Článek
Roku 1821 se jedenáctému hraběti ze Strathmoru, Georgovi Bowes-Lyonovi, narodil syn Thomas, který se měl stát jeho dědicem. Ovšem podle dobových záznamů tento syn brzy po narození zemřel a dvanáctým hrabětem se stal o rok později narozený Thomas George. O úmrtí se však od začátku pochybovalo. Začaly se šířit zvěsti o tom, že dítě nezemřelo, ale protože se narodilo strašlivě deformované a neobvykle velké, bylo nutné celou záležitost náležitě ututlat před veřejností a monstrózní novorozeně ukrýt. Nepřipadalo v úvahu, aby se něco takového stalo dědicem rodu. Proto bylo dítě prohlášeno za mrtvé.
Hrabě dal podle legendy svého prvorozeného syna ukrýt do tajné místnosti, jedné z několika mezi tlustými hradními zdmi, kde se o něj starala chůva. Do této místnosti by se prý mělo vcházet z hradní kaple, nikomu se však zatím nepodařilo objevit, jakým by to mělo být způsobem. Když roku 1969 navštívil Glamis životopisec královny matky, Michael Thornton, pokoušel se i on pátrat po tajných dveřích, avšak od šestnáctého hraběte se dozvěděl, že vchod byl prý zazděn.
Řev z útrob hradu
Všichni předpokládali, že postižené dítě brzy zemře, ale nestalo se tak. Chlapec přežil a vyrostl ve velkého, nadprůměrně silného a chlupatého muže, který byl nebezpečím pro své okolí i rodovou pověst. Hrabě se snažil i nadále vše udržet v tajnosti, a tak bylo nebezpečné monstrum drženo na tajném místě hradu a spoutáno řetězy. Zprávy o děsivém tajemství hradu však přece jen prosákly na veřejnost, mezi služebnictvem a brzy i po kraji kolovaly hrůzostrašné historky o stašlivém nelidském řevu, který za temných nocí přicházel odkudsi z útrob hradu a nedal spát ani místním, ani hostům.
Proslýchá se, že v mládí byl monstrózní šlechtický vězeň velmi agresivní, a tak se prý občas stalo, že se z řetězů utrhl a nechutným způsobem zabíjel mladé služky. Jeho agresivita se zmírnila až za nějaký čas, nebylo už tedy nutné přivazovat ho řetězy a snad byl pouštěn i ven. Pak se procházel ve ztemnělých chodbách hradu i v jeho okolí, vedlejším efektem ale bylo občasné náhodné setkání s některým z hostů, kteří právě na Glamisu pobývali. Příběhů o děsivém obyvateli hradu či jiných podivných zážitcích stále přibývalo, ale rod Bowes-Lyonů veškeré takové zprávy tvrdošíjně odmítal.
Rodinné tajemství
Druhorozeným synem jedenáctého hraběte Stratmorea počínaje je prý každému hraběcímu synovi vždy v den jeho 21. narozenin sdělena pravda o děsivém rodovém tajemství. Je seznámen s tajnou komnatou, avšak místo, kde se nachází, mohou znát jen tři muži v jeden čas. Ženám je znalost tohoto tajemství odepřena. Podle výpovědí přátel třináctého hraběte ze Strathmoru se z mladého hraběte stal zasmušilý a úzkostlivý člověk, poté co se dozvěděl ono tajemství. Říká se, že glamiské monstrum žilo nepřirozeně dlouho, celých sto let, až do roku 1921. Od tohoto roku podivné zkazky o Glamisu ustaly. Ať už je to tedy celé pravda, kterou se Bowes-Lyonové snaží ututlat, a nebo jen snůška pověstí a smyšlenek, skutečnost je taková, že se zachovalo poměrně dost dobových zpráv, které přímo či nepřímo naznačují něco velmi podivného a nemálo děsivého o tom, co se na Glamisu odehrávalo.
Z historie Glamisu
Hrad Glamis (čti gláms) patří k nejvýstavnějším skotským palácům a jeho historie sahá hluboko do minulosti. Je domovem rodu Bowes-Lyon, hrabat ze Strathmoru a Kinghornu, své dětství tu prožila královna matka Alžběta a je i rodištěm princezny Margaret, sestry královny Alžběty II.. Nejstarší část hradu pochází z konce 14. století, kdy rod Lyonů obdržel toto panství spolu s titulem théna od krále Roberta II. Stewarta. Od roku 1372 je hrad také královskou rezidencí. Roku 1445 se stal Patrick Lyon prvním lordem z Glamisu. Podobu v jaké hrad známe dnes získal v 18. století.
Další literatura:
Hrdina, Jan: Skotsko - Země dávných tajemství, Praha 2017.
Seafield, Lily: Scottish Ghosts, New Lanark 2003.
Wentworth-Day, James: The Queen Mother’s Family Story. London 1967.
