Článek
Nadhodíte-li ve společnosti téma manipulace mezi lidmi, natožpak pak manipulace dětí, pravděpodobně se vám dostane velmi negativní odpovědi a možná budete odesláni do patřičných mezí. Jasně, do toho, jak někdo „vychovává“ své děti, druhému nic není. Ale…
Své děti často manipulujeme, aniž bychom si to uvědomovali. Proč? Protože jsme sami byli manipulováni svými nevědomými rodiči a jsme přímo mistry v manipulování sebe sama. To, že jsme byly manipulováni jako děti, není myšleno jako výčitka našim rodičům, ale prosté konstatování skutečnosti. Oni to dělali jednoduše proto, že sami nic jiného neznali, nic jiného je nenapadlo a často se nechtěli vymezit vůči svým rodičům, i pokud jim nějaký přístup nevyhovoval. Báli se konfliktu a pro „klid“ v rodině byl člověk schopen či nucen ledacos strpět. Dělali to tak všichni a všichni přežili. Nejde o to nalézt viníka problému, který obvykle není jen jeden, ale určité věci přestat dělat. Třeba jen proto, že můžeme.
Jakákoliv změna musí vyjít z člověka samotného. Okolí nejenže nezměníme, ale velmi často je to právě okolí, které nese změny velmi nelibě, s čímž je třeba počítat. Ukazují jim totiž jejich největší strachy, třeba že jdou některé věci dělat jinak, radostněji, ale je nutné uznat svůj omyl, pro což je nutné již nějaké sebeuvědomění.
„Já sám sebe ale nemanipuluji, proč bych to dělal. Byl bych sám proti sobě,“ možná namítnete.
Ano i ne.
Jako lidský druh jsme všeobecně velmi neochotní vůči změnám. Neradi cokoliv měníme, zvlášť pokud to trvá již delší dobu a stalo se „osvědčeným.“ Zajetým. Zažité pořádky jakkoliv nevyhovující bývají pořád snesitelnější než nejistota změny.
„Co když to pak bude ještě horší? Neznámé?“
Od mala jsme učení, že lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Jinými slovy lepší je mít i to, co člověk vlastně nechce, jen proto, aby měl aspoň „něco.“ Nejsem si jistá, že podobná moudra je v dnešní době záhodné následovat. Přece jen žijeme trochu jinak než naše prababičky, ale pořád jedeme podle stejných vzorců chování a myšlení, což je právě kámen úrazu.
Často pak zůstáváme v nefunkčních vztazích, nejen partnerských a rodinných, ale třeba i přátelských. Jen tak ze zvyku. Ačkoliv jsme si dávno dali, co jsme měli, stejně se občas stýkáme. Jen tak, z nostalgie, namlouváme si a několikrát do roka to „vydržíme.“ Ono je skutečně jednodušší těch pár hodin návštěv přetrpět, ale…
Každé setkání více či méně milé v nás určitým stylem přetrvá, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Předali jsme si určitou energii, sdíleli čas i prostor a něco si odnášíme. Stalo se vám někdy, že jste se po setkání s někým necítili dobře? Nebo jen měli určitý pocit neklidu? Marnosti? Smutku? Obvykle se snažíme tyto pocity přehlížet, protože přece nemůžeme odmítnout návštěvu nebo narovinu říct, jak věci vnímáme. Dotyčný by byl smutný a dotklo by se ho to a my jsme přece slušně vychovaní. Nesmíme říci, co skutečně cítíme, protože se cítíme zodpovědní za pocity ostatních. Podle tohoto bludu žijeme svůj život, který se mění v přežívání, protože postupně děláme vše jen se záměrem vyhovět a být přijímán.
A tak trpíme tím, že děláme věci, které nechceme nebo s námi neladí. Pokud si takových aktivit nakládáme přespříliš, tělo se spolehlivě dříve či později ozve nějakým neduhem. Rýmu pak nemáme proto, že jsme letos už podesáté nastydli a ofoukli, ale z důvodu, že naše tělo zoufale volá po odpočinku ve smyslu úklidu v příbuzenských vztazích a odbourání pro nás toxických jedinců v našem okolí. Nos není chronicky ucpaný kvůli rýmě, ale proto, že sami sebe či někoho jiného vodíme za nos. A tak dále…
Přiznat si, že něco dělám blbě sakra bolí. Tím víc, čím starší jsme, protože by to mohlo znamenat, že to dělám blbě celý život. Bez tohoto uvědomění se nic nezmění a stejný vzorec chování nevědomě předáváme svým dětem.
„Ale no tak buď hodná holčička/hodný chlapeček,“ vyžadujeme často chování, které našim dětem nedává smysl, ale pro nás je pohodlné.
„Udělej to nebo…“ (doplňte podle libosti)
„Až uděláš tohle dostaneš…“ (doplňte dle libosti)
Nevysvětlujeme, jen přikazujeme a zakazujeme. Možná máme pocit, že si výchovu jen zjednodušujeme a tento přístup je nutný, jinak by děti rostly jako dříví v lese. Šeredně se pleteme. Jen opakujeme naučené věty a vzorce chování a vychováváme další generaci hodných holčiček a chlapečků, kteří pod hrozbou nebýt rozmazlený a poslouchat jako hodinky postupem času ztratí sami sebe.
V lepším případě se začnou v dospělosti hledat a v tom horším… Udělají to samé svým dětem.
Nedávno mi jedna známá poslala fotku svého miminka s hračkou, kterou mu pořídili po návštěvě u nás. Stejně jako my za pár korun na bazaru. Fotka však byla doplněna komentářem: „Je to hrozný, už teď mu koupíme, na co si ukáže. To není moc výchovný.“
Několikaměsíční miminko. Nechci hodnotit známou a její výchovné metody, ale jen samotná myšlenka o výchově tříměsíčního miminka mi připadá notně přitažená za vlasy. Kde se vzalo přesvědčení, že dítě je nutné od miminka vychovávat? Nespletli jsme se, co vychovat vlastně znamená?
Vychovat. VY-CHOVAT. Neměli bychom naše děti od narození chovat tolik, až je dočista vychováme? Není právě tohle základní část VÝ-CHOVY? Jak moc a často je budeme chovat, tak ony se budou nejen k nám „chovat“ později.
Oproti tomu je od narození položíme do oddělené postýlky, aby se učily samostatnosti a současně s tím se je snažíme vychovávat příkazy a zákazy. Jak to ne/funguje vidíme ve vztazích kolem nás.
Jak by asi vypadala společnost, kdybychom byli od narození vyCHOVÁNI do syta a spoKOJENOSTI? Mám takový pocit, že by z nás mohli vyrůst dospělí samostatní jedinci, kteří nemají potřebu dokazovat svou hodnotu všem okolo, protože ji sami cítí. Není toto nastavení nejlepším vkladem do života? Krokem k samostatnosti a dalšímu stupni vývoje? Kolik času bychom mohli věnovat tvorbě užitečných věcí, kdybychom často až do smrti zoufale nehledali svou maminku, která nám nedala, to co měla. Minulost neexistuje, ale v každém okamžiku to můžeme sami změnit. Každý krůček se počítá, každé vystoupení z konformního naučeného chování také.
LÁSKOU nerozmazlíš.
