První bitva českých dějin. Co o ní víme?

Bitvu u Wogastisburgu můžeme bez nadsázky označit za nejstarší bitvu českých dějin, ovšem s dodatkem - první doloženou. Je nepochybné, že i před Wogastisburgem, tedy před rokem 631, došlo na našem území ke krutým a nelítostným střetům, které provázely vzestup i pád keltské civilizace, příchod Germánů, bující ambice Římanů i turbulentní období stěhování národů. Výjimečnost bitvy u Wogastisburgu spočívá v tom, že ji dokážeme přesně časově zařadit a dát ji do širších souvislostí. Navíc je pro české dějiny zajímavá jako první konkrétní vojenské vystoupení našich předků, tedy raně středověkých Čechů a Moravanů. Za písemnou zprávu o bitvě, stejně jako v případě samotné existence Sámovy říše, vděčíme tzv. Fredegarově kronice, která v 7. století vznikla v Burgundsku a o události se zmiňuje v souvislosti s vládou austrasijského krále Dagoberta I. O co přesně u Wogastisburgu šlo? Odpověď nabízí právě zmíněná kronika, i když rozhodně nejde o svědectví vyčerpávající a stále zůstává více otázek než odpovědí.

Byl to právě střet dvou ambiciózních soupeřů u Wogastisburgu, který do dějin zanesl první zmínku o prvním „státním“ útvaru Slovanů na našem území, i když slovo státní útvar tak úplně nevystihuje realitu. Nechme nejprve promluvit tzv. Fredegara, aby nám řekl svoji verzi příběhu.

Toho roku (631/632) pobili v Sámově království Slované, příjmím Venedi, kupce Franků s četnějším lidem a oloupili je o věci; to byl počátek urážky mezi Dagobertem a Sámem, králem Slovanů. I vyslal Dagobert k Sámovi vyslance Sicharia, žádaje, aby dal spravedlivou náhradu za kupce, které jeho lidé pobili, a za věci, které neprávem uloupili. Protože Sámo nechtěl Sicharia viděti a nedovolil mu k sobě přijíti, předstoupil Sicharius se svou družinou před Sáma oděn krojem na způsob Slovanů a oznámil mu vše, co měl uloženo. Avšak, jak je v povaze pohanství a pýchy nešlechetných, Sámo nic z toho, čeho se jeho lidé dopustili, nenapravil, než toliko chtěl ustanoviti zásady, podle nichž by v těchto a jiných sporech, které mezi stranami povstaly, byla navzájem konána spravedlnost. Sicharius, jako pošetilý vyslanec, pronáší nato slova urážlivá, která uložena neměl, a hrozby proti Sámovi v ten smysl, že Sámo a lid jeho království jsou Dagobertovi povinní poddanstvím. Sámo odpovídaje, již obezřeleji řekl: „I země, kterou máme, je Dagobertova i my jsme jeho, jen když bude jeho vůlí zachovati s námi přátelství.“ Když Sicharius řekl: „Není možno, aby křesťané a sluhové boží mohli uzavřít přátelství se psy,“ Sámo oproti tomu odvětil: „Jste-li vy boží sluhové a my boží psi, je nám dovoleno, když vy ustavičně proti němu samému jednáte, trhati vás kousáním.“ I byl vyhozen Sicharius z dohledu Sámova; když to Dagobertovi oznámil, káže Dagobert zpupně hnouti vojskem z veškerého království Austrasiů proti Sámovi a Venedům;…“

Takto o příčině sporu, jenž vygradoval vojenským tažením Franků, referuje soudobý kronikář. Lze jeho slova brát jako záznam skutečných událostí? Je opravdu možné, aby Slované přepadli a pobili jednu z mnoha kupeckých karavan, která do země přinášela vzácné zboží a velmi pravděpodobně spadala pod Sámovu ochranu? Jistě nelze vyloučit izolovanou a neuváženou akci. Avšak mohlo by to být důvodem pro vojenskou invazi krále Dagoberta?

Čteme-li mezi řádky, nezdá se příliš pravděpodobné, že by Dagobert zmobilizoval velkou armádu pouze kvůli pobitým franským kupcům. Ano, je tu i pokračování o zpupném vyslanci jménem Sicharius. Nezapomínejme však, Fredegarova kronika líčí události z pohledu Franků tak, aby z toho vyšel co nejlépe král Dagobert. Zauvažujeme-li o skutečném motivu tažení proti Sámovi, pak se zdá mnohem pravděpodobnější prozaický boj o svrchovanost než trestná výprava. Krycí historka o Sichariovi je z tohoto pohledu doslova učebnicová a můžeme se jen domýšlet, zda vyslanec Sicharius neměl za úkol Sáma vyprovokovat.

