Článek
Aneluhen odvezli do nedalekého kláštera Hradiště na soutoku řek Jizery a Zábrdky. Strčili ji do podzemní kobky, kde byla zima, tma a věčné vlhko. Ke své hrůze zjistila, že ve tmě slyší pištění myší. Zůstala stát uprostřed temné místnosti. Chvěla se na celém těle strachy a zimou. Přepadala ji panika. Bez křížku byla bezbranná, a hlavně, nevěděla nic o Saytanovi.
První noc nebyla dlouhá. Zadrželi ji v podvečer, než přijeli do kláštera, byla půlnoc a v létě jsou noci krátké. Vycházející slunce vyslalo několik paprsků do kobky malým okénkem, umístěným vysoko u stropu. Konečně viděla, kam ji vlastně zavřeli. Ale nebylo na co koukat. Kobka byla malá, bez nábytku. U stěny byla pohozená otep slámy. V jednom koutě byly zbytky výkalů po vězni, který tu byl před Aneluhen. To bylo rejdiště myší. „No, nazdar…“ vypadlo bezděčně z otevřených úst ženy, která už zase propadala zoufalství.
Z chodby slyšela kroky. Do kobky vstoupil mnich cisterciáckého řádu. To mi ještě scházelo, pomyslela si Aneluhen. Cisterciácký řád je známý svým asketickým způsobem života. Své kláštery stavějí vždy na odlehlých místech, aby nepodléhali světským pokušením. V záhybech suknice měla zašito několik zlaťáků pro všechny případy. Ta situace, kdy by je bylo třeba použít, nastala. Ale co když tito lidé věřící v život skromný, bez lidských slastí, nebudou o peníze stát?
Mnich ji vedl úzkou chodbou. Vůbec nepromluvil, jen ukázal, že má jít za ním. Na cestu svítil loučí. Když přišli do rozsáhlé sklepní místnosti, uviděla jen hlouček nejasných postav. V popředí stál mnich, který ji zatkl a přivezl. Vedle něj stál muž v hábitu lepšího vzezření. Uprostřed sklepení stála velká káď naplněná po okraj vodou.
„Svažte ji!“ nařídil muž v bílém plášti pacholkům a začal vysvětlovat opatovi kláštera, co se bude dít: „Musíme zjistit, jestli je čarodějnice. Existuje několik způsobů, ovšem já se domnívám, že nejjistější je zkouška vodou.“
Pacholci Aneluhen svázali ruce za zády. Položili ji na zem na pravý bok a svázané ruce jí přivázali k nohám nad kotníky. Zůstala ležet. Hýbat se nemohla, protože měla pevně znehybněné končetiny.
„Teď ji hodíme do vody. Pokud dokáže plavat, je čarodějnice. Když ne, je nevinná.“
„Ale to se utopí?“ podivoval se opat nad nezvyklým zacházením se ženami.
„Tahle se neutopí,“ kroutil záporně hlavou kněz dominikánského řádu, „protože to je čarodějnice.“
„Moc možností nemá. Když se neutopí, tak bude upálená?“
„Přesně tak, když se neutopí, tak čarodějnici upálíme,“ liboval si řeholník. „Hoďte ji do vody!“ přikázal a se zájmem sledoval, co žena udělá. Pevně věřil, že přežije. Byla to první čarodějnice, se kterou se setkal. Nedočkavě sledoval, jak zkouška dopadne.
Aneluhen nechtěla věřit tomu, co se s ní děje. Vystrašeně se rozhlížela po místnosti. Ucítila čísi ruce a náhle stanula u kádě ledové vody. Když ji začali zvedat nad okraj kádě, zhluboka se nadechla. Na rozdíl od jiných venkovských žen uměla plavat a se zadrženým dechem vydržela pod vodou i několik minut. Lidé ve středověku většinou plavat neuměli, a pokud začali ze strachu křičet, nemohli se nadechnout, ve vodě sebou házeli ve snaze dostat se nad hladinu. To nemůže dlouho nikdo vydržet. Většinou se tedy prokázalo, že žena žádná čarodějnice nebyla.
Kněz zrozpačitěl. Žena nekřičela ani neplavala. Prostě žuchla do vody. Když se nad ní zavřela hladina, nastalo naprosté ticho. Protože si šetřila nasátý vzduch v plicích, nehýbala se.
„Rychle ji vytáhněte, nebo se utopí a já nebudu mít koho upálit,“ začal křičet na pacholky. Když ženu vytáhli, lapala po dechu, ale žila.
