Christine a Léa Papinovy: incestní vztah dvou sester skončil masakrem

Přestože měly sestry Papinovy z francouzského města Le Mans matku i otce, vyrostly jako siroty. Jejich rodiče měli příliš starostí sami se sebou, než aby se dokázali postarat o všechny tři své dcery. Otec Gustav byl hrubián a opilec, matka Clémence ho notoricky podváděla se svým zaměstnavatelem, který měl být také skutečným otcem její nejstarší dcery Emílie. Gustav cítil, že s otcovstvím Emílie nemá mnoho společného, ale těhotnou Clémence i tak požádal o ruku a Emílii, která přišla na svět roku 1901, přijal za svou.

Prvorozenou Emílii roku 1905 následovala další dcera, kterou pojmenovali Christine. Rodičovské péče si ale příliš neužila: příbuzní z otcovy strany považovali její matku za příliš neschopnou a ta tehdy novorozeně ochotně svěřila do rukou strýce a tety z otcovy strany. U těch děvčátko následně žilo šťastně sedm let. Poslední dcera Léa se narodila roku 1911 a stejně jako starší Christine byla brzy po narození předána do péče příbuzných: její výchovy se ujal matčin bratr.

Zatímco byly mladší dcery z domu, manželstvím Papinových zmítal otřes za otřesem. Otec Gustav tušil, že je mu žena stále nevěrná, začal pít a v opilosti také znásilnil Emílii, které bylo tehdy sotva deset let. Matka veškerou vinu svalila na svou malou dceru: prý se chovala necudně a otce svedla. Za trest ji coby nezvladatelnou poslala do klášterního sirotčince Bon Pasteur (Dobrý pastýř) vyhlášeného svým důrazem na disciplínu a řád a zařídila, aby se k ní připojily i obě její sestry. Měly tam zůstat až do věku patnácti let, kdy se mohly začít ucházet o zaměstnání a přispět tak do chabého rozpočtu rodiny Papinových.

Ke značné nelibosti své matky Emílie klášter už nikdy neopustila: po dosažení dospělosti složila slavné sliby a stala se jeptiškou. S rodiči i oběma sestrami přerušila styky a zanechala Clémence, která se o pár let dříve konečně rozvedla se svým mužem, samotnou a s vidinou další nouze. Clémence obrátila pozornost ke zbývajícím dcerám. Když po řeholním životě zatoužila i Christine, nakázala jí vrátit se domů. Sirotčinec, ve kterém vyrostla, svoje svěřenkyně důkladně proškoloval ve vaření i péči o domácnost, Christine se tedy k matce vrátila s veškerými potřebnými dovednostmi, aby mohla okamžitě nastoupit do zaměstnání vhodného pro její věk a původ.

V rodném městě se Christine postupně nechala najmout jako služebná u několika bohatých rodin. Brzy se k ní do služby připojila i mladší sestra Léa. Společně si dokázaly během několika let udělat mezi městskou smetánkou dobré jméno a o nabídky neměly nouzi. Christine byla ceněna jako výborná kuchařka a dříč na slovo vzatý, takže jí snadno odpouštěli i občasný sklon k tvrdohlavosti. Léa byla tichá, mírná a pracovitá skoro jako sestra, ale také o poznání méně inteligentní. Práci si hledaly vždy společně a vždy si nějakou našly, matka ale s jejich výkonem nebyla spokojená. Vadilo jí, že za odvedenou práci nedostávají (a hlavně neodevzdávají) více peněz, a nutila obě dívky hledat si pořád další pracovní místa.

Roku 1926 se Christine a Léa nechaly zaměstnat v domě rodiny Lancelinových. Otec René byl penzionovaný právník, matka Léonile, kterou dívky oslovovaly „Madame“, se věnovala výchově téměř dospělé dcery Genevieve. V domě Lancelinových se sestrám žilo dobře; tvrdě pracovaly a Madame je za to dobře platila. Po několika letech vynikající služby ale došlo k náhlému zvratu: Madame začala trpět úzkostmi a depresemi. Její dny byly jednotvárné a prázdné, vyplněné čajovými dýchánky s přítelkyněmi a kanastou s dcerou. Nuda a šeď jejím depresím neprospívaly a své dvě služebné si vybrala za oběť svých nenálad.

