Článek
Několikrát týdně jsem přímou účastnicí scény, ze které je mi úzko. Rodiče na oplocené městské hřiště pravidelně přivádějí svoje dítě, holčičku odhadem sotva tříletou, aby se vzápětí vytratili na dvacet metrů vzdálenou lavičku. Tam, ve veselé společnosti podobně laděných přátel, vytahují jednu lahev tvrdého alkoholu za druhou a sem tam ji proloží něčím ostřejším. Nejednou po nich ty lahve i zůstanou ležet tam, kam je pohodili - pod lavičkou, podél chodníku udržovaného městského parku, u branky dětského hřiště, kde jejich dítě samo tráví odpoledne.
Dítě nevypadá na první pohled nijak zanedbaně. Je adekvátně oblečené, nezdá se podvyživené ani týrané. Asi nepřekvapí, když řeknu, že je na svůj věk velmi samostatné. Sice nemluví a nehraje si jako ostatní děti, ale ví, kde a jak se má obstarat. Ví, že pokud něco potřebuje, jsou to jiní rodiče než ti vlastní, za kým má přijít. Většinou ale nepřichází. Většinou poskakuje po hřišti, háže na ostatní děti písek, prská a kope a vůbec dělá viditelně všechno možné pro to, aby si jí konečně všimli ti správní lidé. Marně.
Hlavní tahoun skupiny popíječů je zřejmě otec děvčátka. Šlachovitý dlouhán čas od času opustí skupinu na lavičce a vydá se za dcerou. Když ji najde, něco k ní ledabyle prohodí, vesele pozdraví ostatní rodiče a zase se vrátí zpět. Stává se ale, že ji po okolí hledá neúspěšně; toho, že je schovaná za stromem, si na tu dálku nemá šanci všimnout. Kdyby utekla nebo ji někdo vzal s sebou domů, taky si nejspíš nevšimne. S otcem sedávají na lavičce také jeho rodiče. I oni si rodinné odpoledne v parku zpříjemňují kořalkou a trávou. Jejich vzhled je o fous více bezdomovecký než vzhled jejich syna. Doprovází je vždycky ještě jeden nebo dva přátelé, kteří postávají za lavičkou nebo zaberou jednu další těsně vedle nich.
Kupodivu nejnormálněji z celé té vybrané společnosti působí na první pohled matka. O tu bych na ulici ani nezavadila pohledem: obyčejná, standardně oblečená žena s kočárkem po boku. Nevyčnívá vzhledem ani zápachem, prostě matka. S tím rozdílem oproti drtivé většině ostatních matek, že tahle raději hlídá svého muže než své batole. Nikdy v životě jsem ji neslyšela říct ani slovo, jen tiše sedí po boku otce svého dítěte.
Musím se přiznat, že mi dochází trpělivost. Nejsem ostatně první, komu by došla úplně. Když jednou bylo dítě na hřišti zase samo a rodiče neseděli od něj ani těch dvacet metrů, ale byli pro změnu zcela v nedohlednu, volala se policie. Šli si do večerky za roh doplnit zásoby alkoholu. Matka jiných dětí z hřiště hlásila do telefonu, že dítě je opuštěné. Hlídka městské policie dorazila za čtyřicet minut: rodinka už byla v té době dávno pryč. V jiný den, kdy otec evidentně přepískl vlastním tělem tolerovanou dávku měkkých drog, se volala policie znovu. „A ta matka vypadá jak?“ zazní ze sluchátka.
„No, ta vypadá docela normálně. Prostě tam sedí,“ sděluje oznamovatel.
„A dítě má na dohled?“ ptá se ruka zákona. Oznamovatel už ví, kam otázka míří. Přijedou to zkontrolovat, až bude čas. Není to totiž akutní. Matka má dítě na dohled (nepopiratelně je z lavičky na hřiště vidět) a ostatním lidem, kteří za něj zodpovědnost nemají, nemůžou dost dobře zakázat, aby pili a kouřili marihuanu (můžou, ale to by nedělali nic jiného, než objížděli městské parky, ozve se v sluchátku mimo záznam).
A tak pravidelně několikrát týdně cítíme bezmoc na osudem dítěte, které není ani týrané, fyzicky možná není ani zanedbávané, dost možná má i funkční matku, ale stejně se na něm jeho rodiče dopouštějí velikého bezpráví. Neznáme jeho jméno, natož jména jeho rodičů, nevíme, kde bydlí. Společenské trendy nás navíc ponoukají, že se do toho nemáme plést. Historicky máme velmi nedobrou zkušenost s tím, když nám do naší rodinné pohody až příliš zasahují sousedé a stát. Život jiné rodiny není naše věc, dítě nejspíš není bezprostředně ohroženo na životě, úřady nám to svou účastí neúčastí nepřímo potvrzují. Navíc - kdo by se chtěl zaplést na vlastní pěst s otcem děcka, který má v krvi kdo ví co.
Přesto je mi jasné, že až půjdeme zítra zase na hřiště a na něm znovu potkáme rodinku obejdů s bezprizorním dítětem, budeme na polici volat znovu. A znovu a znovu a znovu v naději, že se jednou kámen ustrne, vyhotoví se záznam a někdo pověřený kontaktuje odbor sociálně právní ochrany dětí. Snad to někdy k něčemu bude.
