Článek
Tentokrát tím vtipálkem bylo moje dítě. Většinou, nad vším co mi řekne, vteřinku přemýšlím, než se pustím do nějaké reakce, ať už negativní či pozitivní. Jenže tentokrát tomu bylo jinak.
Moje mysl byla nesoustředěná a unavená. Ten den jsem víc noci probděla než prospala. Vkrádající se myšlenky o problémech a starostech, které mě v tu dobu trápily, mi nedaly spát. Ráno jsem byla jako přejetá parním válcem. Tudíž jsem nevstávala ani pravou nohou a ani včas.
V polovičním čase, než obvykle, jsem musela vypravit sebe i děti a odvézt je urychleně do školy. No, urychleně. Z nebe se sypal krásný polozmrzlý sníh, který cestu zahalil do kouzelného, bílého, kluzkého hávu. Kdo bydlí také někde v zapadákově, tak ví, že se údržba silnic provádí, až když vyjde čas. Vydala jsem se tudíž na cestu do školy rychlostí šneka. Lepší přijet pozdě než vůbec. Hlava na čelním skle, hrůza v očích, překřikující se děti za zády a rychle se přibližující světla za mnou. Šneka totiž dojede každý. Jenže v těch našich klikatinách to na předjíždění není ani v létě natož na sněhu. Tak se musela hromadící se auta za mnou, spokojit s mou rychlostí. Možná s nimi i začaly cloumat emoce a možná si také klepali na hlavu. Ale to je jedno. Hlavně, že jsem to nakonec dala a ke škole dojela. Dokonce ještě před zvoněním. S úlevou jsem vysadila děti a jela se věnovat pracovním záležitostem, kde jsem se samozřejmě nevyhnula shonu, stresu a přibývající únavě.
Po práci ještě nakoupit v tom našem kdysi socialistickém obchůdku a pak hurá konečně domů.
„Ach jo, zase tu není žádné místo,“ povzdechla jsem si, když jsem přijela před místní obchod.
Parkoviště malé a věčně plné. Nezbývalo než čekat, až někdo odjede. Což trvalo hezkých pár minut. Když jsem vstoupila do obchodu, bylo mi jasné proč. Mezi regály téměř nikdo a u pultu s lahůdkami fronta. Prodavačka chudák nestíhala. Šla jsem tedy pro věci, které jsem potřebovala. Leč, půlku neměli. No jo, zboží teprve přijde, pomyslela jsem si v duchu. Na mysl mi vyvstanula vzpomínka na dobu socialismu, kdy byly v obchodě neustále poloprázdné regály a když přišlo zboží, tak jen pár kusů, které byly hned pryč a ještě jste si museli vystát frontu. No nic, musím rychle vymyslet k snědku něco jiného a počkat až přijde zboží. Jako za socialismu.
„Jo, život na venkově,“ povzdechla jsem si.
Ale hlavně, ať už jsem doma. Ještěže alespoň roztál ten ranní sníh.
Totálně unavená a polovzteklá jsem vešla domů. Už z dálky mě vítalo mé, rok školou povinné, dítko.
„Mami, mami, představ si, že mi dneska dala učitelka pětku,“ důležitě a za čerstva mi hned oznamovalo.
„Cože? A z čeho?“ Zeptala jsem se nevrle.
„Z domácího úkolu,“ odpovědělo v klidu.
„Co? Z toho, co jsme psali včera?“ Nechápala jsem a emoce nahromaděné za celý den začaly bobtnat.
„Jo, z toho,“ odvětilo dítko.
„A jak to? Vždyť jsem ho kontrolovala a bylo všechno správně,“ začal mě chytat vztek a naštvání.
„To snad není možné! To si dělá učitelka legraci nebo co? Nemůže ti přece dát pětku, když to bylo správně!“ rozlítila jsem se do běla.
Srdce mi bušilo, hlava mi třeštila. Dítko jen pokrčilo rameny s poloúsměvem na rtech.
„Ukaž mi ten úkol. Já se na něj podívám,“ zavelela jsem a rázně dodala:
„A jestli nic nenajdu, tak hned napíšu učitelce.“
Dítě se na mě, rozzuřenou a vytočenou matku, pobaveně dívalo a jeho úsměv se víc a víc rozšiřoval.
„Co je na tom k smíchu?“ zasupěla jsem.
„Mami, v čilu…(to znamená v klidu) ..Máš si to jen představit!“ dodalo a rozchechtalo se na plné kolo.
„?“ nechápavě a přihlouple jsem hleděla na vysmáté dítě.
Pár vteřin mi trvalo, než mi to seplo. Když dítě vidělo, že mám asi krátké vedení, dodalo:
„Vždyť říkám: představ si…“ zdůraznilo slovo představ si a smíchy už slzelo.
„No, to jsem si to představila dostatečně živě,“ zabrblala jsem, když se mi v hlavě rozsvítilo, ale raději jsem si vše ještě ověřila otázkou:
„Takže nemáš pětku?“
Dítko už smíchy nemohlo ani mluvit, tak jen zakroutilo hlavou.
Ta radost z toho, jak jsem byla napálena, byla nepopsatelná. Nakonec smích pohltil i mě. Stres a vztek nahromaděný za celý den, zmizel. Zůstala jen únava a ospalost, což jsem v noci dohnala.
A také mi ještě zůstalo poučení pro příště. Jakmile zaslechnu slovo představ si, tak musím zbystřit, abych zase nespadla do nějaké léčky.
A na závěr: Představte si, že zítra bude 30 stupňů nad nulou :-)
