Článek
Autor si klade tyto palčivé otázky a ukazuje, že není vůbec snadné dospět k jasným odpovědím.
Jedni z prvních, kteří byli nazváni sektou v negativním slova významu, byli ranní křesťané. Slovo sekta je spřízněno s řeckým slovem hairesis, v češtině hereze. A znamená doslova: volba. A v případě skupiny lidí se jedná o ty, kteří si vybrali to své a oddělují se tak od druhých. V Bibli je toto slovo použito pro popis dvou judaistických větví, farizey a saducey. A křesťanům tak říkali ti ostatní. Nazývali je „sektou Nazarejců“, zřejmě proto, že je chápali jako odnož od judaismu. Daleko od pravdy nebyli. Striktně v mezích pojmu hereze a sekta můžeme říct, že celé křesťanské náboženství bylo svého času malou odcizenou sektou, která byla odnoží judaismu, nakonec jeho opozicí a ještě něčím navíc.
Lidé většinou uvažují ve zjednodušených pojmech, možná proto, že prostě jednodušší jsou. Proto jako sektu vnímají každou skupinu lidí, která má méně členů než velká náboženská hnutí, jako je již přebujelá katolická církev a hlavní protestantské denominace s velkou členskou základnou. Buddhismu se věnovat nemusíme, ten se do sekt člení sám a vůbec to nemyslí pejorativně. A nezapomeňme na islám.
Islám tak trochu, když přijde na přetřes řeč o sektách, falíruje. Na rozdíl od katolické církve, kde je určená jasná hierarchie a nelze v ní tolerovat to, že si každý farář bude kázat, co chce… Vidíte, to je jedním z rysů sekt. Totalita smýšlení, podle tohoto rysu by se dala Katolická církev chápat jako náboženská skupina s totalitními rysy. Zpět k islámu. V islámu je na rozdíl od katolické církve a jeho všeobecného vnímání poměrně velká volnost. Teoreticky se každý věřící muslim může prohlásit za Imáma, což je řekněme v islámu taková alternativa kněze nebo biskupa, záleží na míře autority, kterou si osvojí a počtu přívrženců, které získá na svou stranu. Je tedy islám plný sekt?
Sekta se nechápe v mimoevropském prostředí vůbec špatně. Třeba v Indii jsou milióny sekt a sektářských hnutí a nikdo to nechápe derogativně. Nevím, jak došlo k tomu, že se Evropané tak bojí jiného názoru, ale zřejmě to svědčí hodně o nich. O tom, že zas tak tolerantní nebudou, i když si na to velice rádi hrají. Ostatně po tisíc let zde měli pouze jedno jediné oficiální náboženství a to katolické, které se až po stovkách let rozdělilo na několik směrů, z nichž jeden je ten protestantský a svému názvu vděčí za to, že Evropané nemají rádi, když proti jejich světonázoru někdo protestuje.
V rámci protestanství je spousta směrů, které si jejich hlavní učebnici Bibli vykládají po svém. Hodně diversity ale v jejich učení a praxi nehledejte. Jsou to přeci evropsko-americká hnutí a to moc rozmanitosti neskýtá. Společné mají všechny hlavní články víry jako je Trojice a učení o Nesmrtelnosti duše. Až na výjimky jako jsou Svědkové Jehovovi.
Jsou Svědkové Jehovovi sekta? Například v Itálii jsou v počtu věřících hned na druhém místě po katolické církvi. Takže počtem věřících by se rozhodně za sektu považovat nedali. Působí ve více než 230 zemích, tedy ve více zemích než globální korporáty. Ostatně globální korporáty odpovídají termínu sekty doslova. Všichni zaměstnanci se musí řídit daným skriptem z ústředí, scházejí se na zhruba stejných místech, v prosklenných kancelářských kostkách, a pokud nesplní daný příkaz shora, už si ve firmě neškrtnou a ani u konkurence. Korporátní tamtamy letí rychleji než poštovní holubi od Rothschilda.
