Článek
Dnes začnu možná pro někoho novou informací, pro někoho nepopiratelným faktem a sice, že :
„Existují pouze dvě emoce: Strach a láska.“
Ze strachu vyvěrají všechny ostatní negativní emoce následované činy a z lásky naopak ty pozitivní. Na první pohled zjednodušeně řečeno, ale ona pravda bývá jednoduchá.Před několika lety bych se řadila do stále početné skupiny, která si po přečtení této věty okamžitě pomyslí:
„Co je to prokristapána zase za ezoblábol, kdyby ta blbka šla raději dělat něco pořádného.“
Pořádným myšleno něco hodnotného, třeba upéct dvacet druhů cukroví, ujet čtyřicet kilometrů na bruslích, pořídit si minimálně čtyři děti v rozmezí pěti let nebo se věnovat jiným, dostatečně akčním činnostem, které spolehlivě zabrání nějakému zbytečnému přemýšlení, protože na něj nezbyde člověku žádná energie. A ono je to tak mnohdy jednodušší.
Poté, co jsem pár úryvků ze svého psaní různě zveřejnila, se mi dostalo určité odezvy. Jsem za ní ráda. Opravdu si nemyslím, že jsem nový Shakespeare, nicméně vnímám, že od určité doby je dobré svou tvorbu občas i zveřejnit a zjistit, jak na ni lidé reagují a co v nich vyvolává. Buďme upřímní a přiznejme si, že cokoliv tvoříme, děláme hlavně pro sebe, ale také své výtvory chceme sdílet s ostatními, protože jen tak se můžeme navzájem něco naučit. Svou tvorbu, ať už prostřednictvím slov zanesených na papír či barev na plátno, nedělám kvůli tomu, aby se mi dostalo poplácání po zádech a souhlasné pokývání, jaká jsem to ale šikulka, ale jako druh sebevyjádření, protože si myslím, že jeho určitá forma je důležitá pro všechny bytosti. Je jedno, zda upečeme koláč, upleteme svetr, postavíme zeď, dáme své myšlenky na papír nebo je obarvíme na plátno. Jsme tvůrčí bytosti a určitá forma tvorby, pokud nejsme druhý Mahariši, který však tvořil na určité úrovni také, je pro nás důležitá.
Jsem toho názoru, že nelze všechny potěšit a ani to není smyslem žádného konání. Kolik lidí, tolik chutí, a tak je to správně. Jsme ojedinělé bytosti a právě tato diverzita obohacuje život. Učíme se, tedy jsme-li tomu dostatečně otevření, právě ze své rozdílnosti. Mnohoúhelnost pohledů je osvěžující a vlastně esenciální podstatou tvorby. Od mala je však do nás tlačena touha po dokonalosti, která často vede k tomu, že ze strachu, že nebudeme dostateční, raději neděláme nic. Zabijeme tak nejen svou kreativitu, ale postupem času i chuť do života. Z barevného, plného obrazu, kterým život bezesporu je, se stane šedivý bunkr, ze kterého koukáme ven klíčovou dírkou. Občas barvu kdesi zahlédneme, ale zamotáni ve vlastní nespokojenosti a nenaplněnosti svého potenciálu, ať už je jakýkoliv, střílíme do okolí jedovaté šípy zášti a nesnášenlivosti. Nejsme zlí, jen nespokojení sami se sebou. Krásy života ve spontánnosti a autenticitě vyměníme za domnělý pocit bezpečí, protože kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ono je vždycky jednodušší kritizovat ostatní, a díky tomu se sám cítit jaksi výš. Nebezpečí tkví v tom, že tento pocit je pouze iluzorní a uvnitř spokojení stejně nebudeme. Ze strachu z vlastní nedostatečnosti raději šíříme temnotu ven s myšlenkou, že ta naše zůstane skryta, ale ona naopak prosakuje všemi našimi slovy.
