Článek
Mírová mise UNPROFOR
OSN
Unprofor byla mírová mise OSN probíhající na území bývalé Jugoslávie v letech 1992-1995.
Československý prapor
O účasti naší armády v mírových misích na území bývalé Jugoslávie rozhodla vláda tehdejší České a Slovenské Federativní republiky svým usnesením č. 27 ze dne 16. ledna 1992. Po usnesení se ve Výcvikovém středisku ozbrojených sil OSN v Českém Krumlově urychleně stavěl československý prapor v síle 500 osob začleněných do tří rot. Do mise byly začleňováni jen vojáci-dobrovolníci.
Pod velením podplukovníka Karla Blahny zaujal prapor prostor v oblasti Plitvických jezer na území dnešního Chorvatska.
K nejdůležitějším úkolům zde patřilo: vybudování a zabezpečení činnosti na desítkách kontrolních a propouštěcích stanovištích, organizování mobilních pozorovacích týmů, včetně pozorovacích míst, dohled nad uloženými zbraněmi znepřátelených stran, patrolovací činnost a humanitární pomoc.
Po vzniku České republiky a Slovenské republiky (1. ledna 1993) působil na území bývalé Jugoslávie ještě tři měsíce společný československý prapor. Po třech měsících si tuto misi pod svá křídla vzala Armáda ČR. Operace UNPROFOR se zúčastnilo v letech 1992 až 1995 celkem 2 250 československých/českých vojáků.
Záchrana francouzských vojáků
V lednu 1993 dostal československý prapor v Jugoslávii zprávu o francouzských vojácích uvězněných v základně Karin. Základna byla pod minometnou palbou z chorvatské strany. Československý prapor byl tehdy jedinou funkční jednotkou, která byla schopna uskutečnit tuto akci.
Týdenní záchrannou akci ve válkou zmítané Srbské Krajině podnikl tehdejší pplk. Petr Pavel s osmadvaceti Čechoslováky a 2 transportéry OT-64 SKOT sil UNPROFOR.
Vše nešlo tak hladce
Místům bojů se snažili vyhýbat, ale i tak museli často prchat z dělostřelecké či minometné palby. Také řešili například spadlé stromy přes cestu.
Když třeba konečně našli ve vesničce Goleš Srby odříznutou jednotku francouzských vojáků, začaly kolem Čechoslováků jako kroupy padat dělostřelecké granáty. „Chorvaté nestříleli ani na Francouze, ani na nás. Účty si vyřizovali se Srby. Naštěstí se mi podařilo pomocí radiostanice spojit s francouzským důstojníkem, který byl jako pozorovatel v chorvatském štábu a požádal jsem ho, aby s tím chorvatští dělostřelci okamžitě přestali, přestali, jinak i se Srby rozmašírují na kaši Francouze s Čechoslováky.“ říká Pavel.
Nejtěžší chvíle však Čechoslováky, vyzbrojené jen pistolemi a samopaly, zažívali, když na jejich transportéry naskákali Srbové a přinutili je ke „zteči“ chorvatské linie."Nejedete? Tak vás zastřelíme!" křičeli Srbové, natahovali zbraně a vráželi je Čechoslovákům do týlu. Hnali nás na Chorvaty jako telata na porážku," přiznává Pavel. Chorvaté se prý naštěstí neodvážili vystřelit na bílé transportéry OSN. Varovnou raketu však vypálili do blízkého opuštěného domu. "A když se rozplynul dým, začali Srbové ječet strachy, abychom to zase rychle obrátili.
Vše nakonec dobře dopadlo
I po těchto nepříjemnostech se nakonec podařilo zachránit francouzské vojáky. Jednotce, vedenou tehdejším podplukovníkem Petrem Pavlem, se podařilo zachránit 53 vojáků bohužel dva nepřežili.
Ocenění
Za celou akci byli vyznamenáni nejvyšším francouzským vyznamenáním za statečnost, Válečným křížem, mimo Petra Pavla další 3 českoslovenští vojáci – major Karel Klinovský, major Stanislav Zaplatílek a psycholog podplukovník Pavel Jirkovský.
