Hlavní obsah
Rodina a děti

Strach z blízkosti

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované.

Foto: pixabay

Možná je na čase uvědomit si některé vzorce svého chování, nevyčítat je sobě ani ostatním, ale jen je už konečně přestat následovat. Není viníků ani obětí jen více či méně spokojených.

Článek

„Walda nejezdí v kočáru.“

Tato oznamovací věta vyvolává u mnoha lidí bouřlivé reakce a téměř každý má k této skutečnosti co říct.

„Ty jsi ostuda,“ řekl tchán tříměsíčnímu Waldovi. Já jsem byla natolik uvědomělá, že jsem jeho slova, i vzhledem k tomu, že jim Wališ ještě nerozumí, nijak nekomentovala.

„No to já bych nemohla,“ odfrkla si známá „vždyť se musíš hrozně potit,“ pokračovala téměř znechuceně.

„Naše děti byly vysloveně kočárkové, tohle by nesnesly,“ ubezpečovala mě nebo spíš sebe jiná známá, která své ratolesti nikdy navázat do šátku raději ani nezkusila

„Počkej, si ho naučíš,“ strašila mě další „zasloužilá“ matka několika dětí…

A mohla bych pokračovat dál…

Záměrně píšu známá, protože upřímně musím říct, že společně s mateřstvím se během poslední doby mnoho mých dlouholetých kamarádek plynule přesunulo do kolonky známá. Nikoliv z důvodu, že bych je neměla ráda, ale proto, že s nimi jednoduše nechci své postřehy a cítění sdílet, protože věci vnímáme naprosto opačně. V tom by ještě nebyl problém, ale při mém pokusu o vysvětlení mého vnímání mi vždy bylo jednoznačně vysvětleno, že to vidím a vnímám úplně blbě. Já o svém pohledu nikoho přesvědčovat nepotřebuji a ráda si ušetřím přesvědčování od nich, protože poprvé v životě opravdu nepotřebuji potvrzení pro své konání. Dělám, jak cítím a vím, že je to tak pro mě správně.

Po narození Waldy jsme kočár používali asi týden na krátké procházky, především z důvodu, že byl Wali malinký a já se ho bála navázat šátku. Když náhodou nespal, křičel. Vždycky na chvíli usnul a pak znovu řval. Ve většině případů jsme z procházky chodili s „Visáčema“, protože mi jeho projev připomínal koncert Visacího zámku, na kterém jsem se v patnácti letech náhodou ocitla, a ze kterého jsem byla ve stresu úplně stejně, jako teď z Waliho řevu. Naším posledním výletem byla procházka v lese, kde jsme se zoufalým brnkáním přes kořeny pokoušeli chudáka Waliho uspat a sebe uklidnit. Marně. Buď jsem kojila na pařezu, po čemž měl Walda svou pětiminutovku ticha nebo nás slyšeli až v Brně. Nevím, kdo z nás byl ve stresu víc.

Třetí týden po narození jsem Waldu začala nosit, on se jakoby zázrakem zklidnil a kočár nám překážel v předsíni. Nevadí, stejně se nám nevešel do auta. Nosit Waldu na břiše mi bylo pohodlnější, příjemnější a myslím, že pro nás oba jednoznačně přínosné. Poté, co začal ve Waliho třetím měsíci nosit i Frank se zdálo, že kočár už nevytáhneme.

Přes to, že bydlíme na vesnici a davy lidí denně opravdu nepotkávám, nebylo dne, kdy bych neslyšela nějakou další poznámku či dobře míněnou radu ohledně kočáru.

„To opravdu nebude spát v kočárku?“

„Jak si ho naučíš, tak to bude!“

Marně jsem přemýšlela, jak se tříměsíční miminko učí spát samo v kočárku, kromě toho, že se tam nechá vyřvat.

„Nejlepší je německá výchova! Dítě při ní začne spát úplně samo, hlásila mi na ulici další paní, kterou jsem viděla všehovšudy dvakrát v životě a já si radši ani nechtěla představovat, co německá výchova znamená…

Ustála jsem si všechny nápomocné komentáře a nevyžádané rady a dělala tak, jak jsem to cítila. Okolo kočáru jsme chodili obloukem a moje záda po pár týdnech posílila natolik, že mě přestala i bolet. Včera jsem potřebovala jít na poštu vyzvednout balík. Přemýšlela jsem, jak ho s Waldou v nosítku odnesu.

Napadlo mě zkusit kočár. Vzala jsem Waliho do náruče a řekla mu, že pojedeme na poštu a zkusíme jet v kočárku. Možná pro někoho nepochopitelně jsem mu vysvětlila, že kdyby se necítil dobře, dá mi vědět, otočíme se domů a zařídíme to jinak. Walda se úplně bez problémů nechal položit do korbičky. Vyrazili jsme a po cestě jsem mu vyprávěla obsah poslední knihy, kterou jsem při kojení přečetla s vědomím, že musím vypadat jako magor, který vypráví moudra kočáru. Walda se smál a tvářil se, proč mu říkám něco, co on už dávno ví.

Večer jsem měla domluvenou práci a rozhodla se vyzkoušet kočár znovu. Říkám Walimu, že pojedeme na lekci a zase vyzkoušíme kočár. Nosítko mám připravené v záloze. Walda se opět úplně v klidu nechal položit do kočárku a dokonce v něm během lekce poté, co jsem ho chvíli chovala a nakojila, na dvacet minut usnul.

„Vidíš, já ti říkala, že ho to musíš naučit,“ komentovala spokojeně kočár známá, která se před pár týdny strachovala o moje záda a Waliho absenci kočárkové rutiny.

„No možná je v pohodě právě proto, že ho to nikdo neučil?“ odvětila jsem v duchu, protože mi bylo jasné, že říkat cokoliv nahlas je zbytečné.

Po cestě domů mi došlo, že ve skutečnosti nejde o kočár, ale o strach. Strach z  vystoupení ze zarytých přesvědčení a následného nepřijetí okolím. Strach z absolutní blízkosti k jiné bytosti a skrze ní také sám k sobě. Ono je vždycky jednodušší hodit mimino do kočáru s tím, že si zvykne. Ono si opravdu zvykne, ale za jakou cenu? Naučí se, že je vždycky jednodušší si své skutečné pocity nechat pro sebe, protože co kdyby zůstaly nepochopeny, zesměšněny a ono přeneseně zažilo další nepřijetí od maminky? My v tomhle vzorci pak nevědomě pokračujeme po zbytek života. Aniž bychom si to uvědomili, žijeme ve strachu z nepřijetí a soukáme se do přijatelné šablony, tedy nebýt ani málo ani moc. Moc pro koho?

Tohle není kritika starších generací, ani snaha je jakkoliv zesměšnit, protože jsem si velmi dobře vědoma, že se „to tak prostě dřív dělalo a všichni to přežili“. Přežili. Určitě. Ale v jakém stavu? Možná je jen na čase si některé vzorce svého chování uvědomit, nevyčítat je sobě ani ostatním, ale jen je už konečně přestat následovat. Pro dobro příštích generací, ale i pro to své, protože pokud je člověk schopen nenechat se svázat strachem a vystoupit ze zajetých kolejí, není pozdě. Jsem vděčná, že se i díky Waldovi už nemusím bát.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz