Článek
Doktorka historie, Aneluhen, pocházela z rodu Přemyslovců, kteří vládli v jejím světě před třinácti tisíci lety. Jako přímý potomek vládců, kteří se uměli domlouvat s Bohy, měla dar, který ji umožňoval přecházet portálem mezi dvěma paralelními světy.
Úkolem všech výzkumníků, jejichž výjimečnost spočívala stejně jako u doktorky Aneluhen ze schopnosti jejich předků domlouvat se s Bohy, bylo posilovat dobro.
Filosofie vyspělého světa byla postavena na rovnováze sil mezi dobrem a zlem. Protože v méně vyspělém světě vládl krutý středověk, kde převládalo zlo, obávali se zainteresovaní, aby k nim ZLO neproniklo a nenarušilo podstatu jejich života, kde naopak převládalo dobro.
K roztočení spirály času při přechodu mezi paralelními světy, došlo u doktorky Aneluhen s českým králem Přemyslem Otakarem II., který byl v podstatě jejím příbuzným. Osud jí přiřkl těžkou úlohu. Přemysl byl silná osobnost, se kterou se nemohl rovnat široko daleko žádný smrtelník. Rozhodně by mohl být přínosem v nekonečném boji mezi Dobrem a Zlem, pokud by se jí ho podařilo získat na stranu Dobra.
Aneluhen svůj úkol nesplnila a ani nemohla. Přemysl byl především válečník. Svedl sice spoustu vítězných bitev, ale při nich vždy vládlo ZLO. Věřil jenom sám sobě. Bohužel pro něj a celé jeho království tak moc, až odmítal vnímat realitu.
Aneluhen přijela za králem v předvečer bitvy do vojenského ležení. Do královského stanu ji doprovázel jeden z rytířů královy družiny. Když procházeli táborem, sledoval potutelně neznámou ženu, jak se bude tvářit na projevy nejnižších lidských pudů v jejich bezprostředním okolí. Vojáci prožívali svoji poslední noc před bitvou každý po svém. Někteří se chtěli pořádně vyspat, jiní zadumaně posedávali a popíjeli, naprostá většina se však oddávala bezuzdné zábavě spojené s pitím a povětrnými ženštinami. Při vědomí toho, že zítra už nemusejí touto dobou žít, se snažili od života na zemi ještě urvat, co se dá. Tábor hučel oplzlými písněmi vyřvávanými z ožralých úst za doprovodného výskání žen vykonávajících nejstarší řemeslo.
Aneluhen měla své starosti a k velkému zklamání průvodce si okolí nijak zvlášť nevšímala. Potřebovala se vrátit domů. Její třetí a poslední návštěva se zbytečně protáhla. Na Přemysla již neměla žádný vliv. Obávala se, že pokud v bitvě zemře, nebude se mít jak vrátit.
Krále našla nad stolem s plánem budoucího bojiště. Jednotlivé vojenské formace znázorňovaly natřené dřevěné destičky. České vojsko mělo červenobílou barvu a nepřítel černou. Tvar destiček rozlišoval i druhy zbraní. Těžkou jízdu, lehkou jízdu, pěšáky, lukostřelce a podobně.
Přemysl byl vážný. „Přišla jsi mi poradit, jak mám zvítězit?“ přivítal svou tajemnou rádkyni.
„Ty víš, že se v bitvách nevyznám. Pro mě je podobné konání naprosto nepochopitelné. Já jen vím, že by se podobným činnostem měli lidé vyhýbat. Neprospívají jim.“
„Někdy je lepší se rychle poprat než se dlouho hloupě hádat,“ snažil se Přemysl nasadit přívětivější tvář.
„Otakare!“ zaznělo naléhavě z ženiných úst. „Spousta lidí zbytečně zemře.“
„Ve válce se umírá, ale nikdy to není zbytečně. Ten, kdo bitvu vyhraje, prosadí svoji vůli a ten, kdo padne… tomu to už bude jedno,“ mávl rukou král, který se nechtěl přít.
„To je hloupost, jakou jsem od tebe ještě neslyšela.“
„Zapomínáš se,“ odfrkl podrážděně. „I když jsi mi mockrát pomohla užitečnou radou, nedovolím ti takto mluvit s králem!“
„Bude ti tedy jedno, co udělá nepřítel v tvé zemi, když prohraješ?“
„Já neprohraju!“ skoro zakřičel.
