Kdo stojí za šedivými eminencemi indických guruů?

Sanskrtské slovo guru má hlavní význam spočívající v termínech jako je těžká váha, vážný a seriózní. Těžko můžete být pro někoho duchovním učitelem, když vás bere na lehkou váhu, a gurua je třeba brát smrtelně vážně.

Indie je semeništěm guruů pravých i nepravých, různých duchovních postav a figurek. Jak rozeznat zrno od plev? Běžný návštěvník může být fascinován naprosto odlišným stylem a tempem života, než je běžný u nás doma v Evropě či USA. Ale tím je třeba se nedat zmást. Stejně jako to dokáže pouťový kouzelník, umí někteří lidé vyčarovat dojem, že jste někde, kde vůbec nejste, nebo že je někdo naprosto jiný, než ve skutečnosti je. Třeba začnete někomu věřit, že je duchovní vůdce, bez něhož nemůžete dál žít.

Češi a jejich guruové

Češi se zpravidla věnují uctívání různých guruů, kteří jsou antonymem pravého významu tohoto slova. Jednoduše řečeno Češi mají rádi šašky a klauny. Takové lidi považují za hodné duchovního ocenění. A mohu vám v tomto směru uvést spoustu příkladů z nedávné doby, kdy jakýsi český miliardář uctíval jakéhosi šaška, a když prozřel, tak nás jako Karfík zásobuje jeho přehmaty. V Česku působí řada bizarních sekt, netřeba je jmenovat a dělat jim reklamu. O žádné normální sektě ani rozumném duchovním vůdci tu nevím, neboť takoví chtějí být bráni vážně, čehož Češi vzhledem ke svému mentálnímu nastavení asi nejsou schopni.

Naposledy tu byl jeden Čech, kterému ostatní říkali Guru Jára. Víme, jak dopadl, ale kolik hezkých českých holek taky zblbnul. Nejdřív se úplně zbláznil sám a pak to přenášel na druhé. Tak to je to guruovství po česku. Když šíříte vlastní zmatek do éteru opravdu hodně intenzivně, tak ho ostatní chytnou a udělají z vás typicky českého „gurua“. To ale s původním významem slova guru nemá nic společného. Je to spíš takový špatný češtinský vtip.

Vraťme se však do mezinárodního kontextu.

Jak k tomuto duchovnímu propojení mezi Západem a Východem došlo? Spojení tu je starobylé, ale až v poslední době několik duchovních osobností vystavělo komunikační mosty mezi Východem a Západem, a o tom je příběh, který vám chci vyprávět.

Svámí Vivékánanda: misionář jednoty náboženství a hinduismu na Západě

Je třeba říct, že Západ v 19. a na začátku 20. století netušil o tom, co se děje v Indii pod pokličkou. Samotní Indové si svá učení před britskými kolonialisty buď pečlivě střežili, nebo se mezi západní zájemce o jejich kulturu šířily rozporuplné představy. To, že dnes jezdí indičtí guruové i do Česka, za to vděčí jednomu muži. Svámímu Vivékánandovi. Ten strávil poslední desetiletí svého krátkého, ale plodného života právě šířením hinduismu na Západě. Narodil se v roce 1863 v Kalkatě a zemřel v roce 1902 na aneurysma v mozku. Pro hinduismus se doslova přetrhl a to byla chyba. Snažil se ze všech sil propojit různé náboženské systémy Západu a Východu tak, aby vznikla synkretická shoda.

Vivékánanda má na svědomí i rozšíření theosofie. Systematizaci této věrouky lze nejlépe popsat tak, jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Theosofická sekta se snažila neuměle propojit východní náboženství s tím západním. Jejím známým představitelem byl třeba Rudolf Steiner, který ji původně vyznával a poté se od ní odvrhl. Po Steinerovi zbylo rozporuplné dědictví, jako jsou Waldorfské školy. Steiner žádným mysticismem netrpěl, pro něj bylo duchovno spíše prostředkem, jak slídit po různých duchovních cestách a vykrádat cizí myšlenky. Třeba takzvané bio zemědělství, v němž měl prsty, vzniklo zkrátka vykradením sedláků, které pozoroval.

Svámí Vivékánanda nejprve sjel americký kontinent, kde řečnil před tisíci posluchačů v New Yorku, Chicagu, San Franciscu a jinde. V Evropě zavítal třeba do Paříže a do všech velkých měst v Německu. Všude představil svou vizi o spirituálním propojení Východu se Západem. Nebyl však ze svých cest nikterak šťastný. Nečekal totiž, že na Západě narazí na podobnou duchovní zabedněnost, jako v rodné Indii.