Fredegar připomíná, že Sámo i Slované jsou Dagobertovi povinni poddanstvím. Patrně tomu tak bylo na počátku Sámovy mise, ale nyní, osm let po Sámově příchodu, byla situace jiná. Sámo si vydobyl pevné postavení mezi Slovany, svůj vliv rozšířil na mnohem větší území, velmi pravděpodobně také díky sňatkové politice a je možné, že se díky tomu i jeho zkušenostem dostaly pod jeho kontrolu i obchodní stezky, z nichž donedávna těžil franský král. A právě to mohlo být i skutečnou příčinnou vojenského konfliktu z let 631/2.

Král Dagobert I., popuzen přílišným Sámovým sebevědomím a omezením vlastních příjmů, nechal svolat velké vojsko, které mělo Sámův kmenový svaz srazit na kolena a samotného vládce přimět k poslušnosti. Jak nás informuje Fredegar, král armádu rozdělil do tří proudů, podobně jako v 1. století Římané, během tažení proti Marobudovi či roku 805 Karel, syn Karla Velikého, do srdce Čech. Na území nepřítele se vojsko mělo zase spojit a udeřit plnou silou.

Sám Dagobert stanul v čele hlavního voje Austrasijců, který do Sámovy „Venedie“ postupoval snad ze západu Pomohaním, jak tomu bylo i v případě pozdějších tažení, např. již zmiňovaného roku 805. Vedlejší kontingenty pak tvořili najatí Langobardi, táhnoucí ze severu Itálie po staré římské cestě k soutoku Dunaje a Moravy, kde stávala římská pevnost Carnuntum a Alamani pod vedením vévody Chrodoberta, který vedl svůj voj patrně přes Bavorsko podél Dunaje na jih Čech. Všechny tři proudy se pak měly setkat na Sámově území, aby zaútočily na srdce Sámovy říše, které zřejmě leželo na Moravě. Avšak předtím, než se voje spojily, postupoval každý na vlastní pěst, plenil a zaopatřoval si obživu i kořist.

„Zatím co Slované z opačné strany tu i tam činili přípravy, dobylo vojsko Alamanů s vévodou Chrodobertem vítězství v kraji, do kterého vkročilo. Též i Langobardi dobyli vítězství a Alamani i Langobardi přivedli s sebou ze Slovan převeliký počet zajatců.“ Langobardům i Alamanům se při vpádu na Sámovo území dařilo a dosáhli dílčích vítězství, při nichž získali mnoho slovanských zajatců, kteří na trhu s otroky představovali zlatý důl. Tito však nepředstavovali hlavní nebezpečí a snad tomu odpovídala i reakce Sámových Slovanů, kteří své síly napřeli proti nejsilnějšímu Dagobertovu voji s cílem zastavit ho a zabránit jeho spojení s ostatními.

Dagobert, směřující do srdce Sámovy říše, mezitím dorazil k velké, pravděpodobně pohraniční pevnosti jménem Wogastisburg. Dagobert si byl přirozeně vědom, že si nemůže nechat v zádech nedobytou pevnost se silnou posádkou, a proto Wogastisburg oblehl. Fredegarova kronika o bitvě, která zde následně proběhla, uvádí: „Když však Austrasiové oblehli pevnost Wogastisburg, kde zůstal velmi četný voj statečných Venedů, po tři dny spolu bojovali; tu jsou četnější z vojska Dagobertova mečem pobiti a potom úprkem, všechny stany a věci, které měli, zanechávajíce, se vracejí do svých sídel.“

Opevněné hradiště nazývané Wogastisburg jistě plnilo strategickou úlohu pohraniční pevnosti a sehrálo důležitý part v taktice Sámova vojska. Třídenní obléhání lze logicky chápat jako zdržovací manévr. Posádka pevnosti mohla hrát o čas, tedy zdržet hlavní Dagobertův voj, dokud nedorazí Sámo s posilami. Samozřejmě nevíme, zda se Sámo bitvy zúčastnil. Dagobert u Wogastisburgu utrpěl drtivou porážku, která Sámovi a jeho říši zajistila pevné postavení, respekt a prosperitu. Sámo nyní přešel do protiútoku: „Potom vpadnou Venedi do Durynska a ostatních krajů království Franků pustošit.“

Efekt Dagobertovy porážky byl vskutku velkolepý a tak se k Sámově říši brzy připojil i srbský kníže Dervan, ovládající oblast severně od Krušných hor. „Taktéž i Dervan, vévoda kmene Srbů, kteří byli z rodu Slovanů a ke království Franků kdysi patřili, přidal se se svým lidem ke království Sámovu.“ Nájezdy Slovanů, náležejících k Sámovu kmenovému svazu, se podařilo zastavit až po několika letech.

Další literatura:

Lutovský, Michal – Profantová, Naďa: Sámova říše, Praha 1995.

Měřínský, Zdeněk: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Praha 2002.