Článek
V minulosti byla smrt více vnímána jako přirozený proces života. Smrt je nevyhnutelná a do jistého věku nám připadá vzdálená. V dřívějších dobách se lidé setkávali se smrtí častěji, lidé umírali v mladším věku i úmrtí malých dětí byly častější. Lidé umírali doma v kruhu rodiny. Společnost byla mnohem soudržnější, v menších obcích, v péči o nemocného vypomáhali i sousedé, aby si rodina mohla na chvíli odpočinout. Dbali na duchovní hodnoty, snažili se umírajícímu zajistit důstojnou a klidnou smrt. Kněz často přišel udělit „poslední pomazání“ a s nemocným se mohla přijít rozloučit i širší rodina.
Zlom v péči o nemocné přišel v 19. století, kdy se péče o umírající přesunula do nemocnice. Technologická vyspělost medicíny byla na vzestupu. Lidé už neumírali doma, ale tzv. za bílou plentou (pacient má výhled na zeď, na bílou plentu a leží na nemocniční posteli). Lidé umírali a umírají dodnes ve svých posledních chvílích osamoceni, odloučeni od rodiny a od svého domova. Ve 20. stoletím byla medicína již natolik technologicky vyspělá a úspěšná, že vznikl problém dystanazie – zadržená smrt (léky a přístrojová technika nedovolí nemocnému zemřít, bez přístrojů a léku by již pacient nežil). Zároveň v šedesátých letech 20. století se rozvíjí hospicové hnutí v Anglii a vznikají první hospice.
V současné době je možné zajistit domácí paliativní péči. Tým domácí paliativní péče pomáhá lidem, kteří chtějí být ve svých posledních chvílích ve svém domově a mít okolo sebe své blízké. Péče o nevyléčitelně nemocné je velmi náročná, emočně vyčerpávající a představuje zvýšenou zátěž. Rodina musí být schopna převzít celodenní péči o nemocného. Pro rodinu je péče o nemocného velká psychická, fyzická i finanční zátěž. Rodina se často cítí beznadějně, často je na pokraji svých sil. Pro rodinu je velmi bolestivé, vidět svého blízkého umírat. Pracovníci domácí paliativní péče by měli být psychickou podporou rodiny, která si prochází náročnou životní situací. Posledním prožitkem ze života nemocného by měl poklidný odchod, pocit bezpečí a klidu.
Nemocný člověk má svoje potřeby. Potřeby biologické (potrava, pohyb, nerušený spánek a tišení bolesti). Komunikace je velmi důležitá, slova mohou podpořit a budovat důvěru. Nemocný potřebuje pocit bezpečí. Více než naše slova napoví neverbální komunikace (mimika, pohyby, gesta). Nemocný chce mít někdy ticho a klid, to však neznamená, že nestojí o návštěvy, naopak je potřebuje. Měli bychom respektovat, kdy si nemocný návštěvy přeje. V průběhu nemoci lidé začínají uvažovat o existenci boha a hledat duchovní hodnoty. Přemýšlí o svém životě, zda on sám umí odpustit a zda i jemu bude odpuštěno.
Nejvíce se nevyléčitelně nemocní lidé bojí samoty. Osamělost může prohlubovat úzkostné pocity nemocného, který se snaží srovnat s vlastní smrtí. Nemocný v období umírání prožívá hlubší uvědomění života. Nemocný ví, že nikdo jiný za něj neumře. Nést samotu, vyžaduje velkou statečnost. Komunikace s nejbližšími může být narušená, pokud v minulosti byly velké křivdy, pak je velmi těžké smíření nemocného s rodinou. Může se tak stát, že některé záležitosti mezi nemocným a rodinou zůstanou nedořešené. Přesto by nikdo v posledních chvílích svého života neměl zůstat sám.
Zdroje:
MARKOVÁ, Monika. Sestra a pacient v paliativní péči. Praha: Grada, 2010, s. 13-22. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-3171-1.
KUPKA, Martin. Psychosociální aspekty paliativní péče. Praha: Grada, 2014, s- 51-52. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-4650-0.
SVATOŠOVÁ, Marie. Víme si rady s duchovními potřebami nemocných?. Praha: Grada, 2012, s. 21-23. ISBN 978-80-247-4107-9.