Nemylte se, za to, že je dnes Indie vnímaná jako země, kde se vysoce cení duchovní úroveň, může také hlavně on. On sám a hlavně jeho mistr Ramakrišna trpěli často posměchem ze strany duchovních vysměváčků. Podobné zážitky měl i Osho, který se kvůli tomu odstěhoval do USA, z nějž se štandopéde vrátil zpět, když zjistil, že na tom Američané nejsou o moc líp než Indové.

Další indičtí misionáři na Západě

Vivékánanda vyklestil cestu ostatním indickým misionářům jako byl Prabhupáda, který v roce 1965 importoval do Ameriky Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny. To je ten pán, který na fotce působí jako vemlouvavý prodejce ojetých vozů. Jeho hnutí si našlo cestu i do Česka. Kršňáky poznáte podle toho, že se v oranžových dresech, respektivech hábitech, plouží po městech a prodávají jeho knihy, případně nabízejí veřejnosti své bezmasé produkty. Na tomto hnutí nic teologicky zajímavého není, je to jen zjednodušená Indie v kostce, respektive hlavně kult Kršny. Prabhupáda chtěl pouze zopakovat Vivékánandův magický trik, jak propašovat hinduismus do západního vědomí.

Narozdíl od Vivékánandy, který zůstal na důstojném místě někde v intelektuálních kořenech evropského a amerického podvědomí, Prabhupáda civí na okraji se svou bizarní skupinkou příznivců, v podstatě Evropanům pro smích. Na druhou stranu vzhledem k tomu, že Prabhupáda se prezentoval napřímo a trval na držení jasné „stranické“ linie své vlastní náboženské sekty, zná jeho sdružení dnes skoro každý, zatímco intelektuálně a duchovně silnějšího Vivékánandu znají výhradně opravdoví fajnšmekři.

Mistři jako byl Šrí Rámakršna a Svámí Vivékánanda mohli za to, že se do Evropy a Ameriky dostalo povědomí o jejich pohrobcích, kteří žili nepoměrně déle než oni. Úplně se svou misí oba strávili, tak zemřeli velmi mladí. A tak se dostalo i do Česka povědomí o jejich epigonech jako byl Ramana Maharši přes Paula Bruntona, Brita se zálibou v mystičnu. Oba tito výtečníci nebyli autentičtí guru, ale média inteligentních mrtvých jako byl Vivékánanda.

Těchto západních novinek se za totality chytli právník Eduard Tomáš s mikrobioložkou Mílou Tomášovou a začali si hrát na guruy kdesi v zahrádkářské kolonii v bývalém Československu. A Češi jim to spokli i s navijákem. Stačilo k tomu, když se moudře koukali a opakovali fráze z indické literatury, kterou si nakopírovali do hlavy, a odříkávali je s pečlivým frázováním hlasy konejšivého dědečka a milostiplné panímámy. Dvojici svého času doplňoval Fráňa Drtikol, který uměleckou fotografii zvládal na jedničku, ale její duchovní vyhodnocení měl tak za tři. Korunu této duchovní šarádě nasadil tibetský vůdce Dalajláma, který v 90. letech přicestoval do Česka. S Tomášovými se setkal, a už byli posvěceni společnou fotografií s ním. Nutno přiznat, že Dalajláma je proslulý svou zálibou v bizarních situacích, věcech, myšlenkách a lidech.

Zpět ke skutečným guruům

Svámí Vivékánanda o sobě často mluvil jako o koncentrované Indii. On jí opravdu ztělesnil a na ni i zemřel. Ono totiž Indie je poměrně hodně toxická, i když se tváří jako hřiště v mateřské školce se skákacím hradem a nafukovacím kačerem. Je to vpravdě obří chemická továrna typu té, která zamořila prostor v indickém Bhópálu. Nejdřív nic necítíte ani nevidíte a nakonec vás to prožere až do morku kostí, pokud vám chybí vytříbené duchovní smysly a nedáte si na to pozor. U Vivékánandy v tom problém nebyl, padl spíš za oběť za svou vlast. Tady je vidět, do jakého průšvihu vás můžou dostat romantizující národní tendence. Nejlepší je nemít slabost pro žádnou zemi, obzvlášť pokud jste opravdový guru, žádná země ani národ si to totiž plně nezaslouží.

Jeho mistr Šrí Rámakršna a on byli podobní. Oběma jim nešlo o peníze, ne jako dnešním indickým guruům, kteří manipulují své fanoušky, které sbírají po světě za účelem získání slávy a zdrojů. Cituji z jejich vzájemného rozhovoru a rád bych tímto uctil památku těchto dvou mužů, kteří svoji duchovní misi dokončili čestně, ale oba kupodivu narazili na silné feministické hnutí v Indii a duchovně ho nezpracovali.

