Článek
Češi jsou prý ateisti. Nevím, spíš se rádi schovávají za bukem. A že jich tu bylo a je. Těch buků. Země schovaná mezi horama skýtala mnohé možnosti pro schovávačky. Z Čecha, když půjdete kolem, jednou dostanete jeden názor, a když půjdete za týden kolem zpátky, sdělí vám názor opačný. Ale zřídkakdy to bude něco extra hrdinského, přeci jenom Češi jsou v područí hor, i ti v nížinách, a podle toho se chovají.
To muslimové potažmo Arabové měli jiné možnosti. Poušt, polopoušt, písečné duny, cizí karavany, široké dálavy, jejichž konec sotva dohlédnete. Není divu, že jejich náboženstvím se stal Islám, který je plný geometrických vzorů, které viděli kolem sebe. A co ještě v poušti potřebujete, abyste přežili? Musíte se umět orientovat a najít vodu. Jinak nepřežijete. A musíte být zvyklí na to, žít s málem. Není divu, že islámská tažení v 8. století překvapila na jejich poměry rozmazlené Evropany. Naděje Evropanů na Iberském poloostrově se na několik století ztratily ve zvířených písečných dunách zavátých z Arabského poloostrova.
Není pochyb o tom, že to, kde žijete a jak to tam vypadá, má zásadní vliv na to, čemu věříte a čeho jste schopni. To třeba Moskvané si věří hodně, ale toho, čeho jsou schopni, je opravdu málo. Města dokážou lidi zmást. Moskva se rozléhá na velké betonové placce, tam si moc orientačního smyslu a schopností pohybovat se v terénu nevypěstujete. Zato vzhledem k tomu, že se tam sjížděl celý svět, podobně jako u jiných velkoměst, mají Moskvané pocit, že jim svět leží u nohou. Je to ale pouze imaginární pocit, který končí ve chvíli, když dojde toaletní papír nebo zavřou kosmetické salóny.
Dá se říct, že život ve městě, především u těch, kteří se v něm narodili a neznají v životě nic jiného, narušuje vnímání světa kolem a reálné zhodnocení jejich možností. Covid ostatně mnohé měštáky důkladně prověřil a řada z nich skončila s podlomeným sebevědomím a trvalými zdravotními následky. Zjistili totiž, že možnost jít nebo nejít do jejich oblíbené kavárny je pro ně skoro otázka života a smrti.
Ostatně k tomu, abyste někoho omezili v jeho vnímání světa, nepotřebujete žádné rekvizity jako jsou stromy, kopce či terén. Stačí jen natáhnout provaz kolem místa, kde nechcete, aby lidé chodili. A funguje to. Ověřte si to v administrativních budovách, kde taková omezení naznačená jednoduchým provazem mají, tam si málokdo odváží jen tak vstoupit. Už jen čárou na zemi můžete zablokovat něčí pohyb. Jak jednoduché!
Teď si představte člověka, který celý život stráví třeba v New Yorku. Místě, kde místo ulic jsou čísla a místo domů vysoké škatule. Zkuste se při večerní procházce podívat na hvězdy v New Yorku. Nemožné, místo hvězd uvidíte prapodivnou přehlídku světel, které rozhodně nepochází z noční oblohy, ale ze stovek neonů a reklamních bannerů. A pokud něco na obloze zazáří, bude v tom mít prsty nejspíš někdo jako Usáma bin Ládin. Dost smutný život takového člověka. Jak podvyživený musí být jeho smysl pro jeho okolí. Žít život, kdy se přesunujete z jedné škatule do druhé, to vás prostě nemůže nepoznamenat.
Lidská psychika je na prostor mimořádně citlivá. Když vstoupíte na prázdný fotbalový stadión, může vás zaplavit divný pocit toho, že něco přeci není v pořádku. Stadióny jsou tu přeci pro davy lidí, a když ty chybí, tak něco nehraje. Každý se cítí bezpečně třeba v knihovně, její prostor je k tomu totiž tak koncipovaný. Aby vypadala přesně jako váš obyvák s lampičkou. Tedy jsou už nové architektonické návrhy, které se takovým konceptům poněkud vzdalují, a nedivte se, že v nich lidé zažívají odcizení. Ostatně domy, které vypadají jako prosté betonové geometrické tvary kvádru či krychle, vaši psychiku rozhodně nenakopnou. Pak se nedivte, že máte tak trochu šedý a kyselý život, pokud se v takových objektech pohybujete větší část svého dne.