Ne nadarmo se říká:
„Co vysíláš, se ti vrátí zpět.“
V dnešní rychlé době to platí dvojnásob. Tím, že někoho shodíme nebo na něj vrhneme zlo, ať už ve formě činu či slova, si nepřivodíme katastrofu, že na nás spadne v lese strom, ale sami se postupně propadáme dál do temnoty. Šedi. Páchnoucí žumpy nespokojenosti. Sama jsem v této žumpě prožila mnoho let, a proto je mi dobře známá.
Právě proto dokážu soucítit se sebenesnášenlivějším komentářem nejen na svou adresu nebo adresu toho, co tvořím. Dovedu si představit jedince, který za takovými slovy stojí. Pocity jeho vlastní nespokojenosti a strach z nedostatečnosti. Potřebu shazovat ostatní, která mu dává falešnou iluzi vlastní stability. Všechny tyto pocity pramení z dětství, ve kterém jsme se necítili dostatečně přijati matkou. Záměrně píšu „necítili“ protože není zas tak důležité, zda nás rodiče od rána do večera bili nebo nám „jen“ slovně dávali najevo, že jsme nedostateční. Naše vlastní léty zapomenutá bolest nás ovládá, aniž bychom si toho byli vědomi.
Kolikrát jsem sama tyto myšlenky živila, utopená ve vlastním bahně marnosti. Věnovala jsem se práci, která mě nenaplňovala a která zahrnovala nekonečné řešení problémů ostatních a jejich zastupování před státními institucemi. Neviděla jsem světlo na konci tunelu. Posilněná chválou ostatních, jak záslužné a hodnotné povolání vykonávám a jak mi to pěkně jde, jsem v něm ještě několik let setrvávala. Nenáviděla jsem se a z pocitu vlastního zmaru jsem sekala každý kousek štěstí či světla, které kolem mě proběhlo. Tolik jsem si přála dělat cokoliv jiného, ale pod kletbou svého okolí: „To nemůžeš, co jako budeš dělat?“ jsem dlouho nenacházela odvahu z oboru odejít.
Nic z toho neříkám proto, abych se litovala, ale jen abych vysvětlila, že díky své minulosti dokážu pochopit v podstatě cokoliv. Pochopila jsem, že honba za ideálem mě akorát zničí a ač jsme ve své podstatě všichni dokonalí právě tak, jak jsme, dokonalost jako cíl jakékoliv tvorby neexistuje. Dlouho jsem si tvořit nedovolila, důvod čehož jsem zjistila během let dalšího studia, tentokrát ne zákonů, ale vlastního nastavení. Při jedné z dlouhých procházek se mi vybavil obraz mého dětství :
Je mi asi sedm let a najdu ve skříni starý sešit s tvrdými, vyšisovanými deskami. Perfektní materiál pro knihu pohádek, kterou napíši mámě pro radost. Četla jsem záhy po začátku školní docházky a v obecní knihovně tak dlouho otravovala, až jsem dostala výjimku, že si mohu půjčovat deset knih najednou. Četla jsem vše, co mi půjčili a po nějaké době jsem usoudila, že je čas napsat něco vlastního. Neváhala jsem a začala sepisovat nějaký příběh, který jsem v rámci zdokonalení profese i sama ilustrovala. Nadšeně jsem svůj výtvor odnesla mámě. Jaké bylo mé překvapení, když mou radost ani v nejmenším nesdílela. Otráveně si ode mě sešit vzala, pár stránek přejela očima a červenou tužkou mi podtrhla chyby s tím, že teda nic moc. Sebrala jsem sešit, v pokojíčku uronila pár slz a zařekla se, že s vlastní tvorbou jsem skončila, když jsem takové nemehlo.
