Článek
Dle Shakespeara je svět jedno velké divadelní jeviště. A my jeho herci. Synové a matky, dcery a bratři, lídři, vládci, prodavači zverimexu, věrní manželé, zruční kutilové, aktivisté, bezdomovci, milionáři, prostitutky, strážci morálky. Všichni si na někoho hrají. A někdy spíš jen předstírají. Každopádně si vedeme skvěle. Svým výkonům totiž věříme.
Ale jak rozeznat hru od předstírání, když se zdánlivě jedná o totéž? V každé hře něco předstíráme. Zároveň si hrajeme, když předstíráme. Proč má tedy předstírání spíš pejorativní nádech? Na obojí musí člověk vynaložit hodně duševní síly – zapojit představivost, vyhodnotit dosavadní zkušenosti, zrevidovat dostupné prostředky, s nimiž lze rozehrát vybranou (nebo určenou) roli.
Během hry člověk zažívá radost. Když něco předstírá, častěji se snaží něco zakrýt. Je vtipné, že lidé obecně nemají rádi ty druhé s maskou. Zároveň ale sami používají vlastní rekvizity – líčidla, šaty, auta, domy, genderové stereotypy, přesvědčení, vkus i nevkus.
Na světě pohromadě nikdy nežilo víc lidí než dnes. A zítra ráno to bude zase o něco víc. Kolik z nich ale v životě hraje s opravdovou radostí? Čas od času vidím kolem sebe ty, které už nebaví cokoliv předstírat nebo hrát, případně k tomu nemají dostatek prostředků a energie. Potřebují jen být sami sebou. Jako herec, který po představení sleze z jeviště a je vyčerpaný. Pak je nejlepší se od světa odpojit a vyrazit do přírody. Ta hraje sama od sebe. A právě tam se z herce stává obyčejný divák.
Kolik etud a dějství všech těch dramat a komedií ještě svět snese? A kolik jich musí minimálně být, aby vůbec držel pohromadě? Kdo na tohle spolehlivě odpoví, tomu věnuji Zlatého Jevišťáka.
