Článek
Říše Alexandra Velikého, Velká Británie, Spojené státy americké a Sovětský svaz, všichni tito „velcí“ hráči přišli do Afghánistánu a zakousli se do něj a nakonec jim z toho vypadaly zuby. Jak se říká ostrouhali mrkvičku. Proč? Jaktože nikdo z nich nebyl schopen porazit zemi, která byla vždy rozdrobená, bez celistvého základu, a jako taková zůstala vlastně stejná po tisíce let?
V době nájezdů Alexandra Velikého si tento velký stratég ukousl příliš velké sousto. Původně si myslel, že to půjde hladce. Chtěl si zkrotit region v okolí území Iráku a dát lekci tehdejší Persii. A na cestě se mu postavil tehdejší Afghánistán. Všechno vypadalo idylicky, Alexandr měl přeci ty nejvyspělejší bojovníky na světě. Jeho bojové naděje se však brzy rozplynuly. V Afghánistánu totiž nikdy nevíte, na čem jste. Chvíli si myslel, že vítězí, a přitom prohrával. Asi v tom budou nějaká kouzla, která fungovala později i na každého dalšího, kdo se v regionu ukázal. Alexandrovi velitelé trpěli záchvaty paniky a Alexandr musel uklidňovat mnohé vzpoury. Sám zabil v záchvatu svého nejlepšího důstojníka. Zdejší klima není zrovna příznivé pro ty, kteří si myslí, že jej mohou jen tak ustát a prohlásit se za vítěze.
To přesně se stalo Rusům. Díval jsem se do očí jejich KGB agentů, které Rusové umístili v Afghánistánu za účelem provedení státního převratu a umístění loutkového prezidenta, kterého pak jakoby zachraňovali na pozvání vojenskou pomocí. V jejich očích panovala naivita, panika a strach. Je to ten starý trochu obnošený trik, jaký Sověti použili už předtím v Československu v roce 1968. A nikdo z nich netušil, která bije. Rusové byli naivní, pokud si mysleli, že se svou chytristikou a vojenskými dovednostmi mohou být v Afghánistánu pány. Brežněv se tehdy vyjádřil, že jim to zabere tři týdny. Válka trvala celých 9 let a během té doby Sovětský svaz doslova zkrachoval. Hlavní podíl na tom měla katastrofa v Afghánistánu a výbuch v Černobylu v roce 1986 jejich smůlu jen dokreslil.
Američané do Afghánistánu také vrazili s podobnou záminkou. Tenkrát zachraňovali svět před teroristy a chtěli uchránit svou verzi ekonomické demokracie. Češi se na mezinárodním kontingentu v Afghánistánu podíleli ještě v nedávné době. Pamatuji si, jak mi jeden ze známých dodavatelů nožů pro českou armádu vyprávěl, jak českým vojákům Afghánci ztupili nože, ty pak oni poslali zpět do Česka a on jim je opravil a poslal zpět. No prostě vojenská ostuda. Nechali je žít, samozřejmě. Ostatně Američané s ostudou z Afghánistánu odešli. Když čtete výpovědi amerických vojáků, byli to naivkové. Domnívali se, že byli na dovolené. Řada z nich říkala, že to v Afghánistánu je podobné jak v horách v Colorádu. Američtí vojáci bydleli v klimatizovaných stanech a výdaje na udržení jejich komfortu v náročném afghánském klimatu byly astronomické.
Jak v případě řeckých, ruských tak i amerických vojáků docházelo v Afghánistánu k zvláštním věcem. Rusové z jednotek Specnaz nechtěli o tom, co se tam dělo, mluvit. Ti, kteří se snažili svou situaci popisovat, sdělili akorát to, že měli mlhu před očima. Afghánští bojovníci dokázali dokonale mást nepřítele. A vytvářet mu dokonalou schízu. Když nevíte, s kým bojujete, kdo je váš přítel či nepřítel, všechno se vám to zamotá a pokud nejste schopni vyhodnocovat svět komplexně, všechno s vámi najednou jde z kopce. Specialita Afghánců je schopnost posílat na druhé lidi kletby, které se často vyplní. A rovněž je mást, hodně mást.
