Článek
Jakékoliv informace o slovanské mytologii musíme tedy skládat dohromady jako mozaiku z jednotlivých dílků a ty, které nemáme nebo nejsou jisté, musíme domyslet, nebo poctivě přiznat, že o ní zkrátka nemůžeme mluvit.
Pojďme navštívit hypotetickou vesnici kmene Sedličanů v časech, kdy se narodil jistý budoucí vojvoda Vojen a byl vychováván jako člen slovanské elity. Na jeho příkladě se pokusíme poznat, jak mohli tehdejší lidé vnímat svět kolem sebe i všudypřítomné nadpřirozené síly, které ho podle jejich přesvědčení ovládaly. Jak vnímal on sám svět, ve kterém vyrůstal, a co všechno ovlivnilo jeho život, než se stal vojvodou?
Malý následník
Přestože byl malý Vojen vymodleným dědicem vojvody, nenarodil se v žádném sále pod pečlivým dohledem lékařů či bylinkářů. Stejně jako jiné děti měl být ochráněn před zlými démony, proto vojvoda odvedl svoji první ženu do chléva, kam za ní mohly přijít Rožanice, dvě ženské bytosti, matka a dcera (v podstatě sudičky), aby jí pomohly při porodu. Byla pro ně připravena oběť ve formě chleba, sýra, kaše a nádoby s vínem. Někdy se obětovával i kohout. Teprve když dítě přišlo na svět, přiběhla do chléva stařena, porodní bába, která pomohla jak matce, tak dítěti. Vojvoda dal malému Vojenovi ze samé radosti amulety ze zubů a drápů silných zvířat, které ho měly nejen chránit před démony, ale také mu dodat v budoucnu sílu válečníka.
Poté vzal dítě do ruky kněz Perunův, nejvyššího boha vládnoucího hromům a bleskům, a několikrát jej přiblížil k ohni, jenž rovněž odháněl démony. Tak byl hned odmalička chlapec zasvěcen slovanským bohům. Když mu vyrostly první pořádné vlasy, podstoupil oběť postřižin. Část vlasů mu byla rituálně odstřižena a obětována bohům. Vlasy byly totiž viditelným nositelem životních sil a touto obětí mělo být zajištěno, aby mu vždy řádně rostly. To byl pro chlapce ve věku zhruba sedmi let první krok dospělosti. Od této chvíle bylo jasné, že se může intenzivně cvičit v lovu i v boji.
Obklopen bohy
Přestože my dnes už příběhy slovanských bohů neznáme, malému Vojenovi je vyprávěla matka jistě odmalička. Jestliže se hromovládný Perun podobal germánskému Ódinovi či antickému Diovi, pak byly jeho činy plné sebejistých dobrodružství, rozhodnutí, pevné vlády i četných záletů za bohyněmi, vílami či jinými bytostmi. Perunem se „zaklínáme“ dodnes (do pěruna, do paroma). Byl chápán jako ztělesnění spravedlnosti, která trestá hanebné či zbabělé činy. Jeho atributem byla sekera, podobně jako u germánského Thora kladivo, a s ní se oháněl neohroženě na všechny strany.
Perun byl sice hlavní Bůh, ale nebyl to stvořitel. To Svarog, nebeský kovář, stvořil vše podstatné na tomto světě. Byl zosobněním nebeského světla a tepla, jež pro Slovany představoval oheň. On stvořil také ohnivý kruh na obloze – slunce. Se sluncem se ovšem spojoval Svarogův syn, zvaný Dažbog nebo později Svarožic. On byl nejvíce uctíván při všech svátcích slunovratu i rovnodenností. Čtvrtým a posledním bohem, o němž se dá předpokládat, že mohl být u Slovanů na počátku 7. století uznáván, byl Veles. To on ochraňoval majetek, úrodu i stáda dobytka. Jeho symbolem byl roh hojnosti a byl to on, kdo představoval nejen plodivou sílu země, ale ochraňoval také slovanské čaroděje (žrece, volchy) a pásl svá stáda na Zelených pastvinách v podsvětí, kam mohly přicházet duše mrtvých.
Kulty ostatních bohů, jejichž jména zaslechneme v souvislosti se Slovany (Svantovít, Radegast, Triglav, Mokoš či Stribog), vznikly později a mají pouze lokální význam.
