Článek
Konrád měl svoji ženu upřímně rád. Vzali se kdysi z čisté lásky, svůj dům zaplnili půltuctem dětí a vycházeli spolu velice dobře. Konrád byl hlavou rodiny, do obchodů si nikdy mluvit nenechal, ale se svojí ženou se často radil a chtěl znát její názor na vše ostatní, co se obchodů netýkalo.
Nyní se nacházel v choulostivé situaci. Do domu vstoupil žebravý mnich a teď tu stojí a drží se za ruku s neznámou ženou. Rozhodl se rychle, ale špatně. Své ženě představil neznámou jako svoji sestřenici z Boleslavi, která si přijela do Prahy vydělat peníze a chce s ním obchodovat. Jmenuje se Marie a bude u nich nějakou dobu bydlet.
Anna měla šestý smysl, který mají všechny manželky na světě ohledně cizích žen. Marie jí byla podezřelá a z toho, co slyšela od svého muže, nevěřila vůbec ničemu. Vyzvala neznámou, aby šla za ní, a odvedla ji do pokoje pro hosty. Služebnou však nezavolala, zavřela za sebou dveře a příkře se zeptala: „Kdo jsi?“
„Žena v nesnázích.“
„Proč jsi přišla k nám?“
„Náhodou jsem se dověděla, že Konrád má problémy, a já mám peníze.“
„On si myslí, že jsi jeho sestřenice?“
„Požádala jsem ho, aby mě tak představoval všem cizím lidem. Že to udělá i své ženě, mě ani ve snu nenapadlo.“
„Ti muži jsou ale hlupáci. Jak bych mu na to mohla skočit. Však on si to ještě ode mne vyslechne,“ láteřila Anna. Náhle pokračovala ve výslechu: „Máš muže?“
„Ano a sedmiletého syna.“
„Jen jedno dítě?“
„Zatím, jsem často na cestách.“
„Kde oba jsou? A nesnaž se mi namluvit, že v Boleslavi.“
„Kéž by byli tak blízko, hned bych za nimi spěchala. Jenže jsou daleko, hodně daleko.“
„Chybí ti?“
„Moc, mám je moc ráda a už dlouho o sobě navzájem nic nevíme.“ Když si vzpomněla na své nejbližší, přepadlo Aneluhen tak silné dojetí, že se znenadání rozplakala. To Annu částečně přesvědčilo a obměkčilo.
„Pošlu ti sem služebnou, aby ti pomohla s ubytováním. Nebo potřebuješ něco jiného?“
„Ano, chtěla bych se vykoupat.“
„A proč, vždyť není sobota?“
Anna měla dobré srdce, a protože sama měla děti a svého muže stále ještě milovala, uvěřila neznámé ženě. Něco na ní sice stále bylo podezřelé, ale částečně ji uklidnilo, že má rodinu, o kterou nechce přijít. To Anně zatím stačilo, aby se uklidnila. Ovšem její časté koupání jí bylo hodně podezřelé. Když však Aneluhen předala Konrádovi peníze a pruty ryzího zlata, které si vyzvedla ze svých tajných skrýší v Praze a okolí, odložila svá podezření stranou. Pravdou je, že na svém muži viděla v poslední době ustaranou tvář, která se náhle vyjasnila, a v domě opět zavládla pohoda. Marie si však nejvíc získala Annu tím, že našla vztah k jejím dětem. Prakticky celé dny trávily spolu a s dětmi. Původní napětí mezi ženami zmizelo a začalo se tvořit nové přátelství, když si Anna uvědomila, že Marie vlastně vůbec nevyhledává společnost jejího muže, ale dává přednost jí a jejím dětem.
Aneluhen byla ráda, že se jí podařilo nenápadně ukrýt v domě dobře situovaného měšťana. V Praze žilo mnoho lidí a nebylo tedy vůbec nápadné, když se u jednoho kupce objevila cizí žena, kterou představoval jako svoji vzdálenou příbuznou. A i kdyby měl někdo pochybnosti, musely se rozplynout, když ji vídali s paní domu a jejími dětmi. Zatím však neuměla vyřešit to hlavní. Jak se vrátí domů? Tady byla bezradná. Chtěla zkusit něco, co teoreticky nemohlo vyjít. Chtěla se sejít se synem krále, který byl také její příbuzný, a nějak se pokusit dostat domů s jeho pomocí. Potíž byla v tom, že Václav byl ještě malý chlapec, vlastně vrstevník jejího synka Saytana. Nebylo ještě možné vyvolat v něm takové emoce, aby se roztočila spirála času a otevřela bránu k přestupu do paralelního světa. Když večer uléhala, měla dušičku sevřenou úzkostí. Nejednou jí i slzy vyhrkly. Nevěděla si rady a stýskalo se jí po manželovi, a hlavně po malém synkovi. Vždyť právě prožíval svá nejlepší dětská léta. Až mu bude deset, dvanáct let, začne se osamostatňovat, a jak už to, tak bývá, první, koho nebude potřebovat, budou rodiče.
