Článek
Tři vojáci spěchali plni očekávání za mladou ženou. Malý Saytan zavzlykal za maminkou. Ta na něj spiklenecky mrkla a ukázala mu prstem na ústa, aby neplakal. Ve své ložnici, kam vojáky zavedla, neponechala nic náhodě a k velkému, ale krátkému překvapení všech tří roztoužených vojáků je uspala svým křížkem pověšeným na krku. Chvíli počkala, aby nikomu nebylo podezřelé, že tak rychle vyřídila tři vojáky. Nalila do tří pohárů víno a převrhla je na spící tak, aby si každý myslel, že je uspala neznámou bylinou. Vzala si meč od jednoho z nich a vpadla zpět do jídelny. Překvapený Helmut jen vytřeštil oči na rozzuřenou dračici. Udeřila ho jílcem meče do hlavy a současně stiskla svůj křížek tak šikovně, že přítomní nemohli zpozorovat, co vojáka vlastně uspalo. Helmut se skácel k zemi a bylo po přepadení.
Paní Anna se stále ještě nemohla vzpamatovat, proto Aneluhen rozhodla za ni a služebným nařídila: „Spoutejte je! Počkáme do večera. Za tmy je naložte na vůz a odvezte na první hnojiště, kam patří! Lidé už budou vědět, co s nimi mají udělat.“
V domě začali kolem Aneluhen chodit opatrně. Byli si vědomi toho, že jim pomohla. Na druhou stranu se vůbec nechovala jako ostatní ženy. Uměla něco, z čeho začínali mít strach. Dívka jménem Libuše, patnáctiletá služebná, dávala svůj strach tak okatě najevo, že si s ní Aneluhen chtěla promluvit a uklidnit ji.
„Libuše, vidím na tobě, že se mi vyhýbáš,“ začala opatrně. „Ty se mě bojíš?“
„Nebojím, paní,“ vysoukala ze sebe roztřesená dívka.
„To vidím,“ usmála se, „ty se bojíš, že mám pletky s ďáblem, že?“
„Nevím, o čem mluvíš, paní.“
„Poslouchej mě dobře, Libuše. V mém pokoji jsem dala těm ničemům do vína bylinku, po které spí i dospělý člověk jako nemluvně. Nejsou to žádné čáry.“ Zadívala se Libuši do očí a snažila se odhadnout, jaký měla její slova účinek. Viděla však jen výraz děsu a hrůzy. Neprozřetelně ponechala dívku s jejím strachem a odešla. Když Libuše v místnosti osaměla, padla na kolena před křížem na stěně a začala se vroucně modlit.
Aneluhen podcenila strach sršící z očí mladé služtičky Libuše. Když se nedočkala odpovědi na svoji otázku, zda má z ní strach, lehkomyslně si pomyslela, že mlčení je vyjádření souhlasu, a přestala Libuši děsit dalším vysvětlováním. Očekávala, že se mladá dívka časem upokojí a uvěří jejímu vysvětlení o uspání Braniborů bylinkami. Mýlila se. Libuše nemohla mluvit hrůzou. Vůbec nejvíc se bála malého chlapce, který se v jejich domě objevil tak nečekaně. Bála se, že Marie (Aneluhen) je spojena s ďáblem a ten kluk je převlečený satan.
Již druhého dne se Libuše zašla vyzpovídat do kostela svatého Klimenta na Starém Městě pražském, v jehož těsné blízkosti byl umístěn řeholní dům českého provinciála dominikánského řádu. Horlivý kněz zapomněl na zpovědní tajemství, a ještě za tepla ze sebe vysypal vše, co slyšel o tajemné ženě, vyslankyni ďábla, místnímu inkvizitorovi.
