Kdyby Lucemburkové nevymřeli aneb Žádný ze 6 synů a synovců Karla IV. neměl syna

Když Karel IV. uzavíral roku 1364 se svým zetěm Rudolfem IV. Habsburským smlouvu o vzájemném následnictví v případě vymření některého z rodů, byl přesvědčen o tom, jak je pro české království výhodná. V té době měl totiž on sám už syna Václava a jeho bratr Jan Jindřich dokonce tři syny (legální). Rudolf IV. ani jeho Albrecht a Leopold naopak ještě žádného syna neměli. Když Rudolf o rok později zemřel, vypadala situace ještě příznivěji, protože se rýsovala naděje na připojení Rakouska, Tyrolska, Štýrska a Korutan ke Koruně české. To už by země dosáhla skoro až k Jaderskému moři. Zkrátka Karel IV. měl upřímnou snahu udělat z Prahy centrum středoevropské velmoci pod vládou Lucemburků.

Kdo by si byl tehdy pomyslel, že poslední Lucemburk se rozloučí s tímto světem už za 60 let, zatímco Habsburkové ovládnou evropskou scénu na další půltisíciletí. Zasáhl osud a možná matka příroda, jež upřela všem třem Karlovým synům i třem synům moravského markraběte Jana Jindřicha mužského potomka.

Roku 1375 zemřel bratr Karla IV. moravský markrabě Jan Jindřich, zanechávaje po sobě tři dospělé syny. Prostředního z nich jménem Jan Soběslav (1355/57–1394) můžeme rovnou z nadějí na následníka škrtnout. Jednak zemřel nejdříve ze všech a navíc si zvolil kariéru duchovního. Stal se dokonce patriarchou až v daleké Aquileji. Zřejmě mu nevyhovovalo, že v konkurenci tolika bratrů a bratranců neměl naději na žádný světský zisk a být malým knížátkem na Moravě mu nestačilo. Proslul svojí zhýralostí, agresivitou, nezodpovědností a dalšími nectnostmi. Nejraději bychom ho snad vyškrtli i z dějin. Podle posledních výzkumů se dokonce zdá, že patriarchou aquilejským nebyl on, ale levoboček Jana Jindřicha zvaný Jan Moravský, ale v tom případě o Janu Soběslavovi pak nevíme už vůbec nic a zemřel opravdu brzy.

Jeho dva bratři starší Jošt (1354–1411) a mladší Prokop (1356/58–1405) se stali markrabaty. Oba dva, bohužel. Jošt měl být podle závěti svého otce titulárně starším markrabětem, Prokop mladším. To byla osudová chyba jinak moudrého Jana Jindřicha, který se provinil přílišnou láskou a důvěrou ke svým dětem. Každý z nich dostal přidělené určité moravské pozemky (Jošt víc), přičemž Prokop měl bratrovi formálně podléhat. To nemohlo vést k ničemu jinému, než k válce.

V takovém marasmu se samozřejmě těžko najde čas na plození pořádných legálních potomků. Ironií osudu tak možná jediného syna z celé generace Lucemburků měl právě Prokop, ovšem pouze nemanželského. Jeho další osudy jsou nám zcela neznámé. Historici hodnotí markraběte Prokopa různě, ale většinou se shodují v tom, že ho bavilo bojovat a získávat kořist. Zemřel roku 1405 na následky věznění, do něhož ho uvrhl bratranec Zikmund. Zanechal po sobě také několik menších básní. Zkrátka pravý středověký dobrodruh, který se během dobrodružství nestihl ani oženit, takže naděje na dědice trůnu opět mizivá.

K roku 1410 se náhle přihodilo, že nárok na korunu římského krále si dělali hned tři Lucemburkové. Formálně Václav IV., který byl sice dávno odvolaný pro neschopnost, ale odmítl se s tím smířit. Nově zvolen byl jeho bratr Zikmund a bratranec Jošt. Podívejme se nejprve na zbývajícího moravského Lucemburka, který měl nejvíce ambicí, ale také politických a hospodářských schopností. Vedle Moravy, kde se přes válečné útrapy přece jen staral o své statky lépe než Prokop, získal do držení i markrabství braniborské a dokázal se prosadit při volbě římského krále. Zikmund byl sice zvolen jako protikandidát, ale Jošt nebyl bez šancí. Bohužel mu to však dlouho nevydrželo, protože během několika měsíců zemřel. Škoda, jeho případný potomek mohl být nadějí pro české země. Jenže byl asi neplodný.

