Článek
Protože jsem se do Milevska vypravila z Prahy, musela jsem pro cestu zvolit dálnici D4, následně silnici č. 4 a nedaleko křižovatky u Mirotic pak sjet na silnici č. 19. Ta je mimo jiné „proslulá“ tím, že je její součástí nechvalně známý Žďákovský most klenoucí se přes přehradní nádrž Orlík. Právě z něj shazovali do vod přehrady své oběti orličtí vrazi v rozmezí let 1991–1993. Ale to je úplně „jiný příběh“.
Milevsko leží v Jihočeském kraji a proslulé je jednak díky závodům na výrobu vzduchotechnických zařízení, a pak tzv. „Milevskými maškarami“, což je jarní maškarní průvod, který má více než stoletou tradici.
Město, jehož dominantou je kostel sv. Bartoloměje na náměstí Edvarda Beneše, by na sebe jinak ale žádnou zvláštní pozornost nepřitahovalo. Pokud se ohlédneme do historie, archeologické nálezy dokazují, že zde žili lidé ještě před stěhováním národů. Posléze se tady usazují Slované. První písemná zmínka o Milevsku pochází z roku 1184 a je spojena s bohatým velmožem Jiřím z Milevska, který dal popud k založení premonstrátského kláštera. U zrodu stál i opat Jarloch společně se svými řeholníky. Klášter brzy patřil k nejbohatším klášterům v Čechách, a Milevsko se záhy stalo významnou křižovatkou cest. Dobu rozmachu ukončili roku 1420 husité, kteří klášter vyplenili. Okolní pozemky připadly nejprve Rožmberkům, poté Švamberkům. Po roce 1620 se majetku ujímají premonstráti, a správa přechází pod Strahovský klášter. V roce 1640 zasáhl město velký požár. 17. a 18. století pro Milevsko znamenají opakující se morové epidemie a město i jeho okolí jsou doslova zdecimovány. Ani během 19. století se městu nedaří vrátit prosperitu a stává se tak jednou z nejchudších lokalit v zemi. V současné době zde žije zhruba 8 000 obyvatel.
Situace se změnila až v roce 2020, kdy se k tomuto místu upřely zraky dychtivých historiků, ale nejen jich. Při rekonstrukci hřbitovního kostela sv. Jiljí, který byl postaven ve 12. století v románském slohu, objevili archeologové postranní chodbu, o jejíž existenci neměl nikdo ani tušení. Ve stěně chodby pak našli dutinu, která v sobě ukrývala tajemnou schránku. Po jejím otevření se jim naskytl jedinečný pohled na jednu z nejvzácnějších křesťanských relikvií, železný hřeb z Pravého kříže. Tedy kříže, na kterém byl na hoře Golgota ukřižován Ježíš Nazaretský. Hřeb délky šest centimetrů nesoucí na sobě křížek z jedenadvacetikarátového zlata, se stal rázem senzací a dle archeologů jej lze řadit svým významem k relikviáři svatého Maura. Jen jeho nález nebyl tak dobrodružný jako tomu bylo u relikviáře.