Když Vojena fascinovaly příběhy o odvaze a božích činech, byl též poučen, jak vypadá svět ve své úplnosti. Pro Slovany bylo symbolické číslo sedm, které znamenalo celek, univerzum, prostě vše. Proto byl také praotec Čech v pověstech jedním ze sedmi bratrů. I svět, představovaný diskem plovoucím ve vodách původního oceánu, se skládal ze sedmi hlavních částí, jak je popsal historik Dušan Třeštík (viz obrázek níže). Tři z nich byly uspořádány vertikálně nad sebou. Úplně dole se rozkládaly Zelené pastviny mrtvých, nad nimi byl svět pro smrtelníky a nad ním se rozprostírala kupole hvězdné oblohy, v níž podle představ Slovanů byly otvory ve tvaru hvězd, jimiž v noci probleskovalo světlo. Čtyři zbylé části představovaly světové strany orientující se podle dráhy slunce. Tam, kde ohnivý kotouč vyšel, bylo vpředu a putoval dozadu. Levá strana (sever) představovala ženství, křivdu, zkrátka levotu, proti tomu pravá strana (jih) byla mužská a správná. Proto také dodnes nazýváme věci, které jsou čisté a ryzí jako pravé, zatímco pod pojmem levota si představíme vždy něco pokřiveného.
Mapa světa podle představ Slovanů. Pozemský svět je disk plovoucí ve vodách původního oceánu. Pod ním je svět mrtvých, sklenut je kamenným nebem, jímž prosvítají hvězdy. Z knihy Dušana Třeštíka Mýty kmene Čechů
Nadpřirozený les
Možná jste někdy byli sami v noci v lese a cítili takový ten podivný svíravý pocit v hrudi, i když vám nehrozilo žádné reálné nebezpečí. Ale dnešní člověk je civilizací otupený a mnoho lidí je málo citlivých vůči hlasům přírody. Jenže když malý Vojen při hře s dětmi náhodou zaběhl hlouběji do lesa, popadl ho nevýslovný strach. Odmalička slýchal o vílách, vodnících, vlkodlacích, povětrnicích, polednicích i klekánicích. Jakákoliv lesní panna či bludička nebo zbloudilý skřítek mohli malému chlapci ublížit. A dětská představivost děsivý pocit ještě umocnila.
Svět démonů a duchů byl pro Slovany snad ještě důležitější a propracovanější než svět bohů. Navíc s lidovými představami těžko zápasila i křesťanská církev. Když lidé nahradili své bohy zástupem svatých, nechtěli si nechat vzít zjevné projevy lesa a přírody, které si jasně vysvětlovali působením lesních bytostí. Víly tam vládly vodám a pramenům, zatímco polednice nebo klekánice strašily vždy v určenou denní dobu. Byly tam i lidé proměnění za trest pro svůj špatný život v můry či vlkodlaky. Mimořádný byl rovněž strach z upírů – mrtvých, kteří se po smrti zvedli a živili se krví zvířat i dětí.
Ještěže Vojena včas našel čaroděj, který se v lese vyznal, poznal v něm nejstaršího syna sedlického vojvody a odnesl ho domů k matce. Ta už si dělala vážné starosti a odměnila čaroděje jedním ze svých drahých šperků. Čarodějové, vědmy, zaříkávači i hadači byly běžnou součástí slovanského života. Obdobou keltského druida byl u Slovanů žrec, který měl ale na starosti svět bohů, na východě nazývali čaroděje volchy.
Ne všichni byli dobří a hodní. Mnozí provozovali „černou“ a sexuální magii. Jiní prováděli věštby na základě postavení nebeských těles, letu ptáků či vnitřností zvířat. Rozuměli si také s dobrými duchy, skřítky a ochrannými démony a věděli, jak se chránit proti těm zlým. Vyznali se v bylinkách a léčivých zaříkáváních.
Kněží a obřady
V době Vojenově byli čarodějové a zaklínači hlavní spojnicí mezi světem lidí a nadpřirozeným světem, ale spíše tím nižším, kde sídlili démoni, duchové a různá další nadpřirozená stvoření jako vlkodlaci, rusalky, víly, vodníci, upíři, ježibaby, lešijové, skřítci, polednice atd. Zatímco sféru bohů obstarávali sami světší vládci - ne nadarmo se ve slovanských jazycích slovo kníže podobá slovu kněz.
Už za Vojena byli v kmeni vždy určení lidé, kteří se starali o svatostánky bohů a vedli obřady společně s vojvodou. Dali by se nazvat nižšími kněžími, ovšem s nižším postavením podléhajícím osobně vojvodovi. Vojvoda byl u nejstarších Slovanů pravděpodobně oficiální hlavou kultu a tedy hlavní osobou všech obřadů. Kněží mu měli být pouze nápomocni.
