Článek
Je jasné, že každá válka zrychluje dějiny. A že válka ukrajinská dala do pohybu i zeminu pod našima nohama. Budoucnost se klube mnohem dravěji z neprůhledné skořápky než ještě před několika měsíci. Nebudu otálet a oznámím Čechům, kteří se nedokázali ještě plně zorientovat, že se stávají a jistě se brzy plně stanou příslušníky Varšavské civilizace. Nové dějinné skutečnosti, která se rodí před našima očima a tak trochu i pod našima rukama.
Tato událost není jevem bezrozporným a nerizikovým. Je dobré o zádrhelech tohoto procesu vědět a zauvažovat, jak případné negativní dopady tohoto objektivního procesu eliminovat či aspoň vyvážit.
Smrt Visegrádu
Co je zjevné, že se musíme rozloučit s Visegrádem. Maďarsko se ze vznikajícího bloku vylomilo a spolu se Srbskem (a možná i ficovským Slovenskem) bude tvořit ruský klín vražený do evropského těla. Strategická koalice s Maďarskem je nadále již neudržitelná a to, že se s tím dosud nesmířili ve Varšavě, na tom sotva co může změnit. Jádrem budoucího bloku totiž bude osa Varšava-Kyjev (budeme-li hodně milosrdní pak Praha-Varšava-Kyjev) a do této osy prostě Budapešť nepatří. Nedává v ní logiku, už proto, že tato osa je poněkud paradoxně neopanslavistická (přesněji je koalicí protiruských Slovanů). Budapešť ví, že do toho spolku nepatří, nemůže se v něm prosadit, musí v něm být cizorodým prvkem a nemá mu ani co přinést. Popravdě v něm je nadbytečná koneckonců i Praha, ale Česko si nemůže dovolit být ani neutralistickým ostrovem jako Rakousko či Švýcarsko (na to je moc chudé, musí svou chudobu kompenzovat nějakou blokovou silou) a nemůže si dovolit být ani součástí disentního proruského bloku, neboť by tím ohrozilo své vazby na západ, na němž je závislé ekonomicky. Musí se přivinout ke vznikající Nové varšavské smlouvě, ať chce nebo nechce.
Bitva o Slovensko se blíží
První, co je na vznikající ose Praha-Varšava-Kyjev patrné je právě ona malá váha Česka v takové alianci. Co můžeme takovému spolku přinést? Poválečná Ukrajina bude mít velkou, zkušenou, moderní, sebevědomou a v boji osvědčenou armádu. Polsko ji má také. Česko nikoli. Polsko je zhruba dvacátou největší světovou ekonomikou, poválečná Ukrajina by mohla brzy po osvobození útočit na první třicítku. Česko se pohybuje kolem padesátého místa (v HDP v paritě kupní síly). Polsko má zhruba 40 milionů obyvatel, poválečná Ukrajina by mohla mít podobný počet (to, zda přijde o část území, nehraje velkou roli). Česko má 10 milionů. Můžeme si samozřejmě dělat iluze o naší relativní vysoké kulturní, vzdělanostní a civilizační vyspělosti, ale bylo by směšné se stát na této ošemetné droze závislí. Popravdě, naše kulturní síla není zdaleka taková, jak si obvykle namlouváme.
Co z toho pro nás vyplývá? Že naší první prioritou musí být integrace dalších menších států do Varšavské civilizace. Slovenska na prvním místě, zajisté. Naším bytostným zájmem musí být odficizování Slovenska. Zdivočení a zparanoidnění bývalého sociálně demokratického vůdce nás dnes zásadním způsobem ohrožuje. Je pro nás životně důležité, aby Slovensko, kde máme tolik nainvestováno (kulturně, diplomaticky i jinak), s námi šlo stejnou cestou. Je úkolem našich politiků Slovensko do Varšavské civilizace vtáhnout a pojistit jeho setrvání v ní. Ať to znamená v praxi cokoli.
Pro Slováky je přicvaknutí k Varšavské civilizaci svým způsobem sporné (ze stejných důvodů jako pro nás a v ještě zesílené intenzitě), ale také výhodné. Bude-li Maďarsko proruské a odeuropeizované, obnoví své velkouherské choutky. Slovensko musí mít jasné zastání, a to mu silná polská a ukrajinská armáda může poskytnout, ošperkována pražskými rétorickými gesty solidarity.