Paní domu sice nic neříkala, ale se svými obavami se svěřila manželovi, hned když se vrátil z obchodních cest. Konrádovi nešlo především do hlavy, kde se tu vzalo to dítě. „Myslel jsem si, že mám dům dobře zabezpečen, a teď tohle…“ bručel si pod vousy. „Kde se tady vzal ten chlapec? Říkala jsi, že večer tu nikdo nebyl, a ráno měla chlapce u sebe?“
„Marie (Aneluhen) určitě nic o svém synovi nevěděla,“ dušovala se jeho žena, „protože jsme si večer povídaly o dětech a ona velmi vzpomínala na svého malého synka. Všimla jsem si, že plakala upřímné slzy stesku za dítětem. Ráno najednou přišla celá rozzářená s chlapcem, o kterém ještě večer tvrdila, že vůbec neví, co s ním je.“
„Je to zvláštní,“ přiznal její manžel, „ale věřím, že nám to Marie (Aneluhen) vysvětlí.“
„To by měla,“ popíchla svého manžela Anna, „zvlášť když je to tvoje sestřenice.“
Aneluhen měla dostatek času, aby si připravila vysvětlení celé té události. Vše vsadila na bezmeznou víru v Boha a nadpřirozené bytosti. Syna jí přivedl Bůh, který se smiloval nad jejím žalem. O tom, ldy přijde ji řekl anděl. Konrád ji pozorně poslouchal. Když skončila, vypadalo to, že jí uvěřil. Jedna věc mu však stále nebyla jasná.
„A jak jsi vyšla z domu?“
„Odemkla jsem si,“ usmála se vítězoslavně a vytáhla ze záňadří klíč od hlavního vchodu, který si dodatečně opatřila jako pádný důkaz, že mluví pravdu.
Aneluhen měla starosti. Malý chlapec neměl dostatek energie k tomu, aby roztočili spirálu času a mohli se vrátit domů. Saytan měl svoji matku rád, ale byla to instinktivní láska. Jako dítě spíš očekával od matky ochranu. Lásku ještě dát neuměl. Často se pokoušela navázat se synkem rozhovor, ve kterém očekávala, že by mohlo dojít k roztočení spirály času, ale vždy marně. V domě zlatníka Konráda se jim žilo celkem dobře. Konrádovi se podařilo s penězi od Aneluhen rozjet obchodování a dosahovat stále většího zhodnocení vložených prostředků. Své obchodní partnerce vyplatil poctivou polovinu zisku z prvního obchodu a ta mu z vyplacených peněz přispívala na nákupy dalšího zboží. O zisk se dále dělili podle výše vkladu a oba bohatli. Nic však nemohlo nahradit touhu po návratu domů, k manželovi. Jen stále nevěděla jak. Jejím jediným žijícím příbuzným v tomto světě byl kralevic Václav. On byl logicky další osobností, o kterou bude mít vyspělá civilizace zájem, když se jí nepodařilo získat Přemysla Otakara. Jeho protějškem bude Saytan. Chlapci byli stejně staří a Václav svým dětským rozumem stěží pochopí, kdo jsou a co po něm chtějí. Aneluhen stále častěji docházela k závěru, že zatím není cesta zpět. Nemalou útěchou jí byla přítomnost syna Saytana, který si rychle zvykl na nové podmínky a po vyspělých technologiích ani nevzdechl.
Krutá zima roku 1279 místního letopočtu se pomalu přelévala do jarní oblevy. Všichni se těšili na jaro. Jako by ožili, trávili více času mimo dům. Večer, když se sešli u společného stolu, si vyprávěli zážitky. Matěj Konrád pozoroval zamyšleně svého syna Pavla a Saytana. Oba chlapci se přátelili a u stolu sedávali vedle sebe. Zejména proto, aby mohli škádlit malou Elišku. Malí spiklenci to jsou, pomyslel si pro sebe a stále si zamyšleně mnul vousatou bradu.
„Kdepak se touláš, muži?“ vyrušila ho Anna.
„Nikde, jsem tady s vámi,“ zůstal vážný Konrád, „jen je mi líto našeho kralevice.“
„Budoucímu králi určitě není špatně a nám se také dobře daří,“ nechápala Anna, „tak si s tím nelámej hlavu.“
„Matka jej opustila,“ odpověděl stručně Konrád.
„Žádná matka nenechá své dítě někde jen tak,“ začala mu odporovat Anna, „a v královské rodině to chodí jinak. O děti se jim stará služebnictvo, určitě mu není zle.“
„Říká se, že ten Branibor nechal naši královnu i s dětmi uvěznit na nějakém novém hradě v horách daleko na severu. Nepěkně se zachoval k ženě, která přišla o muže a zůstala sama s dětmi. Přitom jeho matka je vlastní sestra našeho mrtvého krále a on, Ota Braniborský, je strýcem našeho malého Václava…“ chtěl pokračovat ve vyprávění Konrád.
