Článek
Celý můj dospělý život jsem obětovala rodině. Manželovi a dětem. Děti vylétly z hnízda, manžel si před pár lety našel mladší model… Co dál? Říkala jsem si. Zabrala jsem se do práce. Jsem účetní a čísla mi pomohla nemyslet na samotu.
Když jsem se dostala do věku odchodu do důchodu, řekla jsem v práci, že zůstanu. Jsem sice už pomalejší, ale doma být nechci. Vedoucí se jen mračila, že s mým odchodem už počítala. Počítala! Ke konci měsíce mi na stole přistála výpověď. A teď babo raď!
S odchodem jsem nepočítala, teď své plány musím přehodnotit. O peníze mi nejde. Jde o samotu. Dusí mě, padá na mě… Dělat na sebe by mi bylo k ničemu. Chci být mezi lidmi.
Teď odcházím do důchodu. Proti své vůli. Sedím nad hrnkem horkého čaje a nevím, kudy dál. Žádné zájmy jsem nikdy neměla. Nebyl čas, rodina mě potřebovala. Teď? Teď mě už nepotřebuje nikdo. Nemám ani tu rodinu, ani přátele, teď už ani práci.
Zkoušela jsem najít nějaké kurzy pro důchodce, ale jsem z malého města a řidičák nemám. Ani auto. Nikdy mě to nepřišlo. Až teď zjišťuji, že je to díra, kde nic není. Můžu tak maximálně jít k řece krmit kachny. To je veškerá zdejší aktivita. Vlastně ani nevím, co bych chtěla dělat, nikdy jsem nic nezkoušela. No, mám o čem přemýšlet. Nechci jen sedět u okna a dívat se ven.