Kněz i opat, kterému se to celé vůbec nezamlouvalo, se uklidnili. „Vraťte ji zpátky do kobky a dejte jí tam nějakou houni, ať neprochladne,“ zavelel opat svým mnichům. Když viděl, o jaké nesmysly se ten potrhlý dominikánský kněz pokouší, rozpomněl se, kdo je tady pánem domu.
„Houni? Čarodějnici?“ zaječel fanatický kněz.
„Když umře na zápal plic, tak taky nebudeš mít koho upálit,“ umravnil ho opat a znechuceně odešel z místa, kde se skoro nechal zesměšnit tím bláznivým inkvizitorem.
Mniši odvedli zmrzlou Aneluhen do kobky. Drkotala zuby zimou a rozrušením. Mokré šaty ji nepříjemně studily na celém těle. Tohle nemůžu přežít, říkala si v duchu a lehla si na slámu. Myší se už vůbec neštítila. Určitě jí nemohly ublížit tolik jako lidi. Po chvilce se jeden mnich vrátil se starou, moly prožranou kožešinou a přikryl s ní chvějící se ženu. Aneluhen na sobě rozprostřela pokrývku od nohou až přes nos. Rychlým dechem pod pokrývku se snažila co nejdříve zahřát. K jejímu velkému překvapení se jí po tak velkém psychickém otřesu chtělo spát. Asi to bude nejlepší, co mohu dělat, pomyslela si a usnula z vyčerpání.
Probudil ji opat. Skláněl se nad ní. V ruce měl cínový pohár s horkým vývarem lipového květu. Bylo mu ženy líto. Na čarodějnice nevěřil. Většinou se jednalo o šílené osoby. Tahle byla normální, proto si s ní přišel popovídat. Celou tu zkoušku vodou připustil, protože ho ani ve snu nenapadlo, že muž kněžského stavu, vzdělaný a inteligentní, by mohl vymyslet takovou hloupost.
„Říkají, že jsi čarodějnice. Je to pravda?“ oslovil ji skoro přátelským hlasem.
Aneluhen si převzala podávaný pohár s horkým nápojem a obejmula jej dlaněmi, aby nasála teplo z poháru nejprve do rukou. Na jazyk se jí drala slova jako čerta starého a podobně, ovšem uvědomovala si, že to by jí nepomohlo, proto se pouze zeptala: „Vypadám na to?“ a napila se s rozkoší horkého vývaru.
Opatovi tato stručná odpověď kupodivu stačila. O čarodějnicích měl jiné představy. Když odešel z vlhké a smradlavé kobky, nařídil mnichům, aby ji přestěhovali do mnišské cely, dali teplé a suché oblečení.
Pražský biskup Tobiáš z Bechyně nebyl překvapen, když mu oznámili návštěvu Petra Kanisiuse, inkvizitora řádové provincie dominikánů pro České a Polské království. Dnes ráno přijal posla od opata z Hradiště a již věděl o fanatickém pronásledování ženy, jejíž skutky byly sice zvláštní, ale určitě nešlo o dílo Satana.
Do místnosti vstoupil člověk v dominikánském hábitu. Když si sundal kapuci, stál před biskupem muž, který měl již svá nejlepší léta za sebou. Na svůj věk však vypadal skvěle, což bylo u představitele řádu žebravých mnichů zvláštní. Tento člověk nikdy nestrádal nedostatkem, spíše naopak. Asi mu pronásledování kacířů dobře vynáší, pomyslel si biskup. Tobiáš z Bechyně přijal inkvizitora v místnosti bez nábytku. Neměl v úmyslu nechat se zdržovat někým, kdo podle něj církvi jen škodí. Hledá blechy tam, kde nejsou. Proto nechal hosta stát u dveří a rovnou se ho zeptal, s čím za ním přichází.
