Článek
Jednalo se o masovou adopční kampaň, která vlastně nahrazovala ještě neexistující systém institucionální péče o sirotky a děti žijící v chudobě. Tzv. vlaky sirotků během 75 let odvezly na západ okolo 200 tisíc dětí.
Sirotci v ulicích měst
Ve městech na východním pobřeží USA jako New York City nebo Boston v průběhu 19. století vznikal fenomén tisíců sirotků žijících na ulici. Do měst přicházeli chudí migranti z Evropy a zároveň zemi opakovaně postihovaly hospodářské krize (namátkou v letech 1873-78, 1884-87, 1893-98), které přinesly vysokou nezaměstnanost. Navíc příliv lidí do měst přispěl k úbytku levného bydlení a žádná oficiální sociální záchranná síť neexistovala.
A tak bylo běžné na ulicích velkých měst potkávat sirotky a chudobné děti, které prodávaly noviny, hadry nebo sirky, nabízely leštění bot, nebo prostě žebraly či kradly. Také vytvářely gangy. Policie je často zatýkala za potulku či drobné krádeže a zavírala do vězení pro dospělé. Šlo o tak běžný jev, že příběhy sirotků dokonce inspirovaly slavné bestsellery Horatia Algera o mladých chlapcích, kteří se díky píli, štěstí a křesťanské víře vypracují z chudobných leštičů bot či pouličních prodavačů novin na úspěšné podnikatele.
V té době se o chudé staraly především křesťanské charity. Ale až v roce 1853 založil kněz Charles Loring Brace organizaci Children’s Aid Society, která společně s newyorským sirotčincem (New York City Foundling Hospital) začala provozovat učiliště a ubytovny konkrétně pro sirotky a chudé děti. Také se zaměřila na potírání záškoláctví a negramotnosti. I přesto měl však Brace za to, že sirotčince děti nevychovávají k samostatnosti a nedělají z nich produktivní občany s budoucností.
Vlaky sirotků coby lék na chudobu
Brace proto chtěl dostat děti z nebezpečných velkoměst pryč a pustil se tak do procesu, který nazval „Emigrace coby lék na chudobu“. Podle Brace byly „domovy farmářů nejvhodnějším azylem dětských vyhnanců“. Měl za to, že osadníci na americkém západě by ocenili nové, práce schopné členy rodiny. Děti by tím zase získaly nové, milující a také křesťanské rodiny. A tak sehnal vlaky.
Brace a jeho organizace začali vybírat peníze od movitých newyorských dárců a hned se jal vysílat vlaky směrem na západ. První vlaky se sirotky byly pouhými dobytčáky s nedostatečným sociálním vybavením, avšak později už děti jezdily i ve spacích vozech. Organizace posílaly děti na západ po desítkách (30 až 40 najednou), přičemž věkové rozpětí sahalo od kojenců po adolescenty. Na cestách je vždy doprovázelo několik dospělých.
Po příjezdu do vybraných venkovských oblastí vzali dospělí sirotky na veřejná shromáždění, kde si měli potenciální adoptivní rodiče vybrat své dítě. Shromáždění byla přitom propagována pomocí letáků a plakátů. Na shromážděních však nešlo o žádný formální proces adopce, byť některé děti měly adopci dopředu domluvenou. Docházelo k rozdělení sourozenců a adoptivní rodiče nebyli žádným způsobem oficiálně prověřováni. Děti tak mnohdy končily v rodinách, které je považovaly za pouhou levnou pracovní sílu a nikoli za plnohodnotné členy rodiny, k nimž by měly chovat lásku.
Ne všeechny odvezené děti navíc byly sirotky – stávalo se i to, že rodiče dali svoje dítě k adopci, protože se o něj nedokázali postarat, nebo nebyli rodiče k zastižení a organizace zkrátka dítě vzala z ulice a odvezla jej k adopci. Kontakt s původními rodinami či komunitami tak byl často zpřetrhán (existují i případy, kdy se děti po pár letech vrátily nazpět k původním rodičům) a děti dostaly nová jména, nové identity.
Konec sociálního experimentu
Systém umisťování dětí na západě USA existoval 75 let a skončil z několika prostých důvodů. Státy postupně zakázaly umisťování dětí do rodin v jiných státech. Kvůli mechanizaci rovněž klesla poptávka po pracovní síle v zemědělství, a tak klesl i zájem o děti. Zároveň rostla kritika využívání dětí coby jakýchsi novodobých otroků – paradoxně přitom využívání dětí coby levné pracovní síly kritizovali i zastánci otroctví, protože to podrývalo samotnou podstatu otroctví. A také začátkem 20. století vznikla profese sociálních pracovníků a v roce 1912 dokonce samostatná vládní agentura U.S. Children’s Bureau věnující se dětem. S rozvojem sociálního státu tak už vlaků odvážejících sirotky z měst nebylo potřeba a kontroverzní program zanikl.