Většina lidí jsou otroky zvyku. A proto mají rádi, když jsou všechny věci tak nějak stejné a opakují se. Díky tomu se nebojí. Toho jsou si vědomy nadnárodní společnosti, a jen proto vlastně mohly po celém světě expandovat. Vždy mě pobaví, když se někdo vytahuje svou zkušeností v korporátu a ukazuje to jako příklad svých mimořádných schopností. Rozhodně je život v korporátní společnosti vhodný pro lidi, kteří mají rádi věci pořád stejné a stále se cyklicky opakující. Pokud hledáte někoho do zajetého kolečka, které se stále opakuje, přijměte někoho z korporátu, ale když se kolečko přestane točit, nepočítejte s tím, že vám ho opraví.
Klasickým příkladem firem, které těží z toho, že lidé po světě mají problém se zajištěním základních věcí, a to si říkají vyspělá společnost, jsou nadnárodní řetězce veřejného stravování. Znáte to, hamburgery všech typů a všechny koneckonců vypadají stejně. Tyhle firmy spíše svědčí o tom, že po milionech letech vývoje má lidstvo problém pořádně, zdravě a chutně a hygienicky správně uvařit za normální cenu.
V Americe se tak stravuje většina obyvatel, pokud si však nekoupí nějaké zamražené jídlo, které si pak ohřeje v mikrovlnce. No neříkejte, že to nemá vliv na psychiku Američanů. Už vím, proč tak neuctivě zacházejí s cizími kulturami, když je jejich kultura postavená na jednom jednotném návodu na pračku a víc k životu nepotřebují.
Turisté z celého světa chodí obdivovat Zlatou uličku v Praze jako by byla nějaký svatý grál. Ale věřte mi, žít byste ani v jednom z těch pididomečků nechtěli ani zadarmo. Právě Zlatá ulička je krásným příkladem architektonicky plánovaného bydlení, které mělo ostře kontrastovat s bydlením a životem lidí z královského okruhu. Takový obyvatel Zlaté uličky věděl, že si prostě nemá vyskakovat, když se mu podařilo nasoukat do takového pidibaráčku, měl svých starostí dost.
Není snad kontrastnější ukázka tohoto principu jako je život Inuitů. Když etnografové pečlivě zkoumali jejich zvyky, všimli si, že Inuité považují nějaké rozvinuté myšlení a abstraktní koncepty za ztrátu času. Podstatné je přeci získat prostředky k udržení života. Jít na lov, zahřát se a tak. Na druhou stranu Inuité mají mnoho výrazů pro sníh, nejspíš je to pro ně podstatnější než číst Hegela nebo Ovidia v originále.
Mezinárodní srovnávací experimenty jasně dokazují, že vnímání prostoru a vztahu prostoru k životu člověka není nějaké antropologické universum, které by platilo pro všechny národy stejně. Třeba japonští a američtí studenti dostali řadu objektů s jejich pozadím a měli určovat jejich vztah. Japonští studenti zdůraznovali souvislosti mezi objektem a jejich pozadím daleko častěji než Američané. To by ukazovalo na to, že Japonci se zabývají vlivem svého chování na vliv celku daleko častěji než Američané. Ostatně dopady chování Američanů vidíme po celém světě v politickém a kulturním rozměru, a že by je to vedlo k nějakému přehodnocení jejich přístupu, nevidíme.
Pokud jezdíte rádi do Egypta a obdivujete jejich pyramidy, jedno jestli ty plné kvádrů nebo pyramidy na jídelním stole hotelů, vězte, že pokud by nebyl Egypt poznamenán neustálými povodněmi, nebyly by pyramidy ani jedny ani druhé. Právě neustálé ohrožení denního života a životní pohodičky vedlo Egypťany k tomu, aby se důkladně zamysleli nad perspektivou života posmrtného.
Prostor, který obýváte, ve kterém žijete a pracujete, ve kterém jste se narodili, formuje vaši hlavu a vaše chování.
Zamyslete se nad tím někdy, když se budete chtít přestěhovat do nějaké hogo fogo čtvrti, a pozorně se podívejte na to, jak opravdu vypadá, ne na to, co se o ní tvrdí. Abyste neskončili s placatou hlavou a plochým životem.
Zdroje:
Al-Semmari, F. (2010). A history of the Arabian Peninsula. London, UK: I.B.T Auris & Co. Baumer, C. H. (2002). Tibet's ancient religion, Bön. Trumbull, CT: Orchid Press.
Eriksen, T. H. (1995). Small places, large issues (2nd ed.). London and Sterling, Virginia: Pluto Press.
Gibson, J. J. (2015). The ecological approach to visual perception. New York, NY: Psychology Press. (Original work published 1979).
Lawson, B. (2001). The language of space. Woburn, MA: Architectural Press.
Masuda, T., & Nisbett, R. E. (2001). Attending holistically versus analytically: comparing the context sensitivity of Japanese and Americans. Journal of Personality and Social Psychology, 81, 922–934.
