Článek
Kovářství sice nepatří mezi řemesla stará jako lidstvo samo, avšak jeho stáří se počítá na mnoho tisíc let. Můžeme říci, že ve chvíli, kdy se lidé naučili ovládat oheň a podmanili si železnou rudu, tehdy začal technologický pokrok lidské civilizace. Železné zbraně, železné nářadí a náčiní, stavební součástky, koňská výstroj, primitivní stroje, to vše urychlilo vzestup mnoha starověkých civilizací. Kámen ani bronz neměly proti železu šanci. Bylo by však chybou domnívat se, že znalost zpracovávání železa spadá příznačně do doby železné. První doklady kovářské práce s využitím základních technik řemesla jsou známy už z doby 3. tisíciletí př. Kr. z Mezopotámie. Ojedinělé kusy tehdejších mistrů byly zhotoveny z náhodně získaného železitého materiálu, kromě jiného i meteorického původu. Ve střední Evropě se první kovářské práce objevují v době bronzové, jsou to ale stále luxusní předměty; prsteny, jehlice či rukojeť dýky. Samotné železo bylo považováno za drahý kov.
Bronz versus železo
Výroba a zpracování železa zažilo rozvoj ve chvíli, kdy se začaly ztenčovat zásoby mědi, nezbytné k výrobě bronzu. Na rozdíl od bronzových předmětů, které byly odlévány, však bylo možné železo v této době zpracovávat pouze kováním. Poptávka i nároky na výrobu nástrojů rostly a kováři tak byli stále zručnější a zkušenější. Již nenapodobovali tvary bronzových forem. Na světě byly první železné meče, hroty oštěpů, srpy a motyky. Umění řeckých kovářů se začalo šířit po celé Evropě ve 2. polovině 1. tisíciletí př. Kr., v tzv. době halštatské.
Tehdy se zástupci černého řemesla naučili mnohé další techniky zpracování železa, známé až do současnosti; sekání kovu za tepla, vytahování, tepání plechu (obruče kol a kování), nýtování (meče a dýky), probíjení otvorů (kladiva), ostření (břity a čepele), zkrucování a ohýbání železných prutů (koňské postroje, kruhy, ozdoby) či hlazení povrchu. Objevily se také polotovary v podobě železných lup tvaru hroudy či hřivny, vysoce ceněné až do středověku. Pokud jde o samotné nástroje kovářů, nálezy jsou skromné. Z halštatu známe malé kovadliny, těžká kladiva a také pérové kleště. Pravý rozkvět řemesla měl ale teprve přijít.
Keltové, kováři Evropy
Zatímco halštatští kováři získávali cenné zkušenosti, zformovalo se v srdci Evropy nové, velmi pozoruhodné etnikum – Keltové. Byli to právě Keltové, kteří se stali civilizačním katalyzátorem evropského severu, v kontrastu s antickým Středomořím. Během své expanze v 5. – 3. století př. Kr., kdy pronikli až do Řecka a střetli se i s Římem, získali mnohé zkušenosti a vědomosti, které si dokázali mistrně osvojit, dále je rozvíjet a vytvořit tak nové hodnoty. Keltové byli nejen obávanými válečníky, ale také vynikajícími řemeslníky a vynálezci. To platilo i pro keltské kováře, kteří určili kurz černého řemesla na dalších tisíc let. Kovářská produkce Keltů měla natolik vysokou úroveň, že ovlivnila i Germány a Slovany. Rovnat se jí mohlo jen kovářství antického Říma.
Keltové jako první v Evropě úplně ovládli železářskou techniku. Kovářští mistři excelovali zejména ve výrobě zbraní, známe dlouhé dvousečné meče, krátké mečíky, kopí, šípy, kované štíty i nože. Vedle toho zhotovovali široké spektrum řemeslnických i zemědělských nástrojů, součásti koňské výstroje včetně prvních podkov i oděvní doplňky. Další skupinou kovářské produkce byly stavební prvky jako hřeby, skoby či závory i jemnější práce v podobě zámků, klíčů, nejrůznějšího kování, řetězů a kruhů. To vše vedlo k první specializaci a od kovářů se oddělili hutníci. Počet kováren narůstal a samotní kováři se těšili zvláštní úctě, respektu a byli považováni za lidi znalé magie. Výjimečnost kovářství stvrzuje fakt, že jako jediné řemeslo mělo své zástupce i mezi bohy.
Bohové od kovadliny
Bylo jen přirozené, že kovářské umění vstoupilo i do keltských mýtů. Božský kovář se jmenuje Gobannos, v Irsku známý jako Goibnniu a kromě toho, že pouhými třemi údery svého kladiva umí vyrobit dokonalý meč či kopí, zná rovněž tajemství kouzelných lektvarů. Za zručného kováře byl rovněž označován sluneční bůh Lugos (Lugh). Nebyly to však jen keltské mýty, do nichž vstoupili mistři kováři. Patrně nejznámějším bohem – kovářem je řecký Héfaistos, ošklivý a neduživý syn Dia a Héry, avšak velmi zručný v práci s ohněm a železem. Právě on je autorem paláců bohů na Olympu, kouzelných helem, Achilleovy zbroje či vozu slunečního boha Hélia. Jeho římskou obdobou je Vulcanus, který měl svou kovárnu v nitru Etny.
Svého božského mistra s kladivem měli i Slované, kteří uctívali boha Svaroga. Právě on, kovář a stvořitel, ukul sluneční kotouč. Také u Slovanů byli kováři velmi ctěni. Nebyli jen obdivovanými řemeslníky, ale také léčiteli a ochránci před zlem.
Všudypřítomné řemeslo
Starověký vývoj završilo římské kovářství, které přišlo s dalšími specializacemi a mohlo se rovnat i středověkému řemeslu. Pak ovšem přišel pád, období stagnace a úpadku. To souviselo nejen se zánikem keltské civilizace, ale také s bouřlivými změnami období stěhování národů. Na tradici keltského mistrovství postupně navázali germánští i slovanští kováři, kteří po čase techniku řemesla ovládli natolik, že jej dále zdokonalili a přivedli k novému rozkvětu. Ale v tu dobu už byl svět jiný. Byl to svět středověku se svými kláštery, hrady, vesnickým životem, neustálými válečnými střety a později i městy. A o tom bude řeč příště…
Další literatura a zdroje:
Frolec, Ivo: Kovářství, Praha 2003.
Kocourek, Jaroslav: Stará řemesla, Praha 2017.