Jak to u relikvií bývá, byl hřeb z Pravého kříže s pozlaceným křížkem uložen do dvou schránek. První, vnitřní dubová schránka, pochází ze 4. - 5. století našeho letopočtu a svůj původ má v Byzantské říši. Některé podrobnější odhady, převážně dle dendrologů, odkazují na období mezi roky 260–416. To by odpovídalo legendě o nalezení svatého Kříže, který v roce 325 ve Svaté zemi objevila matka římského císaře Konstantina, Helena. Druhá, vnější modřínová schránka, je podstatně mladší, a svůj původ má ve středověku, ve 14. století. O tom, že se jedná o mimořádně vzácnou relikvii, napovídá fakt, že byla uchovávána s nejvyšší úctou v prostorách kláštera. Celý nález má dle slov archeologů mnohem větší přesah, než jak tomu je u běžných archeologických předmětů. Zároveň se ale nabízí otázka, zda je kříž opravdu „pravý“. Dendrologické posudky schránek, ve kterých byl ukryt, spíše teorii pravosti vyvrací. Ač byl hřeb zkoumám nejrůznějšími metodami a za tímto účelem zapůjčen i do zahraničí, zatím to nelze potvrdit ani vyvrátit. Mezi metody zkoumání však nebyla zařazena radiokarbonová metoda, která dokáže přesně určovat stáří předmětů. Proč? Jedna z teorií hovoří o tom, že by mohlo dojít k nevratnému poškození hřebu, a ta druhá, střízlivější, že by se mohlo ukázat, že hřeb je mnohem mladší, a tudíž nemá s Pravým křížem, nic společného. A možná, že právě tento druhý důvod je příčinou toho, proč radiokarbonovou zkoušku nepodstupovat. Pro křesťany i církev je nález relikvie něčím výjimečným. Jakýmsi důkazem, že na Golgotě byl skutečně Ježíš Nazaretský ukřižován. Jenže ani Ježíšova existence nebyla zatím se stoprocentní jistotou potvrzena. Jisté je jen to, že Římané užívali ve své provincii Judea jako způsob popravy ukřižování, a takto popravili na začátku 1. tisíciletí stovky tamních obyvatel.
Nad pravostí hřebu tak zůstává viset otazník, a zřejmě se nikdy nedozvíme, jak je to s ním doopravdy. V každém případě je to ale artefakt, jak už bylo řečeno, hodně vzácný, protože už to, že byl umístěn za zdi kláštera, a před možným zničením nebo zcizením ukryt na místě, které se podařilo odhalit až nyní, znamená, že to není hřeb ledajaký. Víko schránky, kde byl nalezen, tvořil původně masívní zlatý plech s tepanými písmeny, které údajně znamenají latinský název Iesus Rex, tedy Ježíš král.
Pokud by skutečně pocházel z Pravého kříže, pak lze spekulovat o tom, jak se dostal na naše území. Bohužel, ani to už nelze zjistit, protože klášterní archiv zničili v roce 1420 husité.
Kde by se ale hřeb v mezidobí, tedy mezi rokem ukřižování (cca 30–33 našeho letopočtu) a rokem založení milevského kláštera (1187), nacházel? Tisíc let je neuvěřitelně dlouhá doba. Pokud by zůstal ve Svaté zemi, musel by být někde ukryt. Pravděpodobně v jeskyni, v nějakém tamním chrámu, v držení duchovních. Do Evropy se mohl dostat během křížových výprav. Mohl jej získat bohatý velmož cestující do Svaté země. Třeba jej přivezli duchovní mířící na starý kontinent šířit Křesťanství. Nebo se dostal do rukou tajemných Templářů.
A proč je jeho další osud spojen s klášterem Milevsko? Ani na to není jasná odpověď. Ale opět se nabízí domněnka, že byla tato relikvie klášteru věnována jako místu, které patřilo ve středověku k jedněm z nejbohatších, a tudíž nabízelo důstojný a bezpečný domov. A to se vlastně i potvrdilo, protože dalších 600 let zde zůstal dokonale ukryt před veškerými nástrahami, které s sebou nesly neklidné časy i ziskuchtiví lidé.
Dominantou kláštera je trojlodní chrám Navštívení Panny Marie, který je třetím největším románským chrámem v Čechách. V jedné z klášterních budov se nachází Latinská škola, o níž pocházejí první zmínky z roku 1543, výuka zde probíhala do roku 1785, a nyní je zde umístěna barokní klášterní knihovna. Za zmínku stojí i Milevské muzeum na druhém klášterním nádvoří.
Nález hřebu jako jedinečné relikvie, ať už je či není z Pravého kříže, představuje jistou unikátnost, a je více než jisté, že do budoucna zajistí tomuto místu trvalou propagaci k přilákání návštěvnosti. A po pravdě, klášter Milevsko opravdu za návštěvu stojí.
Inspirováno návštěvou města Milevsko včetně tamního kláštera.
