Jsem epileptička a kromě toho bych ráda byla i maminka

Plánováním se maximalizuje šance na hladký průběh těhotenství a následné rady ohledně porodu a poporodní péče se taky hodí.

Poté co jsme se s manželem shodli, že teď je ten správný čas na dítě, začali jsme se snažit. Ale jak určitě všichni ví, ne vždy vše probíhá podle plánů a představ, které jsme si vysnili.

Já jsem čekala, že to půjde hned, ale to jsem se spletla.

Dvou čárek na těhotenském testu jsem se dočkala hned další měsíc. Těhotenství bohužel skončilo samovolným potratem v rané fázi. Vím, děje se to často, ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem nebyla zklamaná.

Za další 2 měsíce jsem otěhotněla znovu. Po předchozí zkušenosti jsem se pro jistotu moc neradovala. Spíš jsem doufala, že tentokrát bude vše v pořádku. Ale nevyšlo to ani tentokrát. Jednalo se o tzv. zamlklé těhotenství, kdy se vyvíjely jen plodové obaly. Když jsem byla v 9. týdnu těhotenství, gynekoložka vypsala žádanku na ukončení těhotenství. Den před domluveným termínem kyretáže jsem si sbalila batoh do nemocnice a další ráno jsem vyrazila. Nedokázala jsem zadržet slzy. Brečela jsem, dokud mě anesteziolog neuspal.

Když jsem se po zákroku probrala, cítila jsem se o něco lépe. Byla jsem ráda, že je to za mnou, navíc jsem na pokoji měla milou a empatickou spolubydlící, která byla jako balzám na duši. Při propouštění z nemocnice mě pan doktor poučil o dodržení šestinedělního režimu a řekl mi, že pak to zase můžeme začít zkoušet.

Jak pan doktor řekl, tak jsme udělali. Otěhotnět se ale nedařilo skoro rok a už mi lezlo na mozek čůrání na ovulační papírky, plánování sexu na nejplodnější dny. Potřebovala jsem pauzu. Řekla jsem si, že to tak asi má být a zaměřila jsem svůj zájem jinam. Začala jsem běhat, věnovala jsem se sobě, snažila jsem se být v pohodě.

A hned další měsíc jsem byla těhotná potřetí. Na kontrole na gynekologii mi paní doktorka řekla, že těhotenství prosperuje. Po této informaci jsem si domluvila kontrolu na neurologii.

Co se týká neurologie, bylo nutné sledovat hladinu lamotriginu v krvi (lék, který beru), abych byla bez záchvatů. S postupujícím těhotenstvím totiž hladina často rapidně klesá a kdyby se to nehlídalo, může dojít k záchvatu, což by bylo ohrožující pro plod i pro mě. Skoro každý měsíc jsem chodila na tyto kontroly. Hladina lamotriginu opravdu dost klesala. Řešilo se to navýšením dávky s tím, že po porodu ji zase postupně snížíme. Musím říct, že jsem se dost bála, co by mohlo přijít. Naštěstí ale bylo vše v pořádku.

Měsíc před porodem jsem dostala papír od neuroložky, který jsem měla odevzdat v porodnici, až půjdu rodit. V papíru bylo vše o mém stavu ohledně epilepsie, jak se chovat v různých scénářích, co udělat, kdyby náhodou v průběhu porodu přišel záchvat. Bylo mi dovoleno rodit spontánně, po porodu jsem měla doporučeno vyspat se alespoň 4 hodiny v kuse, mohla jsem i kojit.

Tři týdny před termínem porodu jsme se stěhovali do nového, většího bytu. Když jsem zrovna balila věci z kuchyně do krabic a chystala jsem se na nákup, praskla mi voda.

Jeli jsme tedy do porodnice, kde si mě už nechali a čekalo se až se porod rozběhne. Když uběhlo od prasknutí vody 24 hodin a kontrakce pořád nebyly moc silné, vysloužila jsem si oxytocin a dcera přišla na svět za dalších 7 hodin. Detaily porodu si už nechám pro sebe.

Dcera se narodila o 3 týdny dřív, ale vše dohnala. Aktuálně je jí 7 let a i když mám za sebou dost probdělých nocí, zvládla jsem to ve zdraví, bez záchvatu. Říká se, že s těhotenstvím může epilepsie klidně vymizet, ale co je na tom pravdy, opravdu nevím a nedoporučuji na to spoléhat.

Poprvé jsem se stala maminkou ve 30 letech. Po 3 letech se nám narodilo druhé dítě, tentokrát syn, jemuž jsou 4 roky.

Pokud můj článek čtou i ženy, které řeší podobné problémy jako já, doufám, že se mi daří vlévat trochu optimismu do žil. Vše může mít šťastný konec.