„Ještě nikdy jsi nebyl tak sám. Otakare, tentokrát musíš prohrát.“
„To je tak krásně jednoduché, že to nemůže vyjít,“ pochybovala Aneluhen.
„Naopak. Je to tak jednoduché, že se to nedá pokazit. Již teď je má lehká jízda rozmístěná na návrších v okolí budoucího bitevního pole. Jsou tiší, nikdo o nich neví, zatímco v našem táboře to vře. Jen ať si myslí ti naproti, že všichni pijeme a vysilujeme se před bitvou.“
„Koho jsi poslal do těch kopců?“
„Tady v lesích,“ Přemysl opět přistoupil ke stolu s plánem bitvy a ukazoval na nákres krajiny, „číhá Milota z Dědic a tady za řekou Moravou je ukrytý Záviš z Falkenštejna.“
„Záviš z Falkenštejna?“ nevěřila tomu, co slyší.
„No, on je spíš na cestě domů,“ vysvětloval neochotně Přemysl. “ Nemohu přijmout jeho pomoc, i když mi ji tak naléhavě nabízel. Stál vedle Habsburka, když jsem mu skládal k nohám praporce rakouských zemí. Poctivě jsem je vyženil. A ten Vítkovec, se pohrdavě díval na moji pokoru. V jeho očích jsem četl nezasloužené zadostiučinění…“ Otakar sevřel pěst, až mu zbělely klouby: „Nemohl jsem přijmout.“
„Před chvílí jsi říkal, že na něj spoléháš…“ kroutila nechápavě hlavou.
„Nespoléhám se jen na něj .“ Přemyslovi už šla Aneluhen na nervy. „Mám nejlepší těžkou jízdu na světě. Nikdo jí neodolá a Milota z Dědic je můj nejvěrnější polní velitel. Ten se svojí lehkou jízdou bude k zamýšlenému manévru stačit i bez Falkenštejna.“
„Nepřišla jsem se s tebou hádat, Otakare, potřebuji se vrátit domů,“ snažila se o smířlivější tón.
„Ty nepočkáš na výsledek bitvy?“ Přemysl byl opravdu zaskočen.
„Počkala bych. Jenže já jsem přesvědčená, že i Habsburk plánuje, jak tě porazit. Tvé plány jsou zajisté skvělé. Jenže když se něco zvrtne, tak já se domů nedostanu. Víš, že tě k přemístění potřebuji.“
„Ano, vím, je to naše velké tajemství.“ Přemysl přešel ke vstupu do stanu a zadíval se na letní hvězdnou oblohu. V hlavě mu létaly rozporuplné myšlenky, ve kterých porovnával vše, co pro něj Aneluhen udělala, a nebylo toho málo. Ale dnes? Bručel si sám pro sebe, dnes myslí sobecky pouze na sebe. Nevěří mi. Víc ji zajímá, jestli se vrátí domů. Jistě, ona sem nepatří. Měla nějaký svůj zájem a ten se jízřejměnepodařil, tak nyníodtud spěchá pryč. Ona tu žít nemusí, a nemusí tedy nést důsledky případné prohry. Přesto… jak měteďmůže opustit? Vždyťjájsem zůstal úplněsám. Opouští měnebližší přítelkyně. Znám ji vlastněcelýsvůj dospělý život. Otočil se. Z obličeje mu vyzařoval smutek. Zadíval se Aneluhen přímo do očí. „Ti, co přijdou po nás, se nikdy nesmí dovědět, jak velký vliv jsi měla na moji vládu. Ne proto, že bych ti chtěl upřít zásluhy. Ale nikdo by tomu nevěřil. Vše, co jsme spolu vytvořili, by bylo znehodnoceno. Nevzdělaní lidé, ovlivnění církevním učením, vše přiřknou temným kouzlům a čárám. Ještě dlouho po nás lidé nepochopí, kde ses tady vzala a proč toho tolik víš a znáš.“
Aneluhen přešla k Přemyslovi. Uchopila jej za ruce a dívala se mu upřeně do očí: „Mám tě ráda, vážím si tě a vím, že jsi velký král. Teď potřebuji domů. Pomoz mi.“
„Nemohu, nejsem naladěn.“ Přemysl se vysmekl z jejího držení a ustoupil. V tu chvíli zahlédla v jeho očích směs obavy a nesouhlasu. Přestala naléhat.