„Tak vidíš, že králové to mají jinak,“ durdila se Anna, která se nechtěla smířit s tím, že její muž se tolik zajímá o trable jiné ženy. Konrád tomu sice nerozuměl, ale když viděl zamračené čelo své ženy, raději zmlkl.
Aneluhen naopak poslouchala, co Konrád vypráví o královně a jejím synovi velice pozorně, a mrzelo ji, že přestal. Jako žena však Anně rozuměla. Podstatné pro ni bylo, že už věděla, kde Václav je.
Druhý den si pohovořila s Konrádem v jeho pracovně. Když mu vysvětlila, že musí jít za Václavem, nerozmlouval jí to. Už věděl, že Aneluhen je zvláštní žena a má své důvody o kterých raději nechtěl nic vědět. Jako bohatý obchodník znal celé království a spoustu lidí, na které se mohl kdykoliv obrátit. Do dvou týdnů zajistil pro mladou ženu a jejího malého syna bezpečnou cestu až na Bezděz.
První zastávku měli naplánovanou v Brandýse u rodiny obchodníka s plátnem, Floriána. Do Brandýsa došli utrmácení pozdě večer. Unavená Aneluhen tehdy ocenila vše, co pro ně Konrád udělal, když jim na cestě z Prahy zajistil ubytování v pohodlných městských domech. Konrád však nebyl jediný, kdo se zajímal o jejich putování. Po celou cestu je stále sledovalo několik očí ukrytých tak šikovně, že sledovaní neměli šanci si čehokoliv podezřelého všimnout. Když Aneluhen se Saytanem zabouchali na domovní dveře Floriána, brandýského obchodníka s plátnem, zastavila se nenápadně v průjezdu protějšího domu postava v kapuci
Aneluhen byla vděčná za pohodlí, které jim Floriánova rodina poskytla. Měli dokonce připravenu koupel, protože od Konráda věděli o mánii koupání, kterým podle lidí ve středověku ta divná paní trpěla. Po celodenním lopocení na prašné cestě byla teplá voda balzámem na bolavé tělo. Po lázni následovala večeře v rodinném kruhu a povídání u dobrého vína před spaním. Saytan, který jel na oslu, nebyl tolik unavený a hned po večeři si šli hrát s Floriánovými dětmi, malým Jeníkem, Anežkou a Sofií do skladu neprodaného zboží. Byla tam spousta zajímavých věcí. To byl zdroj nekonečných možností pro dětskou fantazii.
Saytan již neměl jazykový problém, mohl si tedy s dětmi bez problémů povídat. Ony jemu však často nerozuměly. Ve své hře používal názvy jako senzory, protony, energie a jiná zvláštní slova, která nikdy nemohly slyšet. Děti nejprve nechápaly, o čem to ten mládenec mluví, nakonec se však domluvily, protože každé dítě si umí představit cokoliv i pod zcela neznámým pojmem. Hrály si ve skladu až do chvíle, kdy na malého Jeníka spadla těžká police se zbožím. Děti začaly ječet a pištět hrůzou. Jeník totiž zůstal dolní polovinou těla pod hromadou materiálu a těžkým nábytkem a šíleně křičel ze strašné bolesti.