Pobaltský ateistický magnet
Stejně životně důležité je pro nás rozšířit Varšavskou civilizaci o Pobaltí. Už proto, že přináší do této civilizace důležitý luteránský, ale daleko spíše ateistický prvek. Pobaltské státy vycházejí z výzkumů skutečně jako nejateističtější evropské země spolu s Českem. Česko a Pobaltí tak mohou být jakýmisi dvěma magnety připnutými ze dvou stran ke katolickému polskému generátoru, které mohou jeho náboženskou bigotnost neutralizovat, vyvažovat a krotit. Pravoslavná Ukrajina ostatně činí novou civilizaci pozoruhodně nábožensky diverzifikovanou a vylučuje náboženství jako civilizacetvorný prvek. Je otázkou, zda to ve Varšavě již vědí a dostatečně to pochopili. Česko-pobaltské sevření může jim každopádně tuto skutečnost neustále připomínat.
Zde je ovšem třeba uvést, že Pobaltí je zajímavý prvek kulturní, má zajímavou technologickou dynamiku, avšak není dostatečnou silou celkově. Jeho pět milionů obyvatel je poměrně malým zástupem, navíc jeho velká část jsou etničtí Rusové, potenciální trojský kůň nepřátelské civilizace. Také je třeba podotknout, že ekonomicky a technologicky nejzajímavější součást Pobaltí - Estonsko - má etnicky dál k jeho zbytku a to ho dlouhodobě svádí k mnohem většímu připoutání se k jinému civilizačnímu okruhu: severskému (dalo by se říci skandinávskému, při vědomí, že Finsko technicky vzato do Skandinávie nepatří). Je otázkou, zda se Estonsko nebude v tomto severském objetí cítit mnohem bezpečněji, lépe a méně zastíněné. I kdyby se ho ale podařilo vtáhnout do nově vznikajícího bloku, i tak bychom potřebovali další vyvažující prvek.
Bělorusko? Rumunsko?
Sotva jím bude moci být odlukašenkovštěné Bělorusko. Prakticky je ztraceno, neboť jednou z vedlejších funkcí invaze na Ukrajinu bylo samozřejmě provést nenápadnou invazi do Běloruska. Ruští vojáci v Bělorusku jsou a už neodejdou. Případné protilukašenkovské davy v ulicích již na této skutečnosti nic nezmění.
Může být dalším prvkem Rumunsko a Bulharsko? Rozjetá polská geopolitická „trojmořní“ imaginace myslím míří tímto směrem. Ale zde se musíme mít poněkud na pozoru. Rumunsko je nově a nenápadně vznikající velmoc. Ještě se mu nepodařilo zastavit základní migrační problém (více lidí z něj odchází než do něj přichází), ale čísla už avizují zítřejší sílu. Jeho ekonomika je už stejně výkonná jako ekonomika Belgie či Švýcarska (ano!), má vynikající tempo růstu a vzdaluje se tak ekonomice naší (nyní je asi 1,5 krát větší, výhledově budeme muset asi hovořit o zhruba dvojnásobné síle). Bukurešť by byla spíše třetím pólem Varšavské (trojmořské) civilizace, nikoli vyvažujícím těžištěm jako my. Je otázka, zda by nám v takovém trojpólovém systému zbyl ještě nějaký prostor, zda by naše váha neklesla v takovém soukolí pod kritickou hodnotu, a zda je pro nás takto široký geopolitický blok dost výhodný. Zda bychom neměli v pozadí spíše pracovat na tom, aby takto široce rozkročený nakonec nebyl.
Navíc toto rozlití Varšavie na jih není tak jednoduché. Nezapomínejme, že rumunský pohled není fixován automaticky ke středu Evropy, navzdory hezké malodohodové tradici. Před časem se Rumuni pokusili vytvořit „vlastní Visegrád“ spolu se Srbskem, v němž by sehrávali dosti vůdcovskou roli. Nemusí se jim chtít být „třetím v řadě“, když mohou být malým lokálním šéfíčkem.
Ořech jménem Rakousko
Pátrejme tedy dál. Přiznejme, že moc možností už nezbývá. Jedna se samozřejmě nabízí. Je osudová a pro nás naprosto zásadní. Ale také fantaskní a nad naše síly. Tento neřešitelný rébus jmenuje se Rakousko. Ano, kdybychom měli kousek rozumu, nedělala by naše zahraniční politika nic jiného než „pracovala na Rakousku“. Vtažení Rakouska do vznikající Varšavské civilizace je onen klíč, který z této civilizace pro nás dělá užitečný nástroj a domovský prostor. To je to velké řešení. Ale zároveň řešení nedostupné.
