Článek
Jako by chodili po světě se zavázanýma očima. Jako by chodili ulicemi s ušima zalitýma voskem. Jako by měli nohy svázané řetězy a ruce spoutané železnými pouty mezi lehkonohými běžci. Jako bych já, nahý, opuštěný a sám, vstoupil do říše smrti. A všude jen slyším: „Co je divného na tom, že špatní lidé činí špatné věci?“
Zmrzačené oběti, které nízké pudy dlouho krmily v kleci jako nějaká exotická zvířata. Ztratili lidskou podobu. Hladoví a odpudiví. Mají mozoly na mozku a zauzlená srdce. A nevědí, že klec je těsná; jejich duše je samý bolák. Já je vidím, ale oni sebe nevidí. Zlý pud z nich stvořil obludy a navždy přišli o lidský soucit. Ve stádu vytratili duši. Jsou nemocní, uzdravili by se, pokud utečou stádu. Ale kdo by utíkal. Stádo poskytuje mír a bezpečí. A všude jen slyším: „Co je divného na tom, že všechno, co víš ty, víme i my, a je nám to jedno?“
Všude kolem mě se rozlézá ticho. Němé, tupé a prázdné. Uprostřed mrtvé pustiny nehluk.
Zdám se, (anebo jsem), hrouda hlíny v řece. Ti lidé, nevyslovitelní, chtějí abych vzdával hold jejich ohyzdnosti. Každá služba snižuje i služba lidu. Každý sloužící má nad sebou pána. Čím delší natahující ruka, tím lepší politik. Ptám se, kdo je nejohyzdnější člověk, přeci ten, kdo chlubí se svou ohyzdností a vystavuje ji jako něco krásného.
Ovšem já vidím očima, jež vidí vše. Slyším ušima, jež slyší vše. Cítím nosem, jenž cítí vše. A den ode dne si připadám víc staženější, víc svázanější a těžší. Jako bych chodil po světě se zavázanýma očima. Jako bych chodil ulicemi s ušima zalitýma voskem. Jako bych měl nohy svázané řetězy a ruce spoutané železnými pouty mezi zpustlými lidmi. Jak bych já mohl nahý, opuštěný a sám jim bránit ve vstupu do říše smrti…