Podobně na tom byl zřejmě i jeho královský bratranec Václav IV. (1361–1419), známý pijan, nerozhodný váhavec a milovník lovů. Měl samozřejmě i své kladné stránky a lid ho jako dědice Karla IV. nejdříve miloval, potom si ho vážil a nakonec trochu litoval. Bohužel ztratil, co mohl, včetně římského trůnu, na nějž ho otec horko těžko dotlačil. Pro nás je důležité, že přes dlouhé manželství s Johanou Bavorskou a posléze její neteří Žofií Bavorskou, neměl žádného potomka. Právě od něj se to nejvíce čekalo a případný Václavův syn mohl dát husitské revoluci zcela jiný rozměr. K tomu se však ještě dostaneme.

Karlův druhorozený syn, Zikmund Lucemburský (1368–1437), měl neklidnou povahu a hlad po moci. Nestačilo mu, že se stal zásluhou sňatku uherským králem, rozhodl se dobýt i římskou korunu a snažil se o změnu vlády i v Čechách, kde bojoval proti pasivnímu bratru Václavovi. Zikmund sice nebyl válečník a stratég, zato dobrý politik a intrikán. Někdy se říká, že právě on jediný zdědil politický talent po svém otci.

Prožil dlouhý a politicky plodný život a dokonce měl se svojí druhou manželkou Barborou Celskou i jednu dceru Alžbětu. Bůh ví, proč další potomek nepřišel. Možná byl problém na straně manželky Barbory, ale Zikmundův synek by českému království stejně příliš neprospěl. Nemusíme snad ani připomínat, jak byl Zikmund v českých zemích po smrti svého bratra Václava (1419) neoblíbený. I kdyby měl v této situaci syna, ten by jen těžko přilnul ke kacířským Čechům a zřejmě by se natrvalo usídlil v Budíně, odkud by řídil lucemburské soustátí. Jestli by si to sebevědomí čeští páni nechali líbit, můžeme jen složitě odhadnout. Pokud by se tedy za této konstelace zrodilo nějaké mocné středoevropské soustátí řízené Lucemburky, pak by jeho sídlo rozhodně nebylo v Praze. Zikmund získal před svou smrtí i císařskou korunu a jeho dědic mohl mít skutečně velikou říši, která by zastínila i Habsburky.

Nejmladším Karlovým synem byl nejméně známý Jan, vévoda Zhořelecký (1370–1396) a ten měl v životě smůlu. Přidal se na špatnou stranu sporu. Když jeho bratranec Jošt usiloval s částí českých šlechticů o svržení krále Václava, odmítl se Jan postavit proti svému bratrovi. Nerozmyslel si to ani tehdy, když panská jednota krále zajala. Vytáhl proti vzbouřencům s vojskem a vyjednal Václavovo propuštění, za které musel zaplatit veliké peníze. Jenže královská vděčnost je nevypočitatelná. Jan upadl u krále v nemilost a Václav se odmítl také podílet na splácení dluhu, které si jeho bratr kvůli vykoupení nadělal. Ožebračený Jan odešel se smutkem roku 1395 do ústraní v klášteře Neuzelle, kde zemřel o rok později za mimořádně podivných okolností ve věku pouhých 26 let. Večer ulehl zcela zdráv ke spánku a ráno ho našli mrtvého.

Měl-li podíl na jeho smrti některý z Lucemburků, pak prokázal svému rodu medvědí službu. Jan Zhořelecký byl totiž od roku 1388 ženatý se švédskou princeznou Kateřinou, s níž měl dceru Elišku, takže byl možná nejplodnější ze všech ženatých Lucemburků. Kdyby Jan nezemřel v tak mladém věku, byla velká šance na další potomky. Podle jeho činů se zdá, že měl nejvyšší morální kredit z celé lucemburské generace. Případný syn mohl být později také nadějí pro Čechy zachvácené husitskou revolucí.

