Článek
Je to dobře nebo je to projev úzkoprsého hnidopišství? Svěrákovi nejspíš nedochází, že lidé nemusí kopírovat jeho tvorbu ze zlého úmyslu. Právě naopak.
Soudit se nebo nesoudit? Babo raď
Abych byl jasný jako křišťálová studánka. S právem je to těžké. Někdy je žaloba sebeobranou, jindy naopak obtěžováním. Hranice mezi oběma póly je velmi tenká. Záleží na tom, jakým způsobem a v jakých situacích jsou soudy povolávány. Pracovně to nazývám „útok soudem“. Ten může mít, stejně jako jakýkoli jiný útok, rozličné motivy a kontext.
V jedné z nejznámějších Svěrákových a Uhlířových písní Není nutno se zpívá, že nemít prachy nevadí a krach taky ne. Právě za Svěrákovy a Uhlířovy písně má divadlo Star zaplatit 160 000 Kč, právník obou autorů se vyjádřil, že to tak nějak finančně vychází. Divadlo Star bylo podle informací na své webovce založeno v únoru v roce 2022 a nemám pocit, že by písně Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře patřily k hlavním magnetům jeho představení. Z toho, co říkal autorův právník, jsem vyrozuměl, že divadlo autory o svém užití jejich díla informovalo, ale neshodli se na finančním odškodnění nebo na licenci. A jakou roli v tom hraje respektive nehraje sdružení na ochranu uměleckých licencí jako je třeba OSA?
Jediné, co se povedlo Svěrákovi a Uhlířovi jejich žalobou, je zpropagovat doposud neznámé malé divadlo STAR. Díky, Zdeňku, poprvé jsem si klikl na jejich stránku. Nejspíš vám teď dluží i za prokliky a za nové objednávky dalších představení.
Nezištnost ve Svěrákově díle
Ještě si dovolím malinkou psychologickou odbočku. Není třeba umělec, který volně užívá Svěrákova díla, vlastně někým, kdo uvěřil Svěrákově mottu, že o prachy tu nejde? Poetika Svěrákovy tvorby k tomu směřuje. Psychologicky má diváka či posluchače přesvědčit, že všichni jsme na jedné lodi a o prachy mezi námi přeci nejde. Tak jde nebo nejde?
Svěrákovy žaloby
Jindy zase musela společnost Bauhaus odškodnit Svěráka za frázi z jeho písně Dělání. V tomto rozhodnutí jsem zajedno. Je to klasická komerční firma a populární idiom ze Svěrákovy písně sprostě zneužila. Za užití idiomu metelesku blesku z filmu Marečku, podejte mi pero! v politické kampani jedné strany Svěrák také hrozil žalobou. Vadil mu její politický kontext. Jeho znechucení v této záležitosti také chápu, co už nechápu je, že bazíruje na dvou slovech. Také jsem vymyslel některé české novotvary a vidím je pobíhat na internetu bez uvedení zdroje autora a nikde to nehoním k soudu. A kdyby jenom to. Řada mých myšlenek, které jsem zanechal na českých univerzitách, dostala některé lidi až do vlády. A taky z toho nic nemám a měl bych to vysledovat a žalovat? Možná ano, co myslíte, pane Svěráku?
Svěrákovo dílo zlidovělo, mají na to lidé doplácet?
Poměrně dlouhá léta tu zde byl Svěrák součástí české filmové a písničkové ikonografie. Jinými slovy, obraty a písně z jeho filmů zkrátka zdomácněly, neřkuli zlidověly. U lidových písní rovněž často neznáme autora. Svěrák se zřejmě nechce smířit s tím, že když tvořil pro lidi, lid si ho absorboval až natolik, že u jeho děl často po smrti autora nebude zjevné, kdo je vlastně vytvořil či napsal.
Domnívám se, že je to právě tou lidovostí a tím, že tvorba Svěráka byla určena pro masy, že si lidé na jeho díla tolik dovolují. A osobují si je. Ostatně myšlenka se zde nedá patentovat, a pár slov z písně nejspíš taky ne. Svěrák nakonec žalobu za metelesku blesku nepodal, protože by jednoduše neuspěl. Navíc je Metelescu a Blescu obé z rumunštiny, používá se v tomto jazyce jako příjmení.
Cena umělecké licence v Česku je zmatečná
Je to tedy otázka, kde je ta hranice v umělecké licenci a kolik se za ní má platit? Nedávno jakýsi krypto-blázen koupil pseudoumělecké dílo, které se sestávalo z banánu přelepeného lepící páskou. Dal za něj několik milionů korun. Podle mě se tady jednalo o záměrnou snahu zneplatnit a zbezcennit hodnotné umění tím, že se záměrně platí za aušus a cetky nehorázné pálky.
Svěrák se možná cítí podhodnocený, nevím, ale obecně tu lidé za umění platit moc nechtějí. Někteří umělci jsou samozřejmě velmi dobře placeni, a u nich si myslím, že to není úměrné jejich performance. Takovou osobou je pro mě třeba Miroslav Donutil. Umí sice hrát, ale na všechno se nehodí, a nijak zvlášt charismatická osobnost to není. V jeho případě bych honoráře ubral. Nicméně dokonce u něj vím o konkrétní situaci, kdy jedno ochotnické divadlo věrně zkopírovalo Donutilův styl hraní v jeho Sluhovi dvou pánů a slavilo s ní velký lokální úspěch, a když přijel do oné obce Donutil na návštěvu dělat tam svou talkshow, tak se mu s tím ještě místní umělci nadšeně pochlubili. Sice nejspíš vnitřně otáčel oči v sloup, ale žádné právní spory o ukradené licenci na herecký projev ani nic podobného se nekonalo. Pochopil, že jsou to zanícení prosťáčci. To ho ctí.
Možná právě proto jsem se na Donutila vydržel dívat na celý cyklus 3 + 1 s Miroslavem Donutilem a viděl ho i víckrát. To o Svěrákových filmech říci nemohu. Když si Donutil nehraje na víc, než na obyčejného člověka, tak mu to sluší. Nevím, kolik si za svou kariéru vydělal Svěrák, ale také tuším, že to nebylo zrovna málo. A zde se dostáváme k té „šikaně“.
Zaslouží si začínající umělci šikanu za užití díla jejich vzorů?
Používám toto slovo samozřejmě jen v otazníku, protože někomu to tak může připadat, když obdivuje umělce, a ztvární jeho původní dílo jako součást svého, třeba jako jeho poctu, a on jej za to pak tahá k soudu. Svěrákovo dílo je tak profláklé, že bych si troufal říci, že někteří mladí umělci ani netuší, kdo vlastně za písněmi jako je Severní vítr či filmovými díly jako je Marečku podejte mi pero!,stojí. Jednoduše mají lidé pocit, že se tato díla stala součástí jejich vlastního dědictví. Jak by také ne, když pro ně, pro masu, byla vytvořena.
Svěrákova tvorba prostě zalézá člověku pod nehty jako ranní mrazíky mezi prsty, není tedy divu, že někteří současní umělci či vlastně kdokoliv má pocit, že si může s těmi díly zpestřit svá představení. Nemyslím si, že by to bylo správně, ale je to realita.
A nevím, nevím, jestli dělá Zdeněk dobře tím, že na sebe upozorňuje