Článek
Když jsem se stal vedoucím menší kanceláře, byl jsem v té roli teprve pár měsíců a dost jsem řešil, jak na lidi působím. Měl jsem pocit, že si autoritu musím pořád nějak hlídat, abych nevypadal jako někdo, kdo nechá všechno být. Den předtím jsme navíc řešili návštěvu zvenku a můj nadřízený jen poznamenal, že by to u nás mohlo působit o něco profesionálněji. Neřekl to nijak ostře, spíš jen mimochodem, ale já si to vzal víc, než bylo potřeba. V hlavě mi okamžitě naskočilo, že jestli něco nevypadá dost dobře, je to moje odpovědnost. Místo abych se na to podíval v klidu a normálně, začal jsem přemýšlet, co rychle udělat, aby bylo vidět, že situaci držím v rukou.
Jenže právě tady to začalo ujíždět
Udělala se z toho přesně ta chyba, která vznikne, když je člověk ve stresu a chce mít hlavně rychle splněno. Místo běžného rozhovoru jsem rozeslal krátký mail všem. Formálně byl určený celé kanceláři, ale pravda je, že když jsem ho psal, myslel jsem hlavně na holky z účtárny, které seděly hned u vstupu a byly nejvíc na očích. Snažil jsem se být co nejkonkrétnější, aby to nevyznělo neurčitě, a dopadlo to přesně opačně. Z mailu vyšlo něco ve smyslu, že v kanceláři nechci sukně ani výraznější výstřihy. Už ve chvíli, kdy jsem to poslal, jsem z toho neměl dobrý pocit. Jenže jsem si to tehdy omluvil tím, že je aspoň jasné, co tím myslím, a že je lepší jednat rovnou než kolem toho chodit.
Během odpoledne ale začalo být zřejmé, že jsem to nezvládl. Z účtárny se se mnou nikdo moc nebavil, což samo o sobě bylo neobvyklé. Bylo cítit, že jsem šlápl vedle, i když to nikdo nerozmazával. Pak za mnou přišla Lenka a zeptala se mě, jestli to myslím vážně i u úplně normálních sukní a halenek. A to byl moment, kdy jsem to ještě mohl vysvětlit a couvnout. Místo toho jsem se zapřel. Řekl jsem, že ano, i když už jsem sám cítil, že to přeháním. Nechtěl jsem po hodině od rozeslání mailu vypadat, že nevím, co dělám. Dnes vím, že to byla ješitnost, ale tehdy jsem si říkal, že vedoucí přece nemůže své rozhodnutí hned rozmělňovat.
Druhý den přišla odpověď, kterou nešlo přeslechnout
Druhý den ráno přišly všechny tři z účtárny skoro naráz a bylo vidět, že to není náhoda. Měly dlouhé sukně skoro ke kotníkům, košile zapnuté až ke krku a přes sebe ještě svetry, přestože v kanceláři bylo teplo. Nepřišly se hádat ani nic komentovat. Prostě si sedly na svá místa a pracovaly. O to silnější to bylo. Nebyla v tom žádná scéna, žádné zvýšené hlasy, jen velmi přesná odpověď na můj mail. Jakmile jsem je uviděl, došlo mi, že přesně ukazují, jak absurdně moje pravidlo vyznělo. A zároveň mi začalo být dost nepříjemné, že jsem k tomu vůbec dospěl.
Když jsem pak šel do účtárny kvůli podpisům, atmosféra byla hrozně trapná. Ostatní si toho samozřejmě všimli, ale nikdo nemusel nic říkat, aby mi došlo, jak to celé působí. Lenka jen klidně poznamenala, že poctivě dodržují moje pravidla. Nebyla v tom hysterická reakce, spíš něco mnohem horšího, protože mi tím nastavila úplně přesné zrcadlo. V tu chvíli mi došlo, že jsem z obyčejné poznámky o profesionalitě udělal ponižující zásah, který ve výsledku dopadl hlavně na ženy v kanceláři. A že jsem si autoritu spletl s tím, že budu kontrolovat věci, do kterých mi v té podobě vůbec nic nebylo.
Už nešlo dělat, že se nic nestalo, tak jsem si je zavolal bokem do zasedačky. Řekl jsem jim na rovinu, že jsem to přehnal, že ten mail byl hloupě napsaný a že ho beru zpátky. Zároveň jsem dodal, že pokud bychom někdy opravdu řešili oblečení, tak jedině obecně pro všechny a normálně, ne takhle. Nečekal jsem, že se tím všechno smaže. Ony zůstaly chvíli chladné a chápal jsem to. Omluva sama o sobě nespraví pocit, že jsem je zbytečně shodil před ostatními. Postupně se to uklidnilo a v běžném fungování jsme se vrátili do normálu, ale pár dní jsem cítil, že důvěru si musím zasloužit znovu. Pro mě to byla dost nepříjemná, ale potřebná lekce. Došlo mi, že být šéf neznamená ukazovat sílu za každou cenu, zvlášť když k tomu vlastně není pořádný důvod.
