Epilepsie u žen: Sama doma s miminkem

Napíšu o tom, jak jsem po šestinedělí snižovala dávku antiepileptik a také o strachu ze záchvatu, který ve mně hlodá celý život. Tedy vždy, když trochu vyjedu ze zajetých kolejí.

Článek, ve kterém popisuji celý svůj příběh, si můžete přečíst zde.

A zde píšu o všem ohledně mého těhotenství.

Adélka se narodila nečekaně 3 týdny před termínem porodu. Jako spousta porodů prvorodiček byl i můj první porod náročný a dlouhý.

V pondělí ve 13:00 po prasknutí vody mě v porodnici vyšetřili, nasadili mi náramek a už si mě tam nechali. První slabé kontrakce přišly až okolo 17:00, ale nerozjely se do potřebné síly. Možná bych i tu noc usnula, ale nešlo to, protože se mnou na hekárně byly další ženy, které na rozdíl ode mě měly silné kontrakce a bylo to slyšet. Zatímco já jsem pořád čekala, několik maminek z hekárny už stihlo porodit.

Když ani po 24 hodinách od prasknutí vody kontrakce nebyly dost silné, vypustili miminku „bazén“ píchnutím vody a nechali do mě kapat oxytocin, aby se porod pořádně rozjel.

Co vám budu povídat, pak to byla vážně jedna velká jízda. Ke konci jsem už prožívala mikrospánky, porod mi přišel nekonečný, žadonila jsem o ukončení císařským řezem.

Nechci se rouhat, ale když přišly mikrospánky, blesklo mi hlavou:

Najednou slyším, jak paní doktorka říká: „Terezko, tak už dones ten vaxík, jinak to asi nepůjde.“

Vacuumextraktor mě vyděsil. Nevím, kde jsem sebrala sílu. Každopádně jsem poslední zbytky sil zmobilizovala a za chvíli porodila Adélku.

Narodila se s omotanou pupeční šňůrou kolem krku, byla modrá, nebyl slyšet žádný pláč. V tu chvíli v nás zatrnulo. Mlčky jsme čekali, co se bude dít. Adélka to zanedlouho naštěstí rozdýchala, na chvíli mi ji dali ale vzápětí kvůli těžšímu startu odvezli do inkubátoru a tam jsem se na ni den chodila dívat.

Protože nebyl volný žádný rooming-in pokoj, byla jsem na pokoji s dalšími dvěma maminkami. Děti jsme tam u sebe neměly. Sestry miminka vozily ke kojení na takovém dvoupatrovém vozíčku jako vánočky. Děti s námi byly asi 30 minut, pak je zase na vozíčku odvezly na sesternu.

Mohlo by se zdát, že jsme měly těžkou pohodu. Žádné dítě nám na pokoji nebrečelo a my se mohly vyspat. První den po porodu jsem možnost spánku opravdu ocenila, protože když nepočítám mikrospánky u porodu, byla jsem vzhůru 40 hodin. Ale chtěla jsem mít Adélku u sebe. Když mi ji sestry dovezly na kojení, téměř vždy spala a z kojení nic nebylo. Spavá byla hodně, i proto, že měla novorozeneckou žloutenku, se kterou podstupovala fototerapii. Adélka začala dost ubývat na váze a začala jsem ji přikrmovat umělým mlékem přes stříkačku s tím, že s kojením budeme ještě bojovat.

Domů jsme odcházely po 7 dnech. Adélku jsme často vážili a zapisovali do tabulky, abychom měli přehled, jak přibírá. První dva týdny skoro pořád spala a málo jedla. Kojení jsem vzdala, protože Adélka pila málo, moc nám to nešlo a skončilo to zánětem prsu, horečkou, vysokým CRP a antibiotiky.

Myslím, že tuto otázku si položí každá epileptička, která má doma čerstvě narozené miminko. I když jsme záchvat dlouho neměly, stát se to může. V mateřství tomu nahrává spousta okolností. Nedostatek spánku (chtě nechtě, ze začátku se v noci budí všechny děti), hormonální bouře a další.