„Až bitva skončí, přijď za mnou, za vítězem. Určitě se nám podaří roztočit spirálu času a otevřít bránu. Ale jestli bitvu prohraju, tak v ní určitě padnu. Pak budeš muset počkat, až dospěje můj syn.“
Aneluhen sledovala bitvu z návrší, kam Přemysl ukryl své zálohy. Viděla, jak se naplňují její obavy. Byla svědkem nečinnosti vojáků, na které král spoléhal. Chtěla mluvit s jejich velitelem, ale nedostala se k němu. Cestu jí zastoupil namol opilý Bleha z Chlumu, jeden z rytířů Miloty z Dědic. Měl na sobě sice brnění, ale bez přilby, protože si potřeboval odvětrat hlavu přeplněnou alkoholem.
„Chci mluvit s Milotou z Dědic!“ řekla zostra, když viděla na mol zpitého rytíře.
„Tak pojď holubičko,“ mumlal Bleha z Chlumu ztěžklým jazykem. „Dovedu tě k němu,“ a ukázal na putyku u cesty.
Aneluhen nepojala žádné podezření, protože ve válce se mohl utábořit polní velitel i v ubožejších podmínkách. Vykročila ke dveřím putyky.
Bleha šel za ní. Měl těžký krok a funěl. Žena cítila, jak se k ní přibližuje. U dveří jí byla jeho blízkost tak nepříjemná, že se zastavila a chtěla ho umravnit. Jenže už bylo pozdě. Rytíř z Chlumu jednou rukou otevřel dveře a druhou ji strčil dovnitř.
„Všichni vypadněte!“ zařval Bleha a na podporu svých slov tasil meč. V šenku byl jen jeho majitel a místní čeládka. Rychle se uklidili do bezpečí. „My si tady musíme s paninkou něco říct o samotě, dodal a úlisně se na Aneluhen usmál.“
Ta se otřepala odporem a zadívala se na tlustého, páchnoucího ožralu v brnění. „Chtěla jsem mluvit s tvým velitelem, ale vidím, že si ho budu muset najít sama.“
„Proč bys ho hledala? To co jsi chtěla po něm, můžeš mít se mnou,“ vyprskl smíchy nad vlastním oplzlým vtipem Bleha a chytil Aneluhen za hrdlo. Tlačil ji k nejbližšímu stolu. Žena se začala pod tuhým sevřením dusit a chtěla uchopit křížek, který měla na krku.
„Pomodlíš se až potom,“ pustil bílé hrdlo a přiložil na něj svůj meč. Špičkou přetnul kožený řemínek a křížek odhodil do prostoru. Meč okamžitě vrátil na hrdlo ženy, která se v tu chvíli nemohla hýbat, aby ji nepodřízl.
„Jsi ostuda české šlechty,“ Aneluhen opravdu dostala vztek. „Tam dole bojuje váš král o život, spoléhá na váš útok a vy si tady chlastáte a oddáváte se neřestem.“
„Náš král?“ rozřehtal se na celé kolo Bleha z Chlumu „škoda ho nebude.“ Volnou rukou uchopil Aneluhen za paži, otočil ji čelem ke stolu a donutil k předklonu. Odložil meč, aby jí mohl vyhrnout suknici.
Se zalíbením se díval na ladné křivky ženského pozadí. Chtěl se k nim přitisknout, ale zjistil, že má brnění, které mu v přiblížení bránilo. Byl notně opilý, tím ztrácel koordinaci pohybů. Jednou rukou se mu nedařilo uvolnit pancíř. Podvědomě pustil zmítající se ženu a chystal se odepnout pláty brnění.
Aneluhen, když cítila že se sevření uvolnilo, zapřela ruce o desku stolu a vší silou se odrazila směrem k těžkooděnci. Ten útok nečekal a zaklonil se. Než stihl vyrovnat balanc strčila do něj a sledovala jak se kácí za halasného řinčení plechů na zem. Než si uvědomil, co se vlastně stalo, zůstal chvíli ležet. To Aneluhen stačilo k tomu, aby vzala ze stolu meč a přiložila mu jej na obnažené hrdlo. Lehce přitlačila, aby neměl snahu cokoliv podniknout.