Rakousko je sice malé, ale mimořádně silné kulturně a ekonomicky. (Jeho ekonomika je dnes větší než ukrajinská, mimochodem). Dodávalo by Varšavské civilizaci šmrnc, aby se nejevila jako „spiknutí otrhanců“. Dodávalo by jí vysokooktanovou kulturu, nejlepší univerzitu v celém prostoru, mnoho z know how německé civilizace, rakouskouherskou geopolitickou tradici - bylo by minimálně logickým a pochopitelným mostem na Balkán (vtažení Rakouska by samosebou znamenalo automatické vtažení Slovinska - minimálně). Dodávalo by do Varšavské civilizace, jež může se nám Čechům do budoucna jevit - přiznejme to - trochu hřmotná, středoevropského ducha, jež je pro nás tak podstatný, abychom se cítili dobře. S Vídní a Lublaní by nám bylo v novém bloku mnohem lépe. Nejen proto, že Vídeň a Lublaň jsou Prahou svého druhu (to je ostatně i Lvov či Krakov, ale nikoli již Varšava a Kyjev). Ale také proto, že bychom brzy zjistili, že s Vídní a Lublaní nacházíme společnou řeč v mnohem více věcech, než bychom si dokázali představit. Jistě, nerozumíme si v otázce jaderné energetiky. Ale máme stejné středoevropské sny. Stejnou představu, co je v civilizaci a životě to důležité (bábovka, vzdělání a kultura). A společnou silou bychom tento akcent do Varšavské civilizace dokázali dodávat. Vyvažující osa Praha-Vídeň-Lublaň (a snad případně i Bratislava) by byla v novém bloku nakonec možná i víc než vyvažující, mohla by se stát skutečným třetím pólem, „zónou na ty jemnější věci“, salonem a Silicon Valley nové civilizace (proto by nakonec nebyl překážkou ani ten zelený sklon Rakouska či jeho tradice neutralismu). A snad také pólem rozumu, klidu a pragmatismu, tak potřebným v civilizaci, kde jádrem budou vášnivá Varšava a válkou zatvrzelý Kyjev.
Bohužel, Česko tento důležitý úkol nemá šanci zvládnout. Snad jen Edvard Beneš, jediná skutečná těžká váha mezi našimi moderními geopolitiky, by s tím dokázal pohnout. Ale žádné Beneše nemáme. Zapomněli jsme po mnichovském traumatu v moderním Česku pěstovat geopolitickou imaginaci, nahrazovali jsme ji přimykáním k dubiskům. Nejsou lidi. A nutno říct, že i takový kanón jako Beneš by se řádně zapotil při louskání rakouského ořechu.
Rakousko je velká hádanka. Jeho identita je kauzou pro psychoanalytika (není jistě náhodou, že psychoanalýza vznikla právě ve Vídni). Pád monarchie přepóloval jeho vědomí. Rituálně se odřízlo od střední Evropy, jehož je jádrem, a upnulo se nejprve k Německu (zprvu politicky, posléze ekonomicky), a částečně též k alpskému prostoru (Švýcarsko+Lichtenštejnsko). Probudit v Rakousku znovu středoevropskou zemi, zvlášť když mu nemůžeme slíbit, že by Vídeň byla znovu epicentrem nové říše, a zvlášť když by v ní nejspíše nepotkalo Budapešť (kterou je zvyklé vnímat mnohem víc než Prahu), je takřka nemožné. Jeho neutralistická intuitivní reakce po vzniku ukrajinské války je toho důkazem. A nezapomínejme na to, jak moc bylo Rakousko na „varšavské poměry“ multikulturalizováno, rozuměj islamizováno a „začmouděno“. Ne, tohle randíčko nevyjde.
Malé ryby a fantasmagorie
Případné „dobývání Balkánu obchvatem“, tedy nejspíš izolované vtažení Slovinska a Chorvatska do nového bloku, nedává moc velký smysl. Při pohledu na mapu i socioekonomické ukazatele (při vší úctě ke skvěle si vedoucí dvoumilionové zemi, kterou u nás nemá rád snad jenom Alexandr Vondra).
Všechny další nápady, jak Varšavskou civilizaci rozšířit („únos Itálie ze západu“, „únos Srbska z Ruské civilizace“, vtažení „středoevropské exklávy“ Izraele apod.) jsou spíše fantasmagoriemi než reálnými možnostmi. Všechna čest Miloši Zemanovi, že některé tyto odvážné hry rozehrál (pokusil se i o vtažení Rakouska do Visegrádu), ale neměl na dotažení dostatek sil, trpělivosti a manévrovacího prostoru.
Varšavská civilizace tak vznikne v podobě, která má pro nás rizik víc než dost. Ale také nás - přeci jen a pořád ještě - činí součástí něčeho vskutku epochálního.