Vivékánandovi totiž matka vnutila nutnost živit rodinu, když jeho otec rozházel, přestože byl právník, všechny peníze. Přitom tuto odpovědnost mohli převzít jiní členové rodiny. Na jeho duchovní cestu nikdo nehleděl. Rámakršnovi zase jeho matka vnutila manželku, kterou pak musel uctívat jako božskou máti. Toť k Indii a jejímu přístupu k ženám, aby bylo jasno.

Zde je rozhovor mezi dvěma duchovními velikány Šrí Rámakršnou a Svámím Vivékánandou:

To bychom měli k médiím indického náboženství. Speciální případ, který popřel jakékoliv spojení s hinduismem či jakýmkoliv jiným ismem byl Džiddú Krišnamúrti. Můj oblíbený autor, jehož jsem svého času reprezentoval v nadaci, která nesla jeho jméno.

Džiddú Krišnamúrti: ten, který popřel náboženskou jednotu a hinduismus (1895-1986)

Opět se dostáváme zpět k theosofii. Podivnému slepenci, který vytvořila původně Ukrajinka Marie Blavatská. Její učedníci jako byl Charles Webster Leadbeater slídili po Indii, a hledali duchovní talenty. Blavatská byla už mrtvá a hnutí skomíralo, už se pouze vykrádalo, co již bylo vykradeno z jiných duchovních tradic. V tu chvíli britští theosofisté potkali mladého chlapce Krišnamúrtiho, kterého si vybrali jako svého guru. Ba co víc, měl se stát světovým vůdcem.

Za tímto účelem mu vytvořili theosofové vlastní „lóži“. Mladý Krišnamúrti byl poslán na studia do Oxfordu, která však nedokončil, neboť usoudil, že zkoušky na univerzitě jsou pod jeho úroveň. Velmi bystrý chlapík. Když se zaměříte na jeho rozhovory, které vede s vůdčími osobnostmi politického, kulturního a náboženského života, jistě uznáte, že na univerzitě by se neměl víc co naučit. Když jste opravdová duchovní hvězda, mohou vás akademici svým newspeakem jen brzdit a otrávit. Pak si k němu chodil pro rozumy světově známý kvantový fyzik David Bohm.

Krišnamúrti však neodmítl pouze akademiky, on také odmítl theosofii. Razantně vystoupil proti své úloze světového vůdce. A začal vystupovat samostatně, již bez theosofického fanouškovského klubu. Krišnamúrtiho asi neznáte, ale určitě znáte někoho, koho výrazně ovlivnil.

To je jako říci, protože vás neznám, jste nula. Toto povrchní hodnocení se vám nevyplatí. Někteří speciální lidé, a jsou to ty největší osobnosti, ovlivňují společnost bez toho, že by si toho byla sama vědoma. To je magický akt! A proto znáte možná některé lidi, o kterých byste bez vlivu Krišnamúrtiho vůbec netušili. Mezi ně patří třeba George Bernard Shaw, David Bohm, Alan Watts, Henry Miller, Bruce Lee, Jackson Pollock a Aldous Huxley. Nejspíš však ovlivil také Deepaka Chopru a Eckharta Tolleho, prostě ty současné duchovní celebrity, které by se bez návaznosti na předchozí duchovní učitele nebyli v životě schopni vůbec zorientovat, natož si hrát na guru.

Krišnamúrti odmítl jakékoliv dogmatické systémy včetně politiky, kultury a náboženství a jako protiváhu stavěl svoji hlavu. A to byla opravdu těžká váha.

Toto byli dva hlavní duchovní učitelé z Indie, Vivékánanda a Krišnamúrti , kteří ovlivnili svět natolik, že se opravdu propojilo učení Východu s tím západním. Tak trochu se absorbovali do různých světových filozofických proudů do té míry, že většina lidí už ani nezná jejich jméno.

Přitom kdyby nebyli oni, nejspíš by se vše odehrálo jinak a indičtí guruové by svou cestu na Západ nenašli vyšlapanou a umetenou, ale zarostlou chomáči plevele a plnou trní s bodláky.

A kdo z těch současných „vůdců“ by se chtěl někam klestit, ti přeci mají nejčastěji rádi duchovní a finanční pohodičku na cizí úkor.

Zdroje:

Swami Tejasananda. A Short Life of Sri Ramakrishna. 1996. Fifteenth Impression.

Swami Nikhilananda. Vivekananda: A Biography. Advaita Ashrama, India; 24th re-print edition (March 30, 2010).

Pupul Jayakar. J. Krishnamurti: A Biography. 1996. Penguin Books.

Susan Bradley. Understanding Hinduism. 2018. Abdo Group.