Dospělí se příjemně bavili. Náhle zaslechli rachot a po něm vyděšený dětský jekot. Okamžitě vběhli do místnosti, kde našli polekané děti a malého Jeníka ležícího pod těžkým nábytkem a starým harampádím. Když polici zvedli, ohromila je hrůza. Pravá noha malého chlapce byla zle poškozena. Jeho matka začala hystericky naříkat, protože noha byla pod kolenem nepřirozeně ohnutá a přes oblečení vytékala silným proudem krev. Otec se snažil chlapce utěšovat, ale marně. Ten se začínal dostávat z bolesti do transu. Aneluhen se ze všeho nejdřív přesvědčila, že Saytan je v pořádku. Protože zjistila, že v jeho případě se jedná jen o několik odřenin, naklonila se ke křičícímu Jeníkovi. Neváhala ani na okamžik a nenápadně chlapce uspala stisknutím křížku na svém krku. „Žije, ale omdlel bolestí,“ řekla stručně vystrašeným rodičům. „Přeneste ho do mého pokoje, podívám se, co se s tím dá dělat.“ Až po odstranění látky z končetiny viděli celý rozsah zranění. Holenní kost dokonce trčela z rány, ze které se stále řinula krev. Zranění bylo tak vážné, že smrt vykrvácením byla pro chlapce neodvratná. Rodiče byli ochromeni. Aneluhen je požádala, aby ji nechali s chlapcem o samotě. Bez řečí odešli a poddávali se svému žalu nad ztrátou dítěte.
Nyní mohla Aneluhen se zlomeninou volně manipulovat, protože zraněný nic necítil, spal tvrdým spánkem. Obnažila tedy kost v místě poškození a přiložila všechny její roztříštěné části k sobě. Na svém křížku změnila funkci vlnění a vše ozářila. Kosti se obalily fixačním gelem vytvořeným z tkáně v jejich okolí. Pak vrátila svaly, šlachy a žíly zpět ke kosti a přikryla je očistěnou kůží. Celou nohu opět ozářila. Rány se zacelily. Po zranění nebylo ani památky. Aby nikdo neviděl, co s nohou udělala, dala ji do provizorní dlahy a ovázala pruhem nařezané látky.
„Chlapec bude v pořádku, ale bude tak dva dny nepřetržitě spát,“ oznámila rodičům. Na jejich tváři viděla údiv, pak vděk a nakonec rozpaky. To přece podle jejich představ nebylo dost dobře možné. Matka šla hned k chlapci a opravdu jej našla spícího na posteli s vyrovnanou nohou v dlaze.
Před odjezdem z Brandýsa kladla Aneluhen matce malého Jeníka na srdce, aby chlapec ještě několik dní nohu nezatěžoval. Vděční rodiče děkovali zachránkyni svého syna s velkou úctou.
Po odchodu Aneluhen z Brandýsa navštívili dům obchodníka s plátnem dva bratři z řeholního řádu dominikánů. Zajímali se o ženu s dítětem, která tudy projížděla. Pozorně si vyslechli historku o těžkém úrazu a posléze uzdravené noze jejich syna. Chlapec totiž již chodil, jako by se mu žádný úraz nestal. Rodiče popisovali neznámou ženu jako světici, kterou Bůh poslal na zem, aby pomáhala lidem v jejich neštěstí.
Zlatník Konrád shodou okolností ještě nedávno čile obchodoval se staviteli hradu Bezdězu a přímo v nově založeném městě Bělá žil kovář Martin, který byl Konrádovi za mnohé zavázán. U něj měla Aneluhen bydlet, než se rozhodne jak dál postupovat v cestě za Václavem.
Markéta, manželka kováře na Bezdězu, byla místní bylinkářka a léčitelka. Pocházela z prostředí, kde se toto umění dědilo z pokolení na pokolení. Vše, co znala, odpovídalo nahromaděným znalostem předků i vlastním. Ve městě i jeho okolí byla uznávanou osobností, která umí léčit lidi. To byla voda na mlýn pro Aneluhen. Činnost Markéty zapadala jako kamínek do mozaiky jejího plánu, jak se dostat na hrad za kralevicem. Město Bělá bylo založeno zcela nedávno. Při stavbě nového hradu. To, že může trávit veškerý svůj čas s místní léčitelkou, Aneluhen vyhovovalo. Aby mohla u kováře zůstat, nabídla mu za ubytování slušnou částku, která značně vylepšila živobytí celé rodiny na delší dobu.
Kovářova rodina přijala pocestné a nikdo se nepídil po důvodech jejich putování. Kovář i jeho žena vyšli ve všem vstříc příbuzným zlatníka Konráda z Prahy. Poznali, že žena je majetná, ale není lakotná.