Přestože si dříve jejich práci pochvalovala, začala Madame sestry plísnit za každou maličkost. Nic jí nebylo dost dobré; špatně vyžehlené límečky, smítko na sekretáři i matná špička čajové lžičky. Celé dny za nimi chodila, vytýkala jim nedostatečnou práci a všemožně je ponižovala. Netrvalo dlouho a k slovním výtkám se přidalo i fyzické násilí. Madame své služebné pohlavkovala, strkala do nich, a nakonec jim i bouchala hlavami o zeď. Sestry zvyklé na tvrdé poměry v domově i v sirotčinci si nikdy nestěžovaly, hněv v nich ale vytrvale narůstal.

V podvečer 2.února 1933 bouchl pomyslný Papinův hrnec. Otec Lancelin odešel na večírek k rodinnému příteli, na kterém se měl později setkat se svou ženou a dcerou. Ty se mezitím vydaly na nákupy. Když se vrátily domů, aby odložily nákup a upravily se, zjistily, že v celém domě nesvítí světla. Christine jim vysvětlila, že je to její vina - pod rukama jí toho odpoledne zkratovala vadná žehlička. Na večírek natěšenou Madame nic nemohlo dopálit víc. Vrhla se na Christine s úmyslem ji snad profackovat, snad shodit ze schodů z mezipatra, kde se obě setkaly. Christine si to ale tentokrát nemínila nechat líbit. Namísto na Madame ale zaútočila na její dceru Genevieve, která přiběhla za zvuky sílící hádky, a vlastníma rukama jí vydloubala oči z důlků. K vyhrocené situaci se připojila Léa, která na rozkaz Christine podobně naložila i s Madame; Christine mezitím seběhla do kuchyně a přinesla sekeru a kuchyňský nůž, kterými sestry následně zavraždily svou zaměstnavatelku i její nezletilou dceru.

Když se toho večera vrátil pán domu, naskytl se mu před očima hrůzný obraz. Žena i dcera ležely pod schodištěm v tratolišti krve, oslepené a bez tepu. Jako ve snách se v doprovodu policie vydal do podkroví, kde žily Christine a Léa, v domnění, že i je nalezne podobně znetvořené rukou neznámého vraha. Namísto toho objevila policie obě sestry živé. Ležely nahé v jedné posteli, zchvácené předešlým intimním stykem, v křečovitém objetí a s očima vytřeštěnýma. Na zemi v pokoji se skoro hrdě vyjímala zakrvácená sekyra.

Právní zástupci obou sester se snažili u soudu prokázat, že jejich klientky trpí duševní chorobou a v době činu byly nepříčetné. Poukazovali na jejich neslavné dětství a taky na to, že je Madame Lancelin roky týrala a že k vraždě došlo následkem sebeobrany. Přivolaní znalci ale tyto body obhajoby vyvrátili s tím, že obě sestry jsou psychicky zdravé a jako zdravé taky budou souzeny. Za hlavního hybatele vraždy označili Christine, zatímco Léa byla soudem vnímána jako slaboduchá prosťačka, která ve všem slepě následovala svou zvrácenou sestru. Christine byla odsouzena k trestu smrti pod gilotinou, trest jí byl ale později změněn na doživotí v žaláři. Ve vězení nakonec nepobyla dlouho; odloučení od sestry, na níž byla naprosto závislá, podlomilo její psychické zdraví, které navzdory nálezu soudu nebylo zrovna bezvadné. Byla převezena do psychiatrické léčebny v Rennes, kde v květnu roku 1937 zemřela na celkové vyčerpání organismu.

Léa byla odsouzena za spoluúčast na vraždě k deseti letům odnětí svobody, propuštěna ale byla za dobré chování už po osmi letech. Přijala novou identitu, nastěhovala se k matce a vydělávala si jako pokojská. Podle některých zdrojů zemřela roku 1982, francouzský dokumentarista Claude Ventura ale tvrdí, že Léu roku 2000 nalezl připoutanou k lůžku v pařížském hospici. Žena, která měla být Léou, zemřela v míru roku 2001.

Pro komunistická hnutí ve Francii se stala vražda matky a dcery Lancelinových symbolem třídního boje.

ZDROJE:

EDWARDS, Rachel; READER, Keith (1984). „The Papin Sisters“. Oxford Studies in Modern European Culture. Oxford University Press. ISBN 978-0-19-816010-6.

PATON, Neil. „New Pictures of the Papin Sisters“. Christine and Lea Papin and Other Studies in Crime. Čteno 9.11.2023