Článek
Naprázdno jsem polkla a doteď cítím, jak prázdné a obtížné polknutí to bylo. Bylo mi totiž právě těch sedmnáct. Milovala jsem divadlo, hrála fotbal a v paměti počítače jsem měla uložených asi sto padesát lesbických filmů. Byl to rodinný stolní počítač, velký a těžký, na kterém můj táta sledoval Ligu mistrů a moji sourozenci hráli Bulánky. Složku nadepsanou „Vývoj operního dramatu od roku 1680“ nikdy nikoho nenapadlo otevřít.
Myslím, že jsem byla poslušné dítě. Možná až příliš, a možná proto teď u svých dětí až žárlivě sleduji projevy jejich zdravé dětské zpupnosti. Moje maminka se nedivila, že s nikým nerandím (seš taková jiná prostě, no). Můj tatínek byl rád, že jeho pozici jediný chlap v jejím životě nikdo neohrožuje. Tahle poslušnost mi ale na sebevědomí nikdy moc nepřidávala a část života jsem žila s pocitem, že v jakémkoliv mezilidském vztahu si počínám dost hloupě. Ve svých nácti jsem určitě měla pocit, že kolem sebe díky tomu soustřeďuju samé exoty (až trochu vyzrálejším pohledem zpět zvládám vidět, že to všechno vlastně byli dost mimořádní lidé).
Moje babička, ta s padesátikorunou vždy po ruce, byla v době kolem mého coming outu jedním z mých nejbližších lidí. Malá, kulatá a dobrá, s vždycky prostřeným stolem a otevřenou náručí. Když mi jednou strkala do kapsy další padesátikorunu s tím, ať si na tom discu s mládencem můžu teda i něco koupit, řekla jsem jí konečně, že žádný mládenec nejspíš nikdy nebude. Zarazila se s rukou u kapsy, pak pohyb dokončila a řekla: „Tak to ale taky s tou děvčicou budete něco pít, ne?“ Děvčicu jsem neměla ani tehdy, ani ještě dlouho potom.
Přijetí skutečnosti, že sexuální orientace se změnit skutečně nedá a lásku nevynutíš, ať už si oblečeš cokoliv, byla největší výzva mých středoškolských let. V naprosto každém významu. Byla jsem zamilovaná, čistě platonicky, dlouho a trýznivě. A bylo mi pořád jen sedmnáct, což nepředpokládá velkou vztahovou zralost ani u člověka, který se vztahům věnuje o fous profesionálněji než tehdy já. Jako rozená drama queen, tehdy v pubertálním rozpuku, jsem taky jen těžko (nicméně stále dostatečně) skrývala znepokojení, když moje středoškolská láska, spolužačka z lavice a nejlepší kamarádka zároveň, objímala na chodbě urostlého fešáka z vyššího ročníku.
„Poslouchej, mě už nebaví ty tvoje kyselé obličeje,“ vystartovala na mě jednou. U srdce mě bodlo a zacloumal mnou záchvat pravdomluvnosti. Urychleně jsem se snažila upravit si obličej do neutrální polohy a přemýšlela, jak jí to vhodně oplatit. Nic elegantního ze mě tehdy nevypadlo.
„Mě už taky nebaví koukat, jak se tady vy dva pořád líbáte,“ odsekla jsem jí a otočila se na podpatku. Zůstala jako zkamenělá a už nikdy se k tomu nevrátila. Nevím, jestli si tehdy nemyslela, že jí lačním po klukovi, nicméně jsme se přátelily dál. O tom, že jsem ji zbožňovala celé ty čtyři roky na střední škole, jsem jí vyprávěla až o pěkný kus životní cesty později. U sklenky vína, se smíchem, protože obě už jsme byly zase někde jinde a hlavně oběma nohama pryč z puberty. Byla už zasnoubená a brzy po našem setkání zjistila, že čeká první dítě. Přiznala, že to tušila a že ji někdy mrzelo, že to nemá podobně. Znovu jsme se zasmály a ťukly si sklenkou na to, že jsme tehdy byly rozumné a nezničily hezké přátelství nějakými nesmyslnými nápady.
Když jsem se o pár let později stěhovala za studiem na vysoké škole, přišla mi babička pomoct zabalit. Kromě ruk k dílu přihodila i radu:
„Posluchej, moja,“ stiskla mi paži. „Co kdyby sis tam zkusila najít nějakou tu kamarádku?“
A protože babičky se musí poslouchat (alespoň ty hodné, jako byla ta moje), poslechla jsem a našla jsem si. Protože moje povaha není pro každého, stálo to čas, pot a nervy, ale stálo (a stojí) to za to. Někdy sotva věřím tomu, že někdo tak citově neohrabaný jako já dokázal někomu druhému naplnit život. Asi, aby se mi vyvážila ta nenaplněná léta předtím.
Před pár dny jsem seděla se svou ženou a našimi dětmi u břehů Vltavy, sledovala roj duhových vlajek a přemýšlela jsem nad tím, co všechno se změnilo od doby, kdy mi bylo sedmnáct. Dá se říct, že vlastně úplně všechno. Nehraju už fotbal a moje milovaná babička už nežije. Tehdy jsem měla prázdnou náruč, teď přetéká dětmi. A po dobrých lesbických vzorech, ke kterým lze vzhlížet, už nemusím složitě pátrat v celém filmovém světě: stačí si pustit náhodný seriál na Netflixu a vybrat si podle libosti.
Svět se totiž za těch pár desítek let dost změnil. A alespoň za mě a v něčem, díkybohu.