Třeba Britové měli v 19. století na začátku svého vojenského tažení v Afghánistánu pocit, že všechno vyhráli. Až utíkali z boje a zbyla jich z pár tažení v některých případech jen hrstka, přestali se smát. Jeden takový britský „velitel“, který si z Afghánistánu vzal poučení a díky know-how, které odpozoroval mimo přímou bojovou linii v Afghánistánu, úspěšně vedl druhou světovou válku. Jmenoval se Winston Churchill. Ten byl jako doprovod v jedné z britských „poznávacích“ výprav do Afghánistánu. Neustále si něco zapisoval, a že měl co. Později díky tomu nepropadl panice.
Afghánci mají přísloví z těch dob: „Jeden Brit přijde jako turista, dva jako kartografové si změřit zemi, a třetí ji přijde zabrat, zbav se toho prvního.“
Afghánistán je zvyklý na to, nemít moc prostředků k životu. Jen část země je úrodná, přitom právě počátky moderního zemědělství vznikly někde tady. V poloúrodných kopaninách území dnešního Afghánistánu se vyšlechtily některé základní plodiny, které se později dostaly do celého světa. Velká města v Afghánistánu jako je Kábul, Kandahár, Herát, Mazár—e Šarif, všechny z nich jsou na okrajích Afghánistánu. Afghánistán tedy nemá jasné centrum a jasné okraje své země.
Není jako ostatní země v žádném ohledu. Afghánci nemají potřebu se sdružovat způsobem, na který jsou zvyklí lidé na Západě. A přes všechny odborníky na lidi a politiku, které starověcí Řeci, moderní Američané, Rusové a Britové měli, neměli zjevně nikoho, kdo byl schopen překročit svůj vlastní kulturní stín. Jinak by všechny tyto pseudovelmoci nezažili tak strašlivé porážky na jednom poli. Všichni svorně odešli z bojiště jako spráskaní psi.
Původně byl termín „Afghánec“ používán převážně pro převažující kmeny Paštunů. V roce 1747 Ahmad Shah Durrani vytvořil to, co se stalo moderním Afghánistánem. Od té doby převažovala vláda Paštunů až na několik výjimek. Stejně tak většina členů současného Tálibánu pochází právě z jejich kmenového prostředí. Ačkoliv Afghánci přijali za svůj Islám, přesto se spíše řídí ve svém životě převážně kmenovými zvyky, které Islám předchází a nelze je považovat za nějaké muslimské fanatiky. Jsou povahou spíše nezávislí, a to je problém pro jejich okolí, ne pro ně samé.
Cizinců se Afghánci rozhodně nebojí. Koho se ale zřejmě bojí, jsou jejich vlastní ženy. Jinak by to nebylo takový problém pro současný Tálibán dovolit ženám se vzdělávat a chodit jinak než plně zahalené. Afghánské ženy jsou zřejmě daleko nebezpečnější než afghánští muži, tedy alespoň pro afghánské muže. Mimochodem v jistých dobách bylo plné zahalení součástí ukázky prestiže a postavení dané ženy ve společnosti. Naopak prosté ženy se takto nezahalovaly.
Jaká bude budoucnost Afghánistánu? Bez cizího vměšování, nebo s cizím vměšováním bude stále stejná. Prostě se bude vždy vyznačovat něčím specifickým, něčím zvláštním, co cizincům nejde na rozum, co stojí za tím, proč jej ještě nikdo nikdy neporazil na kolena.
Zdroje:
Frank L. Holt. Alexander the Great in Afghanistan. 2005. University of California Press.
Encyclopedia of Physical Geography - Afghanistan. 2003. UXL
Gregory Feifer. The Great Gamble: The Soviet War in Afghanistan. 2009. HarperCollins.
Frank A. Clements. Conflict in Afghanistan: A Historical Encyclopedia. 2003. ABC-CLIO.
Meredith Runion. The History of Afghanistan. 2007. Greenwood Press.
