Článek
Malá náboženská skupina, u níž stačilo málo a ani tu nemusela být, ale je zde.
Někdy v 17. století vznikla Společnost Přátel později známá jako Quakers. Quakers od anglického slova „quake“, které se odkazuje na podivný třes či trans, kterým se někteří kvakeři vyznačovali při svých náboženských projevech. Zakladatel společenství byl George Fox, jenž nebyl spokojen s dominancí anglikánské církve, a veřejně chodil narušovat kázání místních pastorů a strhával tak pozornost na sebe. Postupně se kolem něj vytvořila skupinka podobně zaměřených lidí a kvakeři byli na světě.
Každý má Boží světlo, a tak ho každý může samostatně projevovat. To je kvakerská teze, ačkoliv se má toto světlo nejlépe projevovat na společných pravidelných shromážděních. Ty se pořádají v tichu například v kruhovém či čtvercovém osazení a z ticha vždy nebo téměř vždy vyvěrá nějaký svědecký hlas některého z kvakerů. Kvakeři sedí a čekají na Boží hlas, až skrze ně promluví. Pak se některý z nich zvedne a něco pronese, může to být k tématu, mimo téma, či přinese téma, prostě samotné téma shromáždění je také projevení Božího světla.
Kvakeři přinesli světu různé objevy. Když vám totiž někdo nemluví tolik do života, můžete se soustředit na své nápady a vynálezy. Jedním z nich byly tabulky čokolády, dalším hra, která je předobrazem pro dnešní Monopoly, která měla naopak ukázat zrůdnost kapitalistických her. No, soudě podle popularity Monopolů se to moc nepovedlo. A třeba organizace Greenpeace má svůj původ právě v kvakerských kruzích.
Nějaké společné články víry u kvakerů nehledejte. Sice vznikli v křesťanském prostředí, ale spíše se o opírají o nějaké základní humanistické principy než o Bibli. Můžete najít buddhisticky, křesťansky, pohansky nebo vůbec ne náboženstvím dotčené kvakery. Těžko najdete rozdílnější lidi pod jednou církví či značkou jako jsou kvakeři. I když vlastně ne, protože následují tytéž introspektivní principy společně. Prostě jejich původní zakladatel George Fox by se určitě hodně divil, cože to je za lidi, kteří se dnes považují za jeho následníky.
Rovněž se kvakerské principy a snahy vetkly do určitých přístupů k vyjednávání týkajících se konfliktů. Je třeba přiznat, že s výsledkem trochu rozpačitým. Například William Penn, zásadový kvaker, svého času dostal americkou Pennsylvánii od britského krále. Měl tam příležitost uplatnit kvakerské principy ve velkém. Pennsylvánie byla totiž z velké části osazena právě kvakery. Zpočátku se vše v rámci jejich pacifistického přístupu dařilo, dokonce pěkně frčela komunikace s místními Indiány, ale postupem času, jak přibývali jiní osadníci, se kvakerům jejich principy nedařilo celospolečensky uplatňovat, a vše se zvrtlo tím obvyklým americkým stylem jako v ostatních státech unie. Prostě ideální principy, které si kvakeři vysnili, se v realitě rozplynuly podobně jako čokoládová tabulka v nenasytných ústech čokožrouta.
Dva američtí prezidenti byli kvakeři. Jedním z nich Richard Nixon. Jeho snahou bylo podle některých protahovat válku ve Vietnamu kvůli své prezidentské kampani, ale obecně je o něm známo, že se snažil americkou intervenci ve Vietnamu ukončit. Hrály v tom roli kvakerské principy? Zřejmě ano. Nicméně, díky tomu skončily americké jednotky v sousední Kambodži, přispěly tak k napětí v této zemi a jak víme, v té se brzy poté rozpoutal další masakr několika miliónu lidí, kteří se vyvraždili mezi sebou navzájem. Že by to byla vyhrocená reakce kambodžských komunistů na hrozbu kapitalismu, kterou s sebou dovlekli Američané? Každopádně k míru v Kambodži Američané rozhodně nepřispěli. Kvakeři na celospolečenské problémy očividně nestačili, i když se snažili. Možná je to proto, že se vymezují proti důrazným prostředkům duchovní síly, které jsou prostě někdy potřeba. Anebo taky z jejich vlastní historie můžete odvodit, že neexistuje skupina lidí, která by mohla vyřešit problémy světa, i kdyby chtěla sebevíc a měla sebevíce laskavé přístupy. Často to vede právě k opačnému výsledku, než zamýšleli. Češi na to mají výraz „dobroseři“, ale ten není úplně přesný.
Kvakeři měli vzhledem ke svému introspektivnímu zaměření mezi svými členy řadu introspektivních vědců, kteří došli k významným objevům. Mezi nimi byl například Joseph Lister, objevitel antiseptik. Nebo vědci Thomas Hodgkins a Thomas Young, jejichž úspěchem byl objev mikroskopu. A vědec Silvanus P. Thomson přišel s myšlenkou podvodního kabelu. Znovu je v nich vidět ta stopa ticha a velký prostor pro přemýšlení. Kéž by se poučili ostatní od kvakerů a konečně jim došlo, že když myslící člověk přemýšlí, není nic horšího než to, když kolem něj jezdíte se sekačkou, kvákáte či boucháte do hrnců. V tomto se lidé moc nepoučili. Práce totiž je i to, když přemýšlíte, a to jedna z nejtvrdších, pokud vám to tedy opravdu myslí. Kvakeři se myšlením jakožto prací zabývali a vyplatilo se jim to.
A jak se stát kvakerem? Poměrně jednoduše, nebo složitě, podle toho, jak to berete. Vlastně tím, že mezi ně chodíte, a ostatní členové si vás tak nějak „přechroupají“. Na nějaké formální členství kvakeři nehrají. I když, můžete o něj požádat skrze dva členy, kteří se s vámi setkají, proberou vaše představy a to, co o kvakerech víte, a pak se shromáždění o vás rozhodne. Zajímavé je, že jedno z typů setkání se jmenuje Meeting for Business, i když se toto slovo v angličtině používá i v širším významu, obchodnická nátura kvakerů se přímo v jejich náboženském týlu prostě nezapře. No a od kvakerů můžete snadno odejít, stačí, když přestanete chodit na jejich shromáždění. Takhle jednoduché to je. Zase je fakt, že na sociální vazby si primárně nehrají, to víte, co čekat od převážně intelektuálně zaměřených lidí, kteří primárně žijí ve své hlavě.
Zdroje:
John Punshon. Portrait in Grey: A Short History of the Quakers. 1984
Randall M. Miller. William A.Pencak Pennsylvania: A History of the Commonwealth. 2002