Proč se tak lidé obávají sekt? Obecně proto, že se obávají jiného názoru, než je jejich vlastní. Vlastně řada rodin se chová a funguje přesně jako fungují nebezpečné sekty, které lidem vymývají mozky. Pokud se odchýlíte z jejich daného rodinného schématu, jak se to dělalo po generace, máte problém. Rodina vás může vyloučit úplně stejně jako to dělají sekty. Jak vidíte, není to s hodnocením sekt a náboženství tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát.
V poslední době rozhýbala české soudnictví kauza takzvané kutnohorské sekty, kde se skupina lidí, převážně vzdělaných, plně poddala svému vůdci, jakémusi prodavači v zelinářství, či to byl skladník, přesně nevím. Každopádně podle soudce to byla sekta, já si spíš myslím, že to bylo sdružení lidí zištných vytřískat něco z metafyzické reality. Čekali od svého zelináře to, že jim dá nějaký speciální glejt, že jsou něco více než ti ostatní. Ta touha se odlišovat, i když se nijak od druhých neodlišujete, se může stát posedlostí a může vás stát život. Prostě z této kauzy plyne poučení, že když na to nemáte, tak se do duchovna nepleťte. Zůstaňte kde jste, tam, kde jste užiteční, v prodejně či skladě a žijte počestný život člověka, který ví, že se ničím výrazným neliší, ale chce druhým prospět, pak vám sekty nikdy nemůžou ublížit a hlavně neublížíte nikomu jinému vy. Češi přece milují obyčejné lidi a ještě více si na ně hrát, viďte?
Vyznat se v sektách je poměrně věda a jak jinak než v USA se plně zkomercionalizovala. Dříve, když se ještě tolik nehlídalo soukromí lidí pod kamerami a nebyly vládní databáze plné vašich otisků prstů a otisků digitálních, se specializovali takzvaní sektobijci či deprogramátoři na unášení lidí ze sekt, respektive jakéhokoliv společenství lidí, které se nelíbilo rodině potenciální oběti. Dopadlo to často bizarně. Daný člověk, kterého unesli, skončil někde na odlehlé farmě s přísným dohledem, mohl sledovat jen antisektářské dokumenty a byl podroben deprivaci spánkové a jiné asi podobně jako se to dělá v některých sektách. Prostě to byla taky sekta, akorát naruby.
Shrnuto a podtrženo, mít koule na to mít jiný názor než ostatní a uhájit si ho, to už je samo o sobě osobní hrdinství a vést k tomu ještě jiné lidi, to už je pomalu nadpřirozený výkon. To vyžaduje charismatickou osobnost, která má hlavu v pořádku, a těch prostě ve světě moc není. Řada lidí by ráda taková byla, tak aspoň tiše závidí anebo šíří dezinformace o lidech, kteří takoví opravdu jsou. A máme tu šílené zkazky o nebezpečných sektách, víc, než jich opravdu je. Lidé si totiž ve skutečnosti pletou náboženské uskupení lidí, které nemají rádi, se sektou. Je to vlastně pro ně jediný způsob, jak dehonestovat nechtěnou konkurenci, případně vyjádřit svou omezenost a nenávist. Bohužel i v Česku bychom takové sektobijce našli, kteří se dokonce prezentují veřejně jako odborníci na sekty, a ani netuší o svých vlastních vnitřních motivech, dokonce na to mají oficiální veřejně vystupující Společnost pro studium sekt, jak se přibližně sami nazvali, a zabývají se každou náboženskou skupinou, která se jim nelíbí a kterou nemají rádi, svou vlastní omezenost, zjevné náboženské předsudky (její hlavní činitelé jsou aktivními členy konkurenčních církví) a sklon k pomýlenosti při tom neberou vůbec v potaz.