Obě ženy spolu trávily hodně času, protože Aneluhen projevila zájem o znalosti léčitelství té doby, za které Markétě ochotně platila. Každý den za pěkného počasí vycházely spolu do lesů v okolí říčky Bělé a sbíraly léčivé rostliny. Doma je pak sušily, třídily a Aneluhen se učila jejich používání.
Hrad byl vybudován na větším ze dvou kopců. Místní jim říkají Malý a Velký Bezděz. Jsou kuželovitého tvaru a stojí hned vedle sebe. Protože okolní krajina je jen mírně zvlněná, vynikají nad svým okolím jako nádherná dominanta kraje. Z centrální části českého království jsou vidět oba kopce z velké dálky. Ze severu je pak kryje pohraniční pohoří. Není náhodou, že právě tady nechal král Přemysl vystavět pevný hrad.
Aneluhen nenápadně směřovala procházky s Markétou stále blíže k hradu. Ta se tomu nebránila až do chvíle, kdy stály na úpatí Malého Bezdězu. Tam se zastavila a nechtěla vystoupat na kopec. „Na Malý Bezděz s tebou nepůjdu,“ řekla překvapené společnici Markéta. Aneluhen to respektovala. Cestou domů ale nevydržela a zeptala se jí.
„Proč jsi se mnou nechtěla vystoupat na kopec vedle hradu?“
„To bych ti asi neuměla vysvětlit,“ usmála se Markéta a zadívala se zasněně na květ kopretiny, kterou si chvíli předtím utrhla.
„Nemusíš,“ šťouchla do ní spiklenecky, „tvůj pohled mi vše již prozradil.“
„Jaký pohled?“ začervenala se kovářova žena. “
Vypadá to sice nevěrohodně, ale je v tom muž.“
„Ty o něm něco víš?“ zeptala se natěšeně Markéta, „on tě za mnou poslal?“
„Promiň,“ objala Aneluhen rozechvělou ženu, „to jsem nechtěla.“
„Tak poslal tě?“ naléhala Markéta.
„Ne, nikdo mě neposlal ani nevím o žádném muži.“
„Tak jak jsi přišla na to, že je v tom nějaký muž?“
„Viděla jsem tvůj zasněný pohled, to je vše.“ Aneluhen se zadívala do tváře posmutnělé ženy. „Myslela jsem, že jste s Martinem šťastní, máte pět krásných zdravých dětí. Kovář je na tebe hodný? Nerozumím tomu?“
„Nic o tobě nevím, nechci se ti zpovídat.“ Markéta byla na sebe rozzlobená, že řekla něco, co bylo jejím nejhlubším tajemstvím, a odmlčela se. Po chvíli však pochopila, že když nebude mluvit, může si ta žena ledacos domýšlet a cítila potřebu nějak své chování vysvětlit. Cestou k domovu se rozhodla podělit o své tajemství. „Nechci, aby sis myslela, že nemiluji svého muže,“ uchopila Aneluhen za rameno a podívala se jí do obličeje. Neviděla v něm nic zlého, spíše zájem o její trápení než zvědavost. Zeptala se: „Zůstane to jen mezi námi, ženami?“
„Nemám důvod kazit ti manželství,“ uklidnila ji Aneluhen. „Já mám přeci svého muže a těším se, až se s ním opět setkám.“
„Otec tvého chlapce tedy žije s vámi?“
„Samozřejmě, jen teď máme k sobě hodně daleko,“ zadívala se bezděčně na vzdálený obzor Aneluhen. „Měla jsi před svým mužem někoho?“ zaznělo opatrně z Markétiných úst.
„Jestli o tom nechceš mluvit, tak nemusíme,“ uklidňovala Markétu Aneluhen.
„Stejně už je to venku a tady to všichni vědí. I můj Martin.“ Markéta chvíli čekala, ale když nezazněla žádná otázka, začala vyprávět své velké tajemství a trápení. „Byla jsem ještě velmi mladá a zamilovala jsem se. Bylo tady spousta mladých mužů, kteří dokončovali stavbu hradu. On byl malíř a maloval překrásné fresky v hradní kapli. Měl tak hluboké oči. Také se do mne zamiloval a namaloval můj obličej postavě jednoho z andělů. To je naše velké tajemství. O tom vůbec nikdo neví.“
„Jestli je to jen vaše tajemství, tak to nikomu neříkej.“
„Víš to jen ty, já, on a bohužel ještě jedno neomalené páže pana purkrabího. Prý mě na tom obrázku poznal a chtěl po mně, abych mu byla po vůli, jinak to všude řekne.“
„To jsou ti, kteří si sami neumějí namluvit děvče a pak to zkoušejí takovým podlým způsobem. Z toho si nic nedělej,“ pokývala souhlasně hlavou Aneluhen.