Dne 9. prosince 1437 vydechl ve Znojmě naposledy císař římský, král český a uherský, Zikmund Lucemburský v požehnaném věku 72 let. S ním vymřel po meči i rod Lucemburků. Podle dávné Karlovy smlouvy zdědil trůn Zikmundův zeť Albrecht II. Habsburský. Ten sice brzy zemřel a po něm vládli v Čechách na přání šlechty, rozdvojené na kališníky a katolíky, králové z jiných rodů (s výjimkou krátké vlády mladičkého Ladislava Pohrobka), ale roku 1526 se české království obratem vrátilo do habsburských rukou, kde zůstalo dalších 400 let.

Všechno mohlo dopadnout jinak, kdyby některý z šesti Lucemburků měl syna. Už byla řeč o tom, že syn Zikmunda Lucemburského by české věci příliš nepomohl. Lucemburská neplodnost totiž neměla žádný vliv na vypuknutí husitské revoluce, jejíž myšlenky se šířily ze zcela jiných důvodů. Je pravda, že případný syn Václava IV. (nebo i Jana Zhořeleckého či některého z moravských Lucemburků), který by zdědil politický talent a prozíravost po svém dědovi, mohl snad zabránit pražské defenestraci a snad i vzniku husitských polních vojsk. To by ovšem musel přijmout kalich a postavit se do čela kališnické panské jednoty. Šlechta by jistě ráda přijala právoplatného krále, který by hájil její zájmy. Husité by měli svého přirozeného vůdce, jenž by nepocházel „z lidu“ jako Jan Žižka (to byl sice nižší šlechtic, ne sedlák, ale k lidu měl blízko) a celá revoluce mohla dostat naprosto jiný směr. Zikmund by nemohl vznést svůj nárok na český trůn a měl by slabší vyjednávací pozici. To však neznamená, že by husiti byli okolními zeměmi jen tak přijati. Katolická církev nemohla tolerovat radikální názory hlásající, že kněží se mají vzdát světské moci. Křížové výpravy proti Čechům by se asi uskutečnily a možná by byly úspěšnější, kdyby křižáci stáli proti šlechtickému vojsku a ne Žižkově vozové hradbě.

Možností dalšího vývoje se otevírá mnoho. Snad by Češi byli zatlačeni stejně jako kdysi Albigenští v jižní Francii, snad by pod svým králem slavně zvítězili a papež i císař by museli uznat jejich právo na vyznání. Nemůžeme pominout ani možnost, že by to posunulo začátek reformace ve zbytku Evropy a Martin Luther by už neměl příležitost získat svoji slávu.

Pokud by ale případný dědic trůnu kalich nepřijal a zůstal katolíkem, což je ostatně pravděpodobné, pak by zřejmě revoluce proběhla podobně jako ve skutečnosti. Dědic by stál po boku svého strýce Zikmunda proti husitům. Změna by nastala až v roce 1437, kdy by po Zikmundovi nedědil Albrecht Habsburský, ale právě tento imaginární dědic.

To už se dostáváme na hodně tenký led, když uvažujeme nejen o narození někoho, kdo nikdy neexistoval, ale také o jeho povaze, charakteru, náboženském i politickém přesvědčení. Na tomto místě musíme skončit a jen si uvědomit, jak málo chybělo k zásadnímu zvratu v dějinách.

_____________________________________________________

Další Literatura:

Mezník, Jaroslav: Lucemburská Morava, 1310–1423, Praha 2001

Spěváček, Jiří: Václav IV., 1361–1419, Praha 1986

Spěváček, Jiří: Karel IV., 1316–1378, Praha 1979

Šmahel, František; Bobková, Lenka (eds.): Lucemburkové, Česká koruna uprostřed Evropy, Praha 2012

Štěpán, Václav: Moravský markrabě Jošt (1354-1411), Brno 2002