Článek
Umíráme třikrát, tvrdí Požitkáři v pražském Divadle Na zábradlí. Přesně tolikrát jsem tuhle hru v Anenské ulici už viděl. Pokaždé mrtvý smíchy, ale asi jen proto, že vládnu divnotou. Pokud vy taky, určitě se vám zdejší čekárna na smrt bude líbit.
Ve zvláštním, sametem vystlaném hotelovém lobby se schází skupinka nesourodých osob, které spolu v příštích desítkách minut mají strávit nějaký čas. Nikdo netuší, co je svedlo dohromady, ani proč se pouštějí do vzájemné konverzace. A už vůbec ne, jak dlouho tahle taškařice potrvá. Všechno do sebe ale postupně začne zapadat. Jen ovšem v tom případě, když se otevřete. A když vydržíte.
Nazábradlický soubor je sehranější než Staroměstský orloj. Funguje spolehlivě. Mohl bych si podle něj řídit hodinky. Abych měl jasno, v jaké žiju době. Přestože se tu občas nějaké to kolečko vymění.
Zábradlí vždycky promlouvalo k současnosti. Platí to i v případě inscenace, která za rok (snad) oslaví 10. narozeniny. Což je u divadla, škarohlídy občas označovaného za „fastfashion“, nevídané. Naše doba je plná krve a násilí. Ale taky obav, pochybování, vyhýbání se povinnostem a rádoby milosrdným přivíráním očí.
Setkání Požitkářů v Divadle Na zábradlí
Je lidské zemřít, stejně jako dva týdny v životě předstírat, že přesně víte, o čem je řeč. Možná byste si mohli během čtení této recenze radši ostříhat nehty, nebo číst noviny na toaletě, nebo jenom 30 let spát, případně dva měsíce plakat nad ztracenou láskou.
Až tahle hra skončí, Rudolf Hrušínský skutečně odejde do nebe a nikdo už si na jeho jméno ani nevzpomene, já plakat budu. Nepokrytě přiznávám, že to je moje pražská divadelní láska. Jana Plodková, Petr Jeništa, Jakub Žáček, Dita Kaplanová a všichni další, to jsou skuteční tahouni této inscenace. Nerad bych se mýlil, ale myslím, že si ji požívají.
Nechoďte na ně, pokud se bojíte sami sebe. A pokud by vás bolelo nechat si useknout palec a malíček, nebo malec a palíček.
Jste-li jste skutečně připraveni zemřít, pak vyrazte do Divadla Na zábradlí. A možná mě tam zrovna, počtvrté, potkáte.