„Však já si z něho nic nedělám, já bych srovnala ten jeho účes. Takhle bych ho chytla za pačesy,“ zvedla ruce Markéta, pokrčila prsty jako drápy a vycenila strašidelně zuby, „a vyškrábala bych mu oči.“
„Asi se ještě nepral se lvicí?“ smála se z plna hrdla Aneluhen.
„S kým?“ zarazila se Markéta.
„Áále, s takovou velkou kočkou.“
„No já bych ho sekla drápkem,“ oklepala se Markéta, „taky se už o nic nepokusil.“
„Takže to tajemství zůstalo tajemstvím,“ zrekapitulovala Aneluhen, „ale proč jsi nešla na ten kopec?“ „No právě. Víš, jak se dávají sliby při měsíčku. Já také jeden takový dostala. Prý jednou, až dozraje čas, spolu vystoupíme na vrchol Malého Bezdězu a tam si slíbíme před Bohem, že budeme už jenom spolu a nic nás nerozdělí.“
„A vy jste na ten kopec nikdy nevyšli, že?“ „Nevyšli. Odešel, sotva výzdobu kaple dokončil. Prý si jej pozval nějaký velký pán, aby mu namaloval fresky na jeho hradě. Slíbil mi, že se hned, jakmile malování dokončí, vrátí a pak spolu vystoupíme na Malý Bezděz, jak jsme si slíbili.“
„A ty pořád čekáš? Vždyť máš Martina?“
„Já mám Martina ráda, ale miluji Mikuláše,“ povzdechla si Markéta, „a to je něco jiného.“
„Jistěže to je něco jiného,“ durdila se Aneluhen. „S Mikulášem jsi prožívala jen to krásné, co na lásce je, ale s Martinem každý den tvrdě pracujete, abyste uživili pět krásných dětí, které spolu máte. Zatímco na Mikuláše máš jen krásné vzpomínky.“
„Všechny krásné nejsou. Nechal mě tady…“ zavzlykala Markéta.
„Vidíš a Martin tě nenechal.“
„Já vím, že Martin je hodný člověk, a je mi s ním dobře. Jen je mi líto, že nejsem s Mikulášem.“
„A jak víš, že by život s Mikulášem byl lepší?“
„To ti nemohu popsat, to se musí jen prožít,“ opět se zasnila Markéta. „Když se mě dotkl, podlomila se mi kolena, v jeho objetí jsem cítila, jak se točí svět. To s Martinem nikdy nezažiji.“
„Bodejť, jste spolu již léta den co den. Večer spolu usínáte, ráno se vedle sebe probouzíte. S Mikulášem jste se vídali po chvilkách jen pár měsíců.“
„Jak to víš?“
„Zkus se nad…“ Aneluhen nedopověděla, co chtěla říct. Čísi silné ruce ji uchopily a pevně stiskly. Náhle před ní stál muž v prostém bílém hábitu s černým pláštěm. Přes hlavu měl kapuci zakrývající větší část obličeje. Tvářil se zarputile přísně. V zapadajícím slunci se zaleskl plechový křížek na krku té podivné ženy.
„Tohle ti nepatří!“ vykřikl fanatický mnich. Strhl Aneluhen křížek z koženého řemínku a uschoval si jej v hluboké kapse pláště. „Odveďte tu čarodějnici!“ nařídil vojákům, kteří stále drželi překvapenou ženu za obě ruce v podpaží. Smýkli s ní a odváděli ji k masívním nosítkám na koních, kteří čekali u cesty. „Postarej se o Saytana…“ snažila se volat na Markétu odváděná Aneluhen.
„Koho…???“ Markéta se třásla strachem a vůbec nic nechápala.