Hlavou mi běžely nejrůznější scénáře už v těhotenství:

„Co když dostanu záchvat, když zrovna budu chovat Adélku? Spadne mi, ohrozím ji svým záchvatem… a raději snad ani nedomýšlet.“

„Co když se mi to stane venku, na procházce s kočárkem?“

„Co koupání? Tak s tím už ani hazardovat nehodlám.“

Pro klid v duši se mnou první týden byl doma manžel, aby mě hlídal, kdyby se cokoliv stalo.

Když šel manžel do práce a já doma opravdu zůstala sama s miminkem, byli jsme domluvení, že kdyby se cokoliv dělo, nebylo mi dobře, zavolám. Ze začátku jsem mu častěji i psala zprávy, aby věděl, že je vše ok.

Říkala jsem si, že před záchvatem by snad přišla alespoň aura, ale na to se taky nedá spoléhat.

Zkoušela jsem na internetu hledat, jestli neexistuje nějaké zařízení pro včasné zachycení blížícího se záchvatu, ale v tu dobu jsem nic, co by mi dávalo smysl, nenašla. Představovala jsem si nějaký náramek, který identifikuje blížící se záchvat a třeba pošle zprávu blízkému kontaktu.

Všechny obavy se nakonec ukázaly jako liché, ale to jsem předtím nemohla vědět. Navíc je asi dobré počítat se vším.

Po šestinedělí jsem si domluvila návštěvu na neurologii, abychom se domluvily na postupném snižování Lamictalu. Po kontrolách hladiny v krvi během těhotenství jsem dávku téměř zdvojnásobila. Snižovala jsem po troškách. Sníženou dávku jsem měla brát týden a pak snížit zase o kousek, dokud jsem nebyla na o něco vyšší dávce než na začátku těhotenství. V tu dobu jsem byla obezřetnější, ale paní doktorce věřím a vše dopadlo dobře.

3 roky po Adélce se nám narodil Kubík. Průběh porodu Kubíka byl jiný, rychlejší a šla bych po něm rodit klidně hned znovu.

Protože poslední měsíc jsem měla hodně vysoký tlak a hrozila preeklampsie, týden si mě nechali v nemocnici na oddělení rizikového těhotenství. Každý den dělali monitor miminka, nasadili mi léky na tlak. Tlak se díky tomu zlepšil, ale lékaři mi řekli, že nejpozději v termín porodu bych měla porodit a pokud se do té doby porod nerozběhne sám, budou ho muset vyvolat.

Kubíkovi se ven do termínu nechtělo, ačkoliv jsem zkoušela různé babské rady, jen abych nemusela na vyvolávačku. Babské rady ale zklamaly, tak jsem se v domluvený termín dostavila do porodnice, dostala jsem tabletku na vyvolání porodu a za 3 hodiny po první kontrakci byl na světě i Kubík. Tentokrát jsme dostali rooming-in pokoj a kojila jsem. Do 8 měsíců.

Z porodnice nás pustili po pěti dnech. S Kubíkem to doma bylo jiné než s Adélkou. Kubík byl dost plačtivé miminko. Jakmile jsem ho odložila do postýlky, spustil koncert pláče. Když jsem ho vzala do kočárku a potřebovala jsem vyzvednout ze školky Adélku, spustil pláč, jakmile jsem na chvíli odešla do jejich třídy.

Zažila jsem to už v porodnici, kdy jsem šla do sprchy a Kubíka nechala na pokoji se spolubydlící, aby mi na něj dohlédla. Vzájemně jsme si s hlídáním pomáhaly. Do té doby spal, ale chvíli po tom, co jsem se vzdálila, zase pláč.

Čtrnáct měsíců to bylo náročné. Nenechal se uspat jinak než v náruči a nezažili jsme moc klidných nocí. Pak dostal místo postýlky normální postel a po malých krůčcích se to zlepšovalo. Ale stejně, Kubík dodnes v noci chodí k nám. Každou noc máme budíček. Ve 2:00, ve 4:00, jak kdy. A Adélka díky tomu trochu žárlí.

Zdravotně jsme to zvládli i tentokrát a musím říct, že děti jsou naše zlatíčka a neměnila bych. Velmi si vážím toho, že jsou zdravé, a přeji si, aby to takhle vydrželo. Všechno ostatní jsou malichernosti.