Klečela před ním na kolenou a prosila o život. Valéria Slámová přežila Mengeleho rozkaz

Jednu ruku měl zastrčenou v uniformě a druhou ukazoval směr, kterým měli jít. Prst vlevo znamenal plyn, prst vpravo život. Jediným pohybem Josef Mengele rozhodoval o osudu lidí, kteří nikomu neublížili. Před andělem smrti zůstala stát i Valéria z Levic, kterou Mengele během selekce poslal na smrt. Přežít se jí podařilo jen zásahem osudu. Neznámý hlas jí v jistém okamžiku řekl: „Vstaň ještě jednou.“

Valéria Slamová Propsteinová se narodila v obci Čata u Levic v rodině, která byla dlouhá léta součástí malé židovské komunity. Ona i její mladší sourozenci Viola a Dezider prožili šťastné a spokojené dětství. Valéria milovala svého otce, kterému žertem vyčítala, že se neměl ženit, ale měl počkat, až ona vyroste. Od matky si půjčovala klobouky a vysoké boty, což její rodiče často rozčilovalo. „Psům a Židům vstup zakázán,“ vzpomíná Valéria na nápis, díky tomu si už jako dítě uvědomila, že se něco změnilo. Valéria musela nosit na oblečení žlutou hvězdu a její otec, účetní v cukrovaru, přišel v důsledku protižidovských zákonů o práci.

Ale to nejhorší mělo teprve přijít. V květnu 1944 vyšel rozkaz, že všichni židovští obyvatelé musí okamžitě opustit své domovy. Valéria a celá její rodina chtěli slavit přechodový rituál, kdy se z nejmladšího člena rodiny Dezidera se stal dospělý chlapec. Místo toho je nacisté naložili do dobytčích vagónů. „My děti jsme si tehdy neuvědomovaly závažnost toho všeho, bylo to něco nového. Byla tam sláma, všichni jsme leželi vedle sebe muži, ženy, manželé, byl to chaos. Tehdy jsem poprvé viděla otce a matku plakat,“ vzpomínala Valéria. Mnozí cestu nepřežili. „Lidé plakali a matky dávaly ty slzy pít dětem,“ vzpomíná na chvíle, kdy se ztrácela lidská důstojnost. Pokaždé, když vlak zastavil, mysleli, že budou zastřeleni. „Můj otec plakal, když viděl, jak esesáci bijí lidi, jak nám vyhrožují, jak na nás skáčou, jako by jsme už ani nebyli lidé,“ popsala Valéria, které bylo teprve 16 let. Po příjezdu do Osvětimi byla oddělena od rodiny. Už je nikdy neviděla.

Valéria dostala číslo, byla jí oholena hlava, dostala podivné pruhované šaty a nepohodlné dřeváky. Prvních několik dní pochodovali celé hodiny nebo jen tak postávali na místě. „Při obědě jsme dostali tu vodu, bůhví, co tam plavalo, ani jsme si toho nevšimli. Měli jsme společnou mísu, vždycky jsme se postavili do řady a podávali si ji navzájem. Mnohokrát tam stáli esesáci, s vlčáky. Nesnáším vlčáky. Když jsme si šli pro misku, křičeli: Chyťte je. Pes na nás skočil, miska spadla, esesáci řvali a my jsme zůstali bez jídla.“

Valéria brzy zjistila, že v táboře žijí její dva bratranci. Od té doby drželi při sobě, aby si navzájem pomohli přežít. V srpnu však dívky měly být vybrány na Odvolací náměstí, kde na ně čekal anděl smrti doktor Mengele. Jediným mávnutím ruky doleva nebo doprava mohl ukončit něčí život. Valériiny sestry poslal na pravou stranu, což znamenalo práci. Ale šestnáctiletou hubenou dívku poslal doleva do plynové komory. „Před Mengelem se nikdo neodvážil vzdorovat, ale já jsem se v zoufalství vrhla na kolena a rozplakala se. Nedalo se však nic dělat. Pochodovala jsem doleva, když jsem najednou uslyšela něčí hlas.“ Vstaňte řekl jí někdo v davu. Valéria proklouzla mezi lidmi, a když se znovu ocitla před Mengelem, ukázal jí doprava.

V táborech se měly kopat tankové zákopy. Byla zima, půda byla blátivá, někde zmrzlá a pod sněhem. Valéria byla k smrti unavená, a když na ni esesák namířil pistoli, ztratila dřeváky, které zůstaly zahrabané v blátě. Celý den kopala zákopy úplně bosa ve sněhu. Dne 29. listopadu 1944 ji polomrtvou přivezli ošetřovatelé do kasáren, kde čekali na nejhorší. Tento den považuje Valéria za nejstrašnější. K táboru se již blížila sovětská armáda, a tak se nacisté rozhodli odtáhnout poslední lidi z tábora pěšky.

Během pochodu smrti měla Valéria ukrutný hlad, omrzliny na prsou, trápily ji vši a hnisající rány. Ve velkém zmatku se Valérii a jejím bratrancům podařilo jednoho dne utéct do domu, kde jako zázrakem našli láhev džemu a pečenou husu.„Protože jsme rok neviděli normální jídlo, namočili jsme si husí stehno do marmelády a to jsme jedli. Pak nám bylo hodně špatně,“ vzpomíná Valéria Slamová, která se dožila svobody. Její sestry odjely do Budapešti, ale ona se chtěla vrátit do Československa. Věřila, že tam najde svou rodinu.

Později se však dozvěděla, že její matka a sourozenci zahynuli hned po příjezdu do tábora a její milovaný otec žil jen několik měsíců. Z 53 příbuzných se domů vrátilo jen sedm sirotků. Valéria se později přestěhovala do Bratislavy, kde studovala psaní na stroji a kde se seznámila se svým budoucím manželem Ladislavem. Vychovali spolu dvě děti syna Milana a dceru Katku, kteří se během Pražského jara přestěhovali do Izraele. Nakonec tam odešla i Valéria s manželem, kteří v Izraeli žili 23 let. O svém přežití v Osvětimi odmítala dlouhých 64 let mluvit. Nakonec se se svým příběhem svěřila. Hlavně proto, aby to, co prožila, jednou nezažil někdo jiný.

Zdroje: Dotyk.cz, Holocaust,