V domě zlatníka Konráda se život vrátil do starých kolejí, protože mohl nakoupit zboží a za utržené peníze opět otevřel svoji zlatnickou dílnu. Z jeho ramen spadlo velké břímě. Už zase byl pozorný manžel a citlivý otec. Přes den se věnoval svým obchodům. Večer se s železnou pravidelností scházela celá rodina ve velké jídelně u večeře, kde si navzájem sdělovali své zážitky z uplynulého dne. Jednoho večera Konrád vyprávěl, že Prahou se jako lavina šíří zpráva o českém králi. Prý nezahynul na Moravském poli, ale skrývá se v zahraničí, kde si léčí svá zranění. Až se uzdraví, dá dohromady nové vojsko a vyžene ze svého království nenáviděné Branibory i s jejich markrabím Otou.
„To je moc hezká pohádka,“ zazněla vážně pronesená slova jídelnou. „Mrzí mě, že vás musím zklamat,“ pokračovala Aneluhen, „král je mrtev.“
„Jak to víš?“ zaznělo současně hned z několika úst.
„Viděla jsem ho.“
„Ty jsi viděla krále?“
„Mluvila jsem s ním večer před bitvou a za několik dní jsem se měla možnost přesvědčit, že již nežije. Vojáci římského krále převáželi jeho tělo a na noc se zastavili v ženském klášteře, kde jsem se ukrývala. Tam jsem se mohla přesvědčit na vlastní oči. Vím zcela jistě, že to byl král Přemysl.“
„Kdo jsi, že mluvíš s králem?“ naléhal na odpověď Konrád.
„Jsem žena s posláním. Nikomu z vás nesmím sdělit nic, co by mé poslání mohlo ohrozit. Proto se již na žádné podrobnosti nevyptávejte. Musím se setkat s královnou a kralevicem. Ještě nevím, jak to udělám, ale musíte o tom vědět, abyste nebyli překvapeni, až k tomu dojde.
Aneluhen se po rodině stýskalo stále častěji. Možná právě to, že žila ve šťastné a spokojené rodině, v ní vyvolávalo četné vzpomínky na vlastní dítě a manžela. Již několik měsíců nevěděla, jestli ještě někdy uvidí své blízké. Nejednou, když odešla večer do své ložnice, ji přepadl stesk a rozplakala se. V ten den, kdy si měšťanův syn Pavel rozbil při hře koleno a nechal se uchlácholit až hodnou tetou Marií, ji opravdu přepadl hluboký stesk po svém synovi. Když večer usínala, tekly jí po tvářích slzy jako hrachy. Měla tak živý sen, ve kterém objímala svého malého synka, až se ráno bránila procitnutí. Sen však neodezníval, proto otevřela oči… a k svému úžasu uviděla na polštáři vedle sebe kučeravou hlavičku Saytana. Byla šťastná, ale současně jí přibyla starost o syna. Co si tady s ním počne? Věděla, co se asi stalo. Proč má syna vedle sebe. Nevěděla však, co bude dál. Co má udělat, aby se oba mohli vrátit domů? Vstoupili do místnosti, kde se většinou setkává celá rodina ke snídani. Aneluhen se rozhodla, že nejlepší bude říct pravdu, ale ne celou. Proto jim představí chlapce jako svého syna, ale neřekne jim, jak sem přišel. Konrád v jídelně nebyl. V Jihlavě se konaly královské svatby a on chtěl osobně dohlédnout na skvělé obchody s tím spojené. V místnosti tedy byla jen Anna s dětmi a dvěma děvečkami, které připravovaly snídani. Všichni zůstali zírat na příchozí. A když jim hodná teta Marie řekla, že je to její syn, překvapení ještě vzrostlo. První se vzpamatovala Anna.
„Marie, jsem moc ráda, že máš u sebe svého syna. Jak jsi to ale dokázala?“ ptala se udiveně.
„Chtěla jsem vás všechny požádat, abyste se mě na nic nevyptávali. Jsem šťastná, že mám syna u sebe, ale zatím vám nechci říct, jak jsme se po tak dlouhé době sešli. Musím vám také vysvětlit, že žil dlouho v cizině, nezná vaši řeč. Dopřejte mu tedy čas. Sblíží se s vámi a zvykne si na vaše způsoby.“ Děti si malého Saytana vzaly mezi sebe a zmizely v domě. Anna měla ještě stále pochybnosti: „Marie, něco nám ale musíš říct. To přeci není samo sebou. Přišla jsi, nevíme odkud a zahrnula jsi nás bohatstvím. Pak zjistíme, že jsi žena na cestách, která mluví s králem, a dnes se tu objevíš s malým chlapcem, o kterém ještě včera u večeře nepadlo ani slovo. Začínám se bát o svoji rodinu…“
„Nemusíš se bát,“ objala ustaranou ženu, „nejsem spojena s žádnými temnými silami. Jsem z masa a kostí stejně jako ty. Mám však poslání, o kterém nemohu mluvit. Správně jsi poznamenala, že mluvím s králem. Už to samo o sobě přece znamená, že mé poslání je tajné a nemá vůbec nic do činění s tebou nebo s tvojí rodinou. Potřebuji jen přečkat nejistou dobu někde v bezpečí. A to mám tady u vás.“
„A co ten syn?“ stále ještě nebyla přesvědčená Anna.
