vlastním dětství a na následné ochotě se sebou něco dělat. Vzpomínám si, jak jsem ještě ve svých pětadvaceti tvrdila, že budu mít tří děti a rodit budu císařem, abych si neroztáhla pánev a místo kojení mě zajímal spíš vzhled mých prsou. K jiným informacím jsem se nedostala, protože takhle to vnímalo i mé okolí. Dnes bych svoje nevyzrálé já namísto výčitek, že bylo blbé láskyplně objala. Bylo jen zblblé prostředím, ve kterém vyrostlo a názory společnosti, které jsou považované za normální. Normální možná, přirozené nikoliv. Je v pořádku přiznat si, že jsem nezralá matka. Mohu být nezralá matka a není nutné se tuto skutečnost snažit schovat za předstíranou suverenitu, či se za ní stydět. Nejsem dokonalá. Dokonce můžu být i hrozná. Nebyla vyhlášená žádná soutěž o dokonalou maminku, tu jsme si vyhlásily my ženy samy. Minulost nezměníme, ale je velmi léčivé být schopen věci, na které nejsem pyšný, sdílet i svým okolím, kterého se také týkají. Mluvit narovinu a projevit své skutečné pocity, které tak často ze studu ukrýváme tak dlouho, až na ně docela zapomeneme, což je ta nejhorší varianta. Hnijí totiž zevnitř. Mateřství přináší jedinečnou možnost přepsat vzorce z vlastního dětství a učinit tak další krok k dospělosti, i když věkově se blížíme do druhé poloviny života. Uleví se všem. Stačí jediná věc:

„Naučit se být k sobě upřímný a tuto upřímnost postupně šířit i do svého okolí.“

Odhodit svou touhu po dokonalosti a přestat honit ideál. Pro blaho našich dětí a především pro naše vlastní…

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz