Článek
Došlo mi to poměrně brzo, když se fronta pohnula. Nalepila jsem se tedy někam do jejího ocasu a bylo. Ale asi jsem měla být oprsklá víc (anebo snad radši ne, na to nemám žaludek).
Stejně nikdo neví, kde ta fronta končí
Takových postávačů, bezradně se rozhlížejících, tam bylo zpočátku hodně. A když se fronta poměrně rychle pohnula (dveře do budovy se totiž otevřely), část z nich se rozhodla prostě nečekat. Ještě bych možná pochopila, kdyby se (stydíce se za svoje chování) prostě nenápadně pokusili vmísit do davu. Ale ne.
Pětičlenná skupinka lidí středního věku si to namířila mezi ostatní lidi bez všech skrupulí. Začala to dáma, která prohlásila: „Pojďte, co tady budem stát. Stejně nikdo neví, kde ta fronta končí.“ A už si to hrnuli. Lidé okolo se ohrazovali, ale jen slovně.
Ozývala se slova o nevychovanosti, o drzosti a podobně. Ale tahle pětice se rozhodla si to všechno náležitě užít, nebo nevím.
Ostatní s nimi nic neudělali
„Tak jsme se dozvěděli, že jsme nevychovaný,“ začal na ostatní vykřikovat jeden z té pětice, načež následoval hlasitý výbuch smíchu.
„No, to jste,“ ozvalo se z davu.
„Jo, jo, to jsme,“ řehtali se dál a z fronty se rozhodně nehnuli. A po té jejich hroší kůži jim sjely i všechny nadávky.
Asi jediný způsob, jak je z té fronty dostat, bylo fyzicky je inzultovat – a do toho se nikomu nechtělo. Takže nevychovanci dosáhli svého. Bohužel. A pochybuju, že se přitom alespoň trochu styděli. Naopak si asi říkali, jak všechny ty poctivce pěkně převezli. Ach jo…
