Článek
Říká se, že můžete mít plány, jaké chcete, život má ale svoje. Svatá pravda! Stačí se jen v myšlenkách, aspoň na chvilku, vrátit zpět do minulosti, což se mně stalo zrovna dneska, když jsem procházela místem, kde jsem prožila část svého dětství, mládí a ve středním věku pravidelně navštěvovala své rodiče. Tehdy tam bydlelo i několik dalších mých příbuzných a kdykoliv jsem k někomu z nich přišla na návštěvu, sešlo se nás tam víc, zábava byla v plném proudu, ale já jsem musela odejít jako první, protože jsem bydlela na druhém konci města a brzo ráno vstávala do práce. Vždycky jsem si ale říkala, nevadí, ještě nějaký čas to vydržím, než budu v důchodu a pak si to všechno vynahradím. Jenže teď, když už v té penzi jsem, tak tam zase nezůstal nikdo, koho bych mohla navštěvovat, bohužel.
Další plán do budoucnosti, který jsem roky tlačila před sebou, taky ztroskotal. Kořeny má až v mém dětství, kdy jsem se s rodiči přestěhovala z velkého města na malou vesnici a kde jsem prožila nejkrásnější roky svého života. I když jsem se pak vrátila zpět do města, moc ráda jsem tam jezdila aspoň na pár dnů dovolené. Při každém návratu jsem se utěšovala tím, že až budu v důchodu, budu tam jezdit kdykoliv během roku bez jakéhokoliv omezení, třeba kvůli krátké dovolené. Jenže člověk míní, osud mění. V domku, ve kterém postupem času zůstala bydlet jen moje sestřenice, jsem coby senior, byla všehovšudy jen jednou. Sestřenice musela domek prodat, protože ji postihla Alzheimerova nemoc. Koho by kdy napadlo, že se jí něco takového může stát! Vždyť ještě donedávna byla váženou spoluobčankou nejen na této vesnici, ale i v sousedním městečku, kde od promoce až do důchodu pracovala jako učitelka a několik posledních let i jako ředitelka. A kdyby všem těm lidem z jejího okolí ještě před deseti lety někdo řekl, jak se bude za těch pár let chovat, tak by si všichni významně zaťukali na čelo. Alzheimerova nemoc totiž i vysoce inteligentního a kultivovaného člověka dokáže změnit k nepoznání, bohužel.
Několik let před mým odchodem do důchodu nám zaměstnavatel přestěhoval pracoviště do krajského města, což znamenalo každodenní dojíždění s přestupem z městské hromadné dopravy na vlak a dál buď dalším autobusem, nebo pěšky do kopce a večer to samé zpět, po každodenní makačce, s hlavou jako balon. Jediná chvilka odpočinku a odreagování se od práce, byla polední pauza na oběd. Ale i tam to bylo časově omezené, takže honem, honem zhltnout oběd a zpět do pracovního procesu. Když jsem se při obědě rozhlédla a viděla některé seniory jak v klidu, bez stresu a spěchu sedí po obědě dál s přáteli u stolu, povídají si a při tom popíjejí kafíčko, tak jsem zase v duchu plánovala, že až přijde i můj čas na „odpočinek“, že tam často budu jezdit a vychutnávat si nejen jídlo, ale hlavně ten pocit, že konečně jsem pánem svého času a můžu si dělat, co chci. Ale i tentokrát to dopadlo úplně jinak. Nakonec jsem šla do předčasného důchodu o rok dříve, protože jsem se musela postarat o svou starou a nemocnou maminku. Když odešla na věčnost, brzo tam za ni přišla i moje milovaná snacha, takže jsem místo do restaurace, jezdila pomáhat synovi s jeho malou dcerou, mojí milovanou vnučkou, ze které už vyrostla krásná čtrnáctiletá slečna. Rozhodně toho nelituju, pomáhala jsem jim moc ráda, vždyť jsou to nejcennější co mám!
Teď už ale raději nic neplánuji a snažím se žít jen přítomností. Mám artrózu kolene, zatím žádné léky nepotřebuju, co ale rozhodně potřebuju, to jsou procházky a pobyt v přírodě, který má pozitivní vliv nejen na mé fyzické, ale i psychické zdraví. A v kalendáři mám další své aktivity zapsané jen týden dopředu, abych se měla na co těšit. Škoda jen, že jsem tohle všechno nevěděla mnohem dřív.