„Knězi biskupe, jsi nejvyšší představitel církve v království, je tedy mou povinností seznámit tě s přítomností vyslankyně ďábla.“
„Vyslanci ďábla v našem království?“ biskup úmyslně převedl větu do množného čísla. „Kdyby jen jeden, celé houfy jich tady jsou. Víme, kdo je sem poslal.“
„Nemluvím o Braniborech,“ nenechal se zviklat inkvizitor. „Mluvím o jedné konkrétní osobě.“
„Svatý otec ve své velké moudrosti ustanovil inkvizici, aby získala zpět odpadlíky od církve a ochránila věřící, kteří by mohli zbloudit. Je to ten případ, o kterém mluvíš, knězi inkvizitore?“
„Ne, jedná se o čarodějnici.“
„Mluvíš o čarodějnici, jež souložila s démonem Incubusem?“
„To se nám ještě nepodařilo prokázat, ovšem to, že se jedná o čarodějnici, již prokázáno bylo.“
„V tom případě ji předejte do kteréhokoliv ženského kláštera a uložte jí pokání. Jistě víš, knězi inkvizitore, že čarodějnictví je pouhou pověrou nebo iluzí. Podle výnosu papeže Řehoře VII. může pokání trvat až sedm let. Využij tedy svou pravomoc a rozhodni o délce trestu.“
„Chceme pokračovat ve vyšetřování, a nemůžeme, protože nám v tom brání opat z kláštera v Hradišti.“
Tobiáš z Bechyně přehlédl, že si inkvizitor stěžuje na opata. Snažil se dát najevo, jak je titěrné vyšetřování inkvizice v této záležitosti, a trošku si začal Kanisiuse dobírat: „Ženy jsou od prvopočátku zkažené, vždyť byly stvořeny z pokřiveného žebra směřujícího ven z muže. Jejich prostopášný chtíč je pak vede k tomu, aby smilnily, proto si je musí každý muž hlídat. To je vše, co ti mohu říci o ženách, protože přísně dodržuji celibát. Opravdu nevím, co chce inkvizice ještě vyšetřovat?“
„Rozumím ti, knězi biskupe.“ Inkvizitor již pochopil, že biskup je o celé záležitosti informován a postavil se na stranu opata. „Uvědom si však, že nás oba podrobil kritice samotný Svatý otec v Římě za malou aktivitu při potírání kacířství.“
„Čarodějnictví není kacířství, nebo snad ta žena zaměňuje čisté učení Ježíše Krista za náboženské lži a pověry?“
„Ona si na Ježíše Krista hraje!“ zvolal zděšeně dominikán. „Sama léčí nevyléčitelné.“
„Tak je to čarodějnice, nebo léčitelka? Má v tom svatá inkvizice jasno?“ Biskup už začínal být netrpělivý.
„Popravdě řečeno, zkouška vodou čarodějnictví neprokázala úplně, protože ta žena neplavala, ale klesla ke dnu. Jisté je, že se pod vodou neutopila. Naproti tomu víme, že si sama poradila se čtyřmi vojáky.“
„O tom jsme již mluvili, ženy smilní od prvopočátku.“ Biskup se naoko tvářil pohoršeně.
„Přičarovala si dítě,“ použil inkvizitor největší kalibr obvinění, protože bez souhlasu biskupa nemohl zahájit proces.
„Použij zdravý rozum při řešení tohoto případu, knězi inkvizitore. Slyšel jsem již, že čarodějnice dítě očarovala, ale že by si ho přičarovala, slyším poprvé.“ Inkvizitor již neměl nic, čím by zlomil viditelně nepřátelský postoj Tobiáše z Bechyně, odmlčel se tedy.
Biskupovi se zželelo muže, kterého neměl sice rád, ale přece jenom se s ním nechtěl rozejít v tak zlém rozpoložení.„Ještě sám tu dotyčnou vyslechnu a pak rozhodnu, jestli ji vydáme inkvizici, nebo umístíme do kláštera.“
„Až s ní budeš mluvit kněže biskupe, vrať jí toto?“ Kanisius vyjmul z kapsáře poměrně velký křížek z obyčejného plechu na koženém řemínku. „To měla ta čarodějnice na krku, když jsme ji zatýkali. Možná máš pravdu a ta zvláštní žena není milenka Satanova.“
Biskup pochopil, že i samotný inkvizitor je rozpolcený ve svém názoru. Na jednu stranu chtěl mít ve Vatikánu připsáno k dobru, když upálí čarodějnici, a na druhou stranu si nebyl jistý, kdo ta žena vlastně je. Zatím páchala jen dobré skutky a na krku měla křížek, který zviklal jeho přesvědčení o tom, že by tato žena mohla být souložnicí Satanovou.
*
Opat cisterciáckého kláštera v Hradišti nechal převézt Aneluhen do Prahy. Na zásah biskupa byla umístěna do žaláře ve sklepení hradního paláce, kde král věznil jen významné osobnosti. To pro ni byla velká výhoda. Žalářník a jeho pomocníci byli naučeni, že šlechtici jim připláceli, aby se ve vězení měli lépe než jiní zločinci, což také své nové vězeňkyni úlisně oznámil. Ta nelenila a při první příležitosti předala žalářníkovi zlatou minci, za kterou chtěla nové šaty, pořádnou postel s lůžkovinami a vydatnou večeři pro sebe, žalářníka a jeho pomocníky. Její podmínky ve vězení se rázem změnily.