Putin to už pochopil, Berlín taky
Je evidentní, že zabránit vzniku mocné Varšavské civilizace bylo jednou z příčin Putinovi agrese vůči Ukrajině. Byl to jeden z relativně racionálních důvodů (jistě existovaly i iracionální, ale existovaly také jiné racionální). Je také zjevné, že Spojené státy se rozhodly investovat do toho, aby Putin neuspěl, a váhající západoevropské státy (váhající zcela logicky a právem, jak si záhy dokážeme) byly přinuceny se k tomuto rozhodnutí připojit, aby z případného a stále pravděpodobnějšího uhájení Ukrajiny také něco měly. Aby z tohoto procesu nakonec nevyšly zcela oslabené a blamované. Přesto dnes již nejde tvrdit, že výsledkem uhájení Ukrajiny (bez ohledu na případnou ztrátu jejího východu) bude prostá westernizace, jakou známe ze střední Evropy po pádu železné opony. Polsko chytilo svou historickou šanci za pačesy a ač to od něj mnozí neočekávají, postupuje v cestě za polskou civilizací zkušeně a rozumně (jistěže podpíráno a směrováno promyšleným americkým mentoringem). Nepůjde o westernizaci Ukrajiny, půjde o polonizaci.
Evropský západ ví, že vznik Varšavské civilizace bude výhledově znamenat skutečný přesun mocenské váhy v Evropě na východ. Z toho není nadšený, ale oponovat plně tomuto americkému rozhodnutí nemůže, vždyť nic víc neukázala ukrajinská válka, než že bez americké vojenské moci je Evropa pouhou tučnou kořistí. Evropský západ se musí s touto gigantickou, epochální změnou smířit a učit se z ní těžit nějaké ty vedlejší bonusy. V zásadě je ale poražen.
Visegrád byl legrační pokus malých národů, jak se schovat za polská záda a být brán aspoň trochu vážně. Varšavská civilizace je něco jiného. Většího. Vznik osmdesátimilionové osy, která svou gravitací přitáhne další miliony Evropanů. Tomu již dlouhodobě nelze čelit. Berlínopaříž přijde o mocinky kuliček ve svém pytlíčku.
Ano, osa Varšava-Kyjev bude z krátkodobého hlediska oslabena tím, že Ukrajina nebude moci být součástí Evropské unie a měnit tak mocenské poměry v ní. Ze střednědobého hlediska bude oslabována tím, že až Ukrajina do EU vstoupí, západní Evropa začne posílat tradiční „držhubné“ v podobě dotací a Ukrajina si nebude moci dovolit hrát svou hru zcela otevřeně a naplno. Ale z dlouhodobého hlediska bude vazba Kyjeva na Varšavu převažovat nad vazbou na západ. Pojištěno to bylo ve chvíli, kdy se Poláci rozhodli v hodině H riskovat, zatímco západní Evropa zaváhala. Český premiér v tom momentě naskočil do rozjetého vlaku budoucnosti (v tom učinil historické rozhodnutí, za nějž mu patří respekt, což nutno zdůraznit, neboť za mnoho jiných věcí to asi nebude). A bylo jasné, že naskakuje, již ve chvíli, kdy podepisoval mírně kapitulační dohodu o dolu Turow. A jistě - rozhodlo se to také v momentě, kdy miliony prchajících Ukrajinců usadily se v chudších slovanských zemích východní Evropy místo, aby pádily na bohatší západ (na tento pozoruhodný, zčásti stále nepochopitelný faktor nezapomínejme).
Před našimi zraky se tak zrodila budoucnost, byť nelze tvrdit, že by osa Berlín-Paříž byla vyšachována zcela a napořád. Má teď dost času přemýšlet, jak svou chybu napravit. Má na to dost analytických schopností, geopolitické zkušenosti a ekonomické síly. Přesto se mi zdá, že do plné protiofenzívy již nastoupit nemůže. Neboť za alianci Varšavy a Kyjeva ručí Washington. Pokusit se rozbít toto spojení je jiná výzva než házet klacíčky do soukolí dvoukoláku zvaného Visegrád.
Jak nás „zapadnici“ táhnou na východ
Varšavská civilizace tedy vznikne. Bude mít dvě jádra, jedno silnější. Česko bude součástí, jádrem zdaleka nikoli. Bude vyvažovacím těžištěm, v ideálním případě jedním z vyvažovacích těžišť. Pro nás to ale znamená něco, na co nejsme tak docela připraveni, soudím. Polonizaci a slavizaci Česka - české politiky a kultury -, jakou jsme si nedokázali dosud vůbec představit. Je paradoxem, že nás na nový východ silou buldočí tlačí a tlačili pražští liberálové, kteří se domnívali a domnívají, že nás tlačí na západ. Je to jedna z těch rozkošných dějinných schválností.
Jednoho dne se možná tito zmatení liberálové probudí a zjistí, že jsou v pasti. Že ideologie Varšavské civilizace je „pisovštější“, klausovštější, zemanovštější, okamurovštější, trumpovštější, konzervativnější, pilsudštější, nacionalističtější a militarističtější, než čekali a než jsou schopni snést. Ale litovat ty ubožáčky netřeba. Dobře jim tak.
My ostatní to snad nějak skousnem. Jako vždycky.
