Článek
V demokracii dochází ke značným rozdílům společenského postavení mezi nejbližšími sousedy, a to je pro mnohé deprimující. I v relativně dobré pozici čelí mnoho lidí neustálému strachu, jestli si svoji úroveň udrží. Autoritářské režimy nabízí pevněji ukotvené společenské postavení, pevnější řád a větší pocit bezpečí. Cena za tyto hodnoty je na první pohled nízká - názorová shoda s vůdčí autoritou.
V nedemokratických režimech nelze vést diskuzi o tom, jaká ta shoda má nebo může být. To by pak režim sklouzával ke svobodě, a to by jeho despotickou podstatu zásadně ohrožovalo. Shoda musí s vůdčí autoritou být úplná a bez kompromisů. V takové situaci se nakonec každý občan musí více, či méně přetvařovat. Pokud je člověk donucen vyšší autoritou k předstíranému souhlasu, není to bez následků, jak si někteří alibisticky namlouvají. Vynuceným souhlasem člověk nechtěně popírá své ponížení a nahromaděné vnitřní napětí ho nutí toto své ponížení předávat dál. Uspokojování negativních emocí se řetězí v nekonečných cyklech a dochází ke kruté degradaci sebevědomí a morálních hodnot.
Takto postiženou společnost je pak mnohem snazší vyděsit nějakou společenskou hrozbou. V takové společnosti je mnohem snazší vyprovokovat nenávist k různým skupinám třídních nepřátel. Vynucená loajalita posiluje nekritickou úctu k vůdčí autoritě a zesiluje strach z demokracie, čímž značně ztěžuje možnost jejího nastolení. V minulém režimu museli všichni vysokoškolsky vzdělaní lidé vyjádřit svou úctu k Leninově teorii třídní nenávisti. Povinně a nekompromisně! To nebyly spolu se svazáky, pionýry či všudypřítomnými nástěnkami jen nevinné hlouposti. Byla to účinná propagandistická zbraň, jejíž následky velmi silně pociťujeme dodnes.
Vystrašení lidé trpí úzkostným nutkáním porovnávat svoji úspešnost s ostatními, což zákonitě vede k pocitům nepřejícnosti. Nepřejícní lidé mají tendence toužit po neštěstí druhých a ochotně naslouchají pomluvám, dehonestacím a snáze se nechávají strhnout ke společenským strachům. Tuto skleslost si následně kompenzují potřebou různých způsobů nadřazenosti - například mužů nad ženami, nejčastěji pak nadřazeností většiny nad menšinami. Autoritářské režimy práva menšin netolerují. Často dokonce podřadnost menšin teatrálně zdůrazňují. Poskytují tak příslušníkům většiny pocit jistoty lepšího života. Pocit jistoty, že příslušník většiny nikdy nemůže být mezi nejhoršími.
Svobodomyslní lidé žádnou potřebu úzkostlivého srovnávání s ostatními nemají. Proto se ve svobodných zemích posuzuje to, jak mohou práva jednotlivých menšin omezovat práva ostatních. Pokud se tak děje v malé míře, nebo dokonce vůbec, je zrovnoprávnění menšin žádané a prospěšné. Odbourává výše popsané destruktivní strachy a zapojuje do tvůrčích procesů všechny vrstvy společnosti. U vystrašených lidí to naopak vyvolává pocit ohrožení a ztráty jistoty. Xenofobie je v konečném důsledku panickým strachem ze ztráty vlastní nadřazenosti.
V despotických režimech je strach ze svobody upevňován plošně a cíleně. Ve svobodných společnostech se ho pokouší vyvolávat politici, kteří by se jinak neprosadili. Aplikují ho na nejvíce nespokojené skupiny obyvatel. Věnovat se nejslabším článkům řetězu je tudíž pro demokracii zásadně důležité. Proto je nalézání vyváženého středu mezi obchodními zájmy a solidaritou tou nejdůležitější schopností všech, kteří se na správě demokratických režimů podílejí a zároveň i nejčastější oblastí, ve které demokratické vlády chybují.
Osa názorového rozpolcení dnešního světa je dána střetem zastánců svobody se zastánci despocie. Svoboda je tvůrčí a spontánní. Aby se prosadila despocie, musí napadat a bořit demokratické myšlenky. Demokracie se v názorové rovině před despotickým světem bránit nikterak neumí. Nemá k tomu žádné prostředky. Nemůže uplatňovat jakékoli manipulativní metody, to by pak přestala být svobodou a demokracií. Má to tedy nesrovnatelně těžší. A to despotický svět samozřejmě dobře ví a vždy se bude pokoušet toho maximálně zneužít. Svobodu lze nastolit a udržovat jedině tak, že jí lidé naleznou a udržují ve svých myslích. Je to ta nejobtížnější z cest a zároveň ta jediná ke šťastnějšímu životu. Je to jediná možnost, jak se zbavit hysterického strachu z neúspěchu. Díky šťastnější a upřímnější populaci je svobodný svět nesrovnatelně tvořivější a ve výsledku vždy úspěšnější a to bez potřeby ničit a napadat. Aby se demokracie udržela, musí umět trpělivě budovat a empaticky pomáhat. Jejím výsledkem je pak nejlepší možná úroveň kvality života, jaké kdy lidstvo dosáhlo.
Každá despocie vždy ze své podstaty směřuje k bezcitnému otroctví. Strašlivým příkladem je KLDR. Příznivci despocie si pravděpodobně namlouvají, že to až do těchto poměrů prostě nenecháme dojít. Jenže na to by se nás v určité fázi už nikdy nikdo nezeptal. Ať už si to lidé uvědomují či nikoliv, neléčeným strachem ze svobody směřují k jedinému možnému cíli - krutému bezpráví.