Biskup si nechal Aneluhen předvést asi po měsíci čekání, což nebylo nijak neobvyklé. Pro vězenkyni to však byla pravá muka. Žila sice v relativním pohodlí, ovšem s koupelemi počítat nemohla a měsíc žila v tmavém vězení, bez možnosti vycházet na čerstvý vzduch. Jako ženě jí samozřejmě záleželo na vzhledu. Jak mohla vypadat po měsíci bez mytí? Hotová čarodějnice, běhalo jí stále hlavou, když se dověděla, že má jít k biskupovi. Ten však nebyl nijak překvapen jejím zjevem, protože v takovém stavu viděl již hodně lidí. Nehledě na to, že ve třináctém století některé církve povolovaly mnichům jednu, nejvýše dvě koupele ročně, na Velikonoce a na Vánoce. Pražského biskupa tedy nemohla špinavá žena překvapit. Aneluhen se však necítila dobře, a tak zůstala stát u dveří se sklopenou hlavou.
Tobiáše z Bechyně to nijak nezaujalo. Sklopenou hlavu přičítal špatnému svědomí vězeňkyně, případně pokoře a úctě k němu, biskupovi. Došoural se k výstavnému dřevěnému křeslu s opěrkami na ruce a soustruženými sloupky. Nepravidelný krok muže Aneluhen zaujal. Podívala se skrz dlouhé černé řasy a viděla biskupa kulhat na pravou nohu. Asi ho trápí dna, nemoc šlechticů, kteří jedí převážně maso. To občas bolí palec u nohy.
„Kdo jsi?“ zeptal se zostra, sotva dosedl.
„Jsem z daleké země, proto všem připadám zvláštní.“ Aneluhen si důkladně promyslela, o čem bude mluvit. Věděla, že jí jde o život. Rozhodla se říct pokud možno vše, co bude duchovní schopen pochopit a za co ji neobviní z nadpřirozených schopností.
„Podívej se na mě, ať na tebe vidím, když mluvíš,“ napomenul ji biskup.
„Stydím se před tebou, nemohla jsem se ani umýt, ani upravit,“ zůstala se sklopenou hlavou a tiše dodala: „Jsem žena.“
„Nebuď směšná. Jestli chceš svádět muže církve, tak tě rovnou předám inkvizici, aby tě upálili.“
Zvedla hlavu a podívala se na kněze. Uvědomila si, že bylo chybou cítit se trapně. Tobiáš z Bechyně před sebou měl mladou, velmi pohlednou ženu i v tomto zuboženém stavu. V jejím pohledu viděl, že se opravdu stydí za svůj vzhled, nebyla tam žádná stopa po svádění nebo koketérii.
„Z jaké země pocházíš, když mluvíš plynule naším jazykem?“
„Místo, ze kterého jsem přišla, nemáte zakreslené na žádné mapě a mluvit vaším jazykem jsem se naučila. Žiji zde již delší dobu. Setkala jsem se s králem Přemyslem i Janem z Dražic. Nemysleli si, že mluví s čarodějnicí.“ Sledovala, jak na biskupa zapůsobí, že se znala s králem i biskupem. Byla spokojená. Tobiáš z Bechyně nazvedl obočí.
„Tak ty jsi ta záhadná žena, která navštívila našeho krále v předvečer tragické bitvy?“
„Ano, mluvili jsme často o věcech, se kterými by mu žádný z jeho rádců nemohl poradit.“ „Mluvila jsi s Přemyslem Otakarem víckrát? Pověz mi, v čem jsi mohla být užitečná velkému králi?“
„Král Přemysl se mnou často hovořil, protože se mi dostalo kvalitního vzdělání a on měl rád vzdělané lidi.“
„Ve vaší zemi jsou ženy vzdělané?“
„My již víme, že vzdělaní lidé mohou posunout celou společnost tak, aby si božích darů mohli užívat všichni, ne jen několik vyvolených. Král Přemysl se o systém vzdělání u nás hodně zajímal. Jemu záleželo i na prostých lidech, nejen na těch urozených.“
„Nositelkou vzdělání je matka církev, náš král to zcela jistě věděl. Na co by potřeboval právě tebe?“
„To je dobře, že je církev nositelkou vzdělání. Nechává si jej však pro sebe. Vzdělání posune celou společnost až tehdy, když se dostane i k tomu poslednímu pasáčkovi vepřů.“
„A na co by bylo pasáčkovi vepřů vzdělání?“ podivil se biskup.