Vedle narození dítěte, což byl obřad popsaný na začátku článku, a svatby bala důležitým obřadem též smrt. Slované uctívali očistný oheň a je tedy logické, že většinou pohřbívali žehem. Pohřební hranice měla zajistit, aby duše člověka odešla pokojně na Zelené pastviny. Slované však nad mrtvým netruchlili, ale radovali se. Tělo mrtvého zabalili do rubáše a položili na nosítka. Pak se s mrtvým chodili rozloučit a nastala noc „veselého bdění“, kdy se tancovalo, zpívalo a žertovalo. Zlé mocnosti měly zastrašit dřevěné masky. Nakonec byl mrtvý položen na hranici a obřadně při vzývání bohů spálen.
Další slavnosti a svátky se konaly ve význačné dny roku. Při zimním slunovratu se slavil kračun, svátek nejkratšího dne v roce. V tento den podle Slovanů odešlo staré slunce a zrodilo se nové – začal nový život. Lidé se obsypávali zrním, což jim mělo zajistit dobrou úrodu v příštím roce. S koncem zimy přišla dodnes známá slavnost vynášení Moreny (mařeny, morany,…), jejíž figurína představovala zhmotnělého démona zimy. Zapálili ji, aby ji oheň očistil a poté vhodili do vody.
Na Květnou neděli chodili Slované s májí (májkou), což byl čerstvě uřezaný stromek ozdobený barevnými stuhami, pentlemi a ptačími vejci, jež byla symbolem nového života. Májka představovala někdy také osu světa nakloněnou k Polárce. S májkou se kráčelo ve „všelidovém“ průvodu, v jehož čele byla nesena modla některého z bohů.
Veselé pak byly slavnosti letního slunovratu, kdy kněží a čarodějové prováděli za vydatné asistence všeho lidu různé magické obřady k zajištění plodného léta. To bylo provázeno koupáním, zapalováním ohňů, přes něž skákali mladíci a děvčata. Ani nepotřebovali příliš omamných látek, aby celý obřad vyústil ve všeobecnou pohlavní nevázanost a promiskuitu. Křesťanští kněží oblíbené slavnosti považovali za orgie a důrazně se je snažili zakázat.
Posledním významným dnem v roce byly dožínky, kdy Slované oslavovali sklizeň a přinášeli bohům hojné oběti. Nejen u Slovanů, ale většiny pohanských kmenů, byl rozšířen rituál, při němž se upekl veliký koláč, za nějž se schoval kněz a ptal se: „Vidíte mě?“ A lidé odpovídali: „Nevidíme.“ A kněz na to: „Kéž byste mě ani příští rok neviděli.“ Tím si pochopitelně přál i v příštích letech byla bohatá úroda.
____________________________________________________________
Další literatura:
Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů, Praha 1990
Třeštík, Dušan: Mýty kmene Čechů, Praha 2003
Profantová, Naďa; Profant, Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Praha 2004
Kačer, Jindřich: Temné počátky českých dějin, Brno 2021
_______________________________________________
Přehled hlavních slovanských bohů
Svarog – Bůh-Otec, nebeský kovář, stvořitel všech podstatných společenských zákonů a věcí, zosobnění nebeského světla a tepla. V překladech je obdobou řeckého Hefaista.
Perun – Nejvyšší bůh slovanského panteon, hromovládce a vládce bouří, pán blesku. Jeho atributem je ohnivá sekera, oblíbená zbraň Slovanů. Je obdobou řeckého Dia. V představách Slovanů to byl stařec s dlouhým vousem prohánějící se po nebi v ohnivém voze.
Veles – Ochránce stád, skotu a částečně i čarodějů. Je považován též za boha blahobytu a úrody. Bývá uváděn na druhém místě po Perunovi.
Dažbog (Svarožic)– Svarogův syn ztotožňovaný s viditelným sluncem. Jeho pozemským atributem byl oheň a Slované ho uctívali především v době slunovratů a rovnodennosti.
Svantovít – Místní čtyřhlavý bůh uctívaný v Pobaltí. Nejznámější je jeho svatyně na Arkoně, která byla vyvrácena až ve 12. století, proto je o něm hodně zpráv. Bývá považován za boha války, hospodářství i věštby. Jeho atributem byl bílý kůň, jenž prý dokázal věštit budoucí úspěch válečné výpravy.
Radegast – Místní bůh slunce uctívaný především kmenem Obodritů v Retře (dnešní Německo nedaleko Hamburku). Postupně převzal i funkci válečnou a také jeho doprovázel válečný kůň.
Triglav – Místní trojhlavé božstvo uctívané při ústí Odry. Tři hlavy symbolizovaly sféry jeho vlády: nebe (svět bohů), zemi (svět lidí) a podsvětí (svět mrtvých). Také on se postupně stal bohem válečným a byl mu zasvěcen černý ohnivý kůň.