„O tom, že za mnou přijde, jsem ještě včera večer nevěděla.“
„Ale jak se sem dostal? Služebnictvo se dušovalo, že dům byl uzamčen a nikdo sem bez jejich vědomí přijít nemohl.“
„Není nic jednoduššího, než se dostat do domu, který má uzamčený hlavní vchod.“ Aneluhen se podívala Anně přímo do očí. Chtěla dodat svým slovům větší váhu, proto dodala: „Nehrozí vám žádné nebezpečí, spíš naopak. Věř mi. Když bude třeba, ochráním vás.“
Anna chtěla uvěřit, proto přistoupila na skutečnost, že se již víc nedoví. Chtěla počkat na manžela a poradit se s ním. Chlapce sledovala s nedůvěrou, ale zdálo se, že si s jejími dětmi dobře rozumí a hraje si s nimi jako každé jiné dítě. Učil se i nová slova, a protože jeho mozek prošel evolučním vývojem o dvanáct tisíc let delším než dětí, se kterými si hrál, naučil se česky velmi rychle a snadno.
Na manžela čekala Anna marně. Jeden z podomků se vrátil z Jihlavy a předal jí list s oznámením, že obchod se podařil a naskytla se nová příležitost, kvůli které musí ještě odcestovat do Rakouska. „No jistě, vždycky když ho potřebuju, tak není doma. Nic nového pod sluncem,“ lamentovala, ale musela se s manželovou nepřítomností smířit.
Dny plynuly běžným životem. Venku byla krutá zima. Kdo nemusel, nevycházel. Aneluhen stále trvala na svém koupání. Trošku to byl problém, protože v domech nebyl vodovod a vodu nosilo služebnictvo z kašny na rynku. Štědře jim platila za přípravu koupele a tím odčinila dřinu, kterou museli vynaložit. V zimě, když mrzlo, byla příprava koupele ještě složitější, ale ta zvláštní paní stále trvala na denním koupání. Děvčata si chtěla práci ulehčit a nechala odemčená vstupní vrata do domu. Bohužel si tohoto počínání všimla čtveřice vojáků, kteří bloumali po městě, od krčmy ke krčmě. Rychle vyhodnotili situaci a vpadli do odemčeného měšťanského domu.
Braniborští vojáci, zkušení z loupení v měšťanských domech, shromáždili všechno osazenstvo do jídelny. Měli tak všechny na jednom místě a mohli si je pohlídat. Vybírali si z žen, jako když si obchodník s dobytkem prohlíží jednotlivé kusy, jenže ten u toho méně slintá.
Aneluhen pozorovala chtíč v jejich tvářích. Dospěla k závěru, že je na čase zasáhnout. Nechtěla, aby ostatní viděli, jak je připraví o zvířecí choutky. Udělala pukrle a smějíc se jim řekla: „Jsem vám plně k dispozici, vojáčci.“ Vyzývavě se usmála na toho, kterého si vytipovala jako jejich vůdce. „Vím, kde je v tomto domě uloženo všechno zlato. Ráda vám to místo ukážu.“
„Ale, ale, paninka je rozumná,“ usmál se voják na odvážnou ženu. „Nejen že vím o zlatě,“ šimrala překvapeného vojáka na vousech pod bradou, „můžu ti udělat i jiné pomyšlení. Co ty na to, brouku?“ „Nepovídej.“ Voják chytil vyzývavou ženu za boky a usmíval se při představě, jakou rozkoš mu může poskytnout.
„Budu moc neskromná, když si řeknu, aby vás bylo víc?“ žadonila šibalsky Aneluhen.
„Víc?“ zarazil se voják. „Myslel jsem si, že chceš mě?“
„Ty můžeš jít první,“ udobřovala si ho žena, neboť potřebovala vylákat vojáky z místnosti, „ti ostatní zatím můžou počítat zlato.“
Voják se s nabídkou spokojil. Teď si užijí s tou, která se nebude bránit, spíš naopak, a až se vrátí, vezmou si ostatní násilím. Zkrátka rozhodně nepřijdou. Nařídil Helmutovi, aby hlídal v místnosti a nikoho nepouštěl ven, dokud se nevrátí.
„Asi to bude chvíli trvat,“ dodal rozkošnicky. Před odchodem ještě povzbudil zklamaného vojáka: „Až se vrátíme, budeš si vybírat jako první. Žen je tu přehršel.
