Yucatán: Mexický stát s nádhernou přírodou a bohatou historií. Najdete zde i tradiční haciendy

Propracovaná koloniální architektura čerpala především ze slavných francouzských proudů, většinou z takzvané „neoklasiky“. Pro tenhle velkolepý stavební styl bývalo typické vysoké podkroví, chodby s pravidelně vyklenutýmy oblouky a vzdušná venkovní terasa, nejlépe i s výhledem do nějaké té celoročně upravené zeleně.

Když jsem kdysi plánoval poprvé mou cestu do Mexika, toužil jsem především objevit něco z Karibského moře, prozkoumat starověké mayské rozvaliny nebo se ponořit do hladiny průzračných sladkovodních cenotů… To vše se mi zde časem opravdu splnilo. I přes všechny ty neskonalé yucatánské krásy je toho však k vidění v tomhle ráji více, než si člověk dokáže napoprvé představit.

Jedna z věcí, která tehdy nebyla na výpisu mých zajímavostí až tak důležitá, byla návštěva takzvaných „henequenských haciend“, honosných statků, které zde sloužily především jako továrny na výrobu a zpracování přírodních vláken z agáve, příznačně známé jako yucatánský Henequen.

Původ slova hacienda

Slovo „hacienda“ je přímo odvozeno z výrazu latinského slovesa „facer“, do češtiny bychom tohle slovo mohli tedy přeložit jednoduše jako „dělat“ nebo odvozeně „udělat“.

S tímto obratem si můžete představit hned několik slovních významů, původně byl však odkazován výhradně na nějaký obchodní nebo prodejní „soubor zboží“. V oblasti zemědělsví se tedy většinou jednalo o nějakou rozsáhlejší farmu, která se většinou věnovala plantážnictví, ať už jednoho, nebo i více produktů najednou.

Uzavřený společenský kruh

Neodmyslitelnou součástí haciendy bývaly dělnické a služebnické domy, které stavěli statkáři pro své zaměstance vždy někde poblíž, nejlépe přímo v areálu samotné haciendy. Často se jednalo o jednotlivé rodinné příbytky, jindy třeba i rozsáhlejší vesnice. Z těchto dělnických osad se běžně zamestnanci ani nevzdalovali, měli zde k dispozici veškeré spotřební zboží, obchody, lékárny nebo například své školy, kde bývali včeobecnému vzdělání vyučovány nejen děti, ale i dospělí.

Obchodní mince, jakožto jejich běžné kupní platidlo, si každá hacienda razila výhradně svoje vlastní. A samozřejmě zpravidla zcela odlišné od těch ostatních, co byly všude jinde v oběhu. V uzavřených pracovních komunitách tak kolovala vždy jen jedna platební měna, z toho důvodu mohl utratit dělník svůj výdělek pouze u vlastního statkáře nebo v předurčených obchodech.

Každá hacienda mívala mimo jiné také svoje vlastní trestní zákony, jakási panská práva, se kterými mívala spojena i veškerá výstražná opatření. Provinilci byli souzeni na základě nejrůznějších pracovních prohřežků, jakými bývaly často například drobné krádeže na statku, nebo malé i větší podvody. Běžně se jednalo jen o tresty kázeňské, ale v případě závažnějších pochybení měla vrchnost plné právo sáhnout i po trestech společensky nejvyšších.

Vrchol produkce

Ve druhé polovině 19. století už zde produkovalo více než tisíc haciend a v roce 1899 byl jejich reálný počet dokonce uveden pod historicky nejvyšším číslem 1235. Přibližně 850 z nich už mělo v té době zcela vlastní výrobní zařízení, které jim umožňovalo provádět veškerý výrobní proces výroby, konkrétně drcení, česání a balení.

Tyhle statky vlastnilo tenkrát přibližně čtyři sta bohatých rodin, ze kterých byla asi dvacet až třicet nejmocnějších nazývána takzvanou „božskou kastou“. Názvem, který si mezi sebou jednoho dne oni sami vytvořili.

V době diktatury mexického prezidenta Porfiria Díaz (1876 - 1911) byl už henequen považován všude ve světě díky svým často až neuvěřitelně vysokým poptávkám doslova za „zelené zlato“. Dělnická populace henequenu představovala tehdy na Yucatánu zhruba 90 % celkové pracovní síly, která se věnovala veškerým pracovním a obchodním činnostem nebo zde byla nějak spojena s výrobou.

Haciendy dnes

I v současnosti zde můžete objevit tyhle historické haciendy doslova v nejrůznějších podobách. Od zarostlých polorozpadých zbořenin až po ty zcela zrekonstruované, nádherně upravené a přepychové velkolepé projekty. Z některých z nich se časem staly hotely, restaurace, muzea nebo dnes slouží výhradně pouze na svatební obřady. Přesto stojí určitě za vaši navštěvu, můžete si je sem přijít alespoň přinejmenším nafotit!

Současný turismus často nabízí prohlídky i po aktuálně fungujících továrnách, kde se dodnes celý proces výroby sisalu prodvádí stejně, jak se tohle „zelené zlato“ vyrábělo kdysi, v době své největší slávy.

V některých najdete dokonce i zbytky původního zařízení, jinde se dosud pracuje i na působivých starý strojích, které jsou funkční déle než sto let. Jinými slovy, pocházejí z doby, která tomuto kraji přinesla doslova neskutečné bohatství a bez kterého nebyl Yucatán zcela jistě takový, jaký ho známe dnes.