„Řekni mi své jméno ty tlustej, vožralej, žoku!“
„Co děláš náno pitomá. Mohla jsi mít dítě s Blehou z Chlumu.“ A navzdory situaci, ve které se nacházel dodal nenávistně, :Teď tě budu muset zabít.“
„Ty už nikoho nezabiješ,“ a napřáhla se ke smrtícímu úderu. V poslední chvíli ránu zastavila. Odhodila meč, vzala do ruky těžkou židli a bacila jí Blehu do hlavy. „Snad se ti tam rozbřeskne,“ ulevila si. Bleha upadl do mdlob.
Rozhlédla se po místnosti, kde skončil její křížek. Lesklý kov zahlédla poměrně záhy. Rychle ho zvedla a vyběhla ven před hospodu. Tam se začali srocovat vojáci v různém stavu podroušenosti. No jasně když pijí velitelé, tak proč ne i jejich vojáci. Pomyslela si hořce. Nikdo se nezajímal o bitvu, která na Moravském poli vrcholila drtivou porážkou českého vojska.
Aneluhen potřebovala rychle vypadnout, než zase někoho napadne, že by mohla být sladkou tečkou po propitém dni. Naštěstí pro ni, vojáci jen zírali. Netušili, kde se tady ta žena vzala. Uviděla osedlaného koně přivázaného k břevnu u hospody. Asi Blehův vraník. Rozhodně patřil někomu bohatému. Využila chvilku překvapení, chladnokrevně odvázala krásného hřebce, vyšvihla se do sedla a vyrazila.
Musela rozrazit několik vojáků, kteří se jí snažili postavit do cesty a pokračovala tryskem po cestě k Mikulovu. Věděla o klášteru, který měl mužskou i ženskou část se společným kostelem. Znala matku představenou. Tam hledala úkryt ve kterém chtěla přečkat to nejhorší, co po prohrané bitvě přijde.
Aneluhen byla historička. Neuměla předpovídat budoucnost, ale vycházela ze znalostí z minulosti. Po prohrané bitvě vždy přišlo období, kdy vítěz bere vše. Kláštery měly pevné zdi, které nikdo nedobýval, protože patřily církvi. Tam se cítila v bezpečí.
Matka představená, Kateřina z Křižanova, se s Aneluhen znala z doby, kdy ještě netušila, že skončí v klášteře. Pohybovala se v nejbližším okruhu české královny Kunhuty Uherské. Jejím manželem byl Čeněk z Lipé, Ronovec. Když Aneluhen navštěvovala Přemysla na Pražském hradě, potkávali se. Shodou okolností byla Kateřina velice zvídavá a Aneluhen jí uměla odpovědět na všechny její otázky. Jejich přátelství se utužovalo až do chvíle, Čeněk z Lipé zemřel. Manželství zůstalo bez potomků. Kateřina musela odejít do ústraní. Protože patřila k nejvyšší šlechtě v království, stala se matkou představenou v klášteře.
Aneluhen byla první, kdo jí řekl, jak dopadla bitva na Moravském poli. Matka představená hned svolala jeptišky a začaly se modlit za české království. Ani v nejhorším snu si neuměly představit co český národ čeká.
Nedlouho po příjezdu Aneluhen do kláštera, ji v noci přišla Kateřina vzbudit.
„V klášteře je Habsburk,“ šeptala, „Převážejí mrtvolu našeho krále do Vídně.“
„Proč ne do Prahy?“ podivovala se Aneluhen.
„To nevím,“ pokrčila rameny. „Prý je vystaven v kostele před oltářem. Chtěla bych se s ním jít rozloučit a nechci jít sama. Doprovodíš mě?“ Aneluhen se také chtěla rozloučit s člověkem, který jí byl tak blízký, proto souhlasila.
Mezi mužskou a ženskou částí kláštera se nedalo přecházet. Setkávali se jen v kostele při společných modlitbách. I když byla hluboká noc, mniši i jeptišky byli na svých místech a modlili se za duši svého krále. Dvě jeptišky přistoupily až ke katafalku, kde ležela Přemyslova mrtvola.
Obě zaraženě zíraly na zohavenou královu tvář. Rámy mečem ji rozdělily na dvě části. Kateřina se rozplakala. Aneluhen zaťala pěsti a pronesla do ticha: „Museli se ho hodně bát, když měli potřebu znesvětit jeho mrtvolu.“ Bylo zřejmé, že spoustu ran utržil až po smrti, když se již nemohl bránit.
„Už víme, proč ho nemůžou pohřbít v Praze,“ plakala do kapesníčku Kateřina,“ takhle se vítěz k poraženému nechová.“