„No přece k tomu, aby tím pasáčkem vepřů nebyl. Bůh dal lidem rozum proto, aby si podmanili veškerou přírodu, naučili se ji využívat pro sebe a podle toho mohli žít.“
„Bůh ve své nekonečné moudrosti přiznal každému jeho místo. Na tom není třeba nic měnit.“
Aha, to jsem trošku přehnala, napadlo Aneluhen a znejistěla. Rozhovor se ubíral jiným směrem, než si představovala. „Jistě, otče biskupe, Bůh řídí veškeré dění na zemi,“ snažila se mluvit jazykem, kterému bude prelát rozumět. „Myslíš si však, že by král nechtěl mít vzdělané vojáky, když šel do bitvy?“ Bylo to zoufalé, ale dolehlo na ni, že bojuje o život, a začala dělat chyby.
Biskup se nechápavě díval na ženu, která podle něj mluvila jen samé nesmysly. „Na co by mu byl vzdělaný voják v bitvě? Tam je třeba silných a nebojácných mužů, kteří umí rozdávat rány. Tam nikdo nepotřebuje učence.“
Mírně se orosila. No tak, holka, co děláš, vždyť tohle jsi vůbec říkat nechtěla. Potřebuješ mluvit o přírodních zákonech, ne o vzdělaných vojácích… běželo Aneluhen horečně hlavou. Odpověz rychle něco chytrého a převeď rozhovor tam, kam potřebuješ, tady jde o tvůj život. Snažila se uklidnit, ale bylo těžké se z toho vymotat. „No, spíš jsem myslela před bitvou. Velitel by ji naplánoval s využitím všech znalostí přírodních zákonů, voják by se lépe připravil a v boji by předčil svého protivníka.“
„Rozumím ti čím dál méně,“ zaznělo zklamaně od biskupa. Aneluhen zoufale potřebovala demonstrovat užitečnost vzdělání, aby dokázala, že kouzla jsou jen stupněm poznání přírody. Muselo to být něco jednoduchého, ale průkazného. Cítila, jak se jí potí nervozitou ruce. Na malém stolku u zdi zahlédla konvici na víno a číši s perličkovými nálepy. Přešla k němu a uchopila konvici do ruky. „Jsem přesvědčená, že tvůj číšník umí za léta praxe odhadnout, kolik se do této konvice vejde těchto číší. Já to nevím, protože tu konvici držím v ruce poprvé v životě, ale umím to spočítat.“
Nečekala na souhlas a vzala z krbu tenčí ohořelou větev. Stoupla si ke stěně a začala na ni psát rovnice. Výšku i průměry obou nádob odhadla, protože je neměla čím změřit. Biskup mlčky přihlížel, jak mu špiní stěny komnaty. Když Aneluhen skončila, měla napsáno číslo 4,89. Protože vstupní hodnoty pouze odhadla, rozhodla se zaokrouhlit výsledek na celou. Otočila se vítězoslavně k biskupovi. „Vyšlo mi, že se tam vejde pět číší.“
„To je pravda. Naleji si pět číší, než víno v konvici vypiju. To ale zjistím tím, že naleji tu poslední. K čemu mi tvé umění bude?“
„Chtěla jsem ukázat, že vypočítat je možné skoro všechno.“ Konečně mohla mluvit o tom, co si dlouho ve své cele připravovala, aby přesvědčila preláta, že to, co umí, nejsou žádné čáry, ale znalosti. Mluvila překotně a to byla další chyba, které se v tísni dopustila. „Když všemohoucí Bůh stvořil člověka, dal mu do vínku jednu jedinou výhodu proti ostatním tvorům, které stvořil před člověkem. Dal mu rozum. A on jej začal používat. Například i zde po řekách plují lodě proti proudu. Již dávno lidé přišli na to, že loď může pohánět vítr v plachtách. Také jsem si všimla, že na řekách stojí mlýny. Voda pohání lopatky, ty otáčí s kolem a kola otáčí s kameny. To přece nejsou žádné čáry, ale uplatnění rozumu, který Bůh lidem dal. Tyto jednoduché pomůcky může sestrojit někdo tak, že zkouší možnosti, dokud to všechno nefunguje, nebo…“ udělala dramatickou pomlčku a podívala se na biskupa, aby odhadla, co si o tom myslí. Zjistila, že buďto nic, nebo to na sobě nedává znát, proto nejistě dokončila myšlenku: „…nebo si to spočítá.“ Měla sice připravenu delší řeč, ale podle biskupova výrazu bylo lepší zmlknout.
Mlčení v místnosti bylo nepříjemně dlouhé. „Asi bude jednodušší tě upálit,“ prořízl po dlouhé době ticho biskup. „Já musím pečovat o tvou duši a tu zachráním jen tehdy, když spálíme tvoje tělo. Pak se nebudeš muset zabývat těmi věcmi, kterými jsi zničila moji zeď.