Vím, že máma byla lidově řečeno studený čumák, protože její vlastní máma s ní jednala úplně stejně a ta se to naučila zase od své matky. Myslím, že bychom mohli jít po rodové linii ještě hodně daleko a nalezly bychom stejný princip. Matka mi od narození vštěpovala svůj jediný princip, podle kterého byla vychovaná sama:
„Nikdo na tebe není zvědavý. Co by tomu řekli lidi.“
Je vcelku jednoduché si představit, jak se s tímto nastavením žije. Člověk tak nějak přežívá, snaží se moc nevyčuhovat, vystuduje něco, co ho sice nebaví, ale doufá, že když bude podle všeobecných měřítek úspěšný, alespoň nějaké ocenění od rodičů přijde. Pochvala možná jednou přijde, ale dlouho očekávaný pocit vlastní spokojenosti a klidu se s ní nedostaví.
Je nám vštěpováno, že pro tvorbu je nutný talent. Jasně, nejsou všichni malíři Picasso a spisovatelé Marquéz, ačkoliv přes nespornou genialitu obou se najde mnoho lidí, kterým Picassova tvorba připadá nesmyslná a Marquéze považují za nečitelný omyl. Na druhou stranu kdyby nebyly miliony dalších tvůrců, Picasso ani Marquéz by nikdy nevynikli. Nejde o to, že povolení tvořit má pouze člověk nadaný, ale o radost z vlastního vyjádření, díky kterému zase trochu víc chápu sám sebe a přiblížím se své podstatě. Tato radost může být v dětství zabita jediným komentářem a člověk snadno stráví zbytek života s pocitem, že je k ničemu, čímž se ochudí o další střípek činnosti, která mu může v životě přinést uspokojení. A to je škoda.
Abych se vrátila k negativním komentářům jakékoliv tvorby. Myslím, že zpětná vazba i kritika jsou důležité. Co je trochu méně fajn, je projekce respondenta ve formě nenávistného útoku na autora, která nehodnotí tvorbu jako takovou, ale má za cíl jen ulevit vlastní frustraci. Ne všechno se musí nutně líbit všem a pokud se mi něco nelíbí, nemusím takovou tvorbu vyhledávat. Číst opakovaně cokoliv, co mi připadá přitažené za vlasy, zavání vlastním masochismem. Přece stačí zavřít knihu, okno internetového prohlížeče nebo odejít z výstavy či divadelního představení s tím, že toto opravdu není pro mě.
Jsme zpět u úvodní věty tohoto zamyšlení. Existují jen dvě emoce: Strach a láska. Cokoliv s cílem ublížit vychází jen ze strachu. Ze strachu z vlastní nedostatečnosti. Z šedi svého života, se kterou nejsem schopen nic udělat, a proto se snažím toto odporné břímě zlehčit tím, že budu útočit na ostatní, jen abych si sám nepřipadal tak hrozně. Ono se to ale vždycky obrátí proti mě samotnému. Co vysílám, to taky dostávám. Jak to můžu říct? Protože jsem tak také byla vychovaná a mnoho let jsem pod kletbou nedostatečnosti žila. Není to radostný život…
Existuje jedna výborná metoda, pomocí které se lze odpíchnout z místa, kde mi není příjemně. Pokud ve mě cokoliv, co čtu, sleduji nebo nějaká osoba vyvolá intenzivní emoční reakci, není to jejich „chyba,“ ale ve mně ukrytý vzorec chování. Něco, s čím já sám uvnitř neladím, co jsem v sobě popřel, protože jsem byla nějak vychován.
Pokud jediné, co vás při čtení těchto řádků napadne je, že je to další ezoterický blábol a s touto myšlenkou nebude spojená žádná emoce, výborně. Jste naladěni jinak, a prosím, neztrácejte svůj čas čtením či sledováním něčeho, co vám nic nepřináší. Objeví-li se emoce, je dobré zbystřit. O co je silnější, tím víc si žádá pozornosti. Odkud jde? Proč ve mě pár písmenek vyvolává potřebu uchýlit se k nesnášenlivé reakci, kterou ve výsledku shazuji pouze sám sebe? I kdyby byl autor sebevětší blbec, za moji reakci opravdu nemůže, ta pramení úplně odjinud. Nemít se rád, je ten největší hřích, kterého se na sobě můžeme dopustit.