Obecně pojato, náboženské prostředí v Česku není ani tak rozmanité jako spíše roztříštěné. Při souhrnném pohledu na kombinaci různých křesťanských denominací, které mají tendenci chovat se jako konkurence, včetně jejich specifických českých variant, ateismu, esoterismu indického i evropského střihu, sklonům k rekreačnímu následování prvků přírodních náboženství, fragmentů judaismu a islámu a dalších náboženských směrů a pokusů včetně sklonu zaměňovat psychologické a spirituální přístupy, Česko spíše než jako země hledající rozumný spirituální přístup a snažící se o inteligentní správu duchovního prostoru působí jako partička vyžívající se v opileckém a drogovém spirituálním rauši. Zdá se, že to některým kruhům amatérských duchovních, kteří veřejně ovlivňují duchovní i politické dění v Česku, takto velmi vyhovuje, protože v momentě, kdy zde nastane profesionální pojetí duchovna a jeho správy, tak si už neškrtnou.
Pro českou duchovní scénu, jak tu lidskou, tak tu mystickou, je, myslím, typickým modelovým příkladem místopisně Kostelní Vydří u Dačic, které je známé jednak jako sídlo největšího katolického nakladatelství a jednak jako bývalá pelešárna a drogově ožralecká základna falešných disidentů a strážců špatného duchovního vkusu typu Plastic people a jim podobných, kteří jsou v současnosti, aniž si to, kdo jasně uvědomuje, v pozicích pravých duchovních autorit v Česku. Jako by automaticky samospádem zaplnili díru po ohništi, na kterém byl upálen Jan Hus, který, po péči slovutného Křišťana z Prachatic, lékaře a lékárníka a také mastičkáře a toxikologa, posilněn kdo ví čím vykládal v té Kostnici kdo ví co. Až se z toho svatému koncilu protočily panenky a začal Husovi lačně závidět ten tajuplný matroš. A problém byl na světě. A tak se to děje i v současném Česku.
Politické strany se chovají jako nenávistné inkviziční sekty, odhodlané politicky upálit každého, komu nerozumí. A když vám to pálí, tak vás začnou Češi okamžitě podezírat, že na něčem jedete. A když nemůžou zjistit na čem, začnou se k vám chovat jak Kostnický koncil k Husovi.
A jejich představitelé? Třeba Petr Fiala si hraje na kněze, který má s vámi posvátné úmysly, přitom o tom, kam směřuje Česko nemá vůbec potuchy, a opojen až po okraj sám sebou a rozplizlým draze placeným spiritem kdo ví od koho, rozumí duchu jako koza petrželi, ale chránit chce jako pražské jezulátko. Zato Babiš se rozhodl vytěžit český koncept čerta, který sice škodí a smrdí, ale nesmí chybět v žádné pohádce. Nuže, chcete-li se dostat do pekla nebo spíš vy-víte-kam, tak prosím. A pan pirát Bartoš, absolvent Husitské fakulty a oficiálně nedávný uživatel omamných látek, je přímo ztělesněním zájmu o Husa a drogy v jednom. No a Petr Pavel je jako stínové já vojevůdce Jana Žižky ve fázi, kdy už přišel o zrak. Ideologicky to horko těžko slepuje dohromady Koudelka a jeho tajná služba, ne nepodobná Síti viery pravé Petra Záhorky alias Petra Chelčického, která stejně jako Chelčický popisuje a zkoumá kde koho, jen ne sebe sama. Ne, tyto podobnosti jsou zcela nenáhodné a vykreslují duchovní situaci Česka, která zamrzla někde na konci středověku a samostatného království českého a zatím tam zůstala viset v pejru ne a ne se pohnout dál, spoléhajíc na dynamiku „cizáků“.
Češi míchají duchovno s politikou a kulturou a výsledek je mixy pixy. Není to dáno žádným zlým režimem, ale tím, že Češi na své vlastní duchovno ke své vlastní škodě dlouhodobě dlabou a raději se zabývají sentimentálními výlevy. Dospěli tak do stádia spirituální otravy krve a je otázka, co s tím mohou dělat. Pokud neudělají nic, otráví sami sebe a jako národ brzy skončí.
Zdroje
Thayerův Greek-English Lexicon of the New Testament, 1889
Bible, kniha Skutky Apoštolů
Diarmaid MacCulloch. A History of Christianity, Viking Press, 2010.
Jiří Tauer. Svět islámu. Vyšehrad, 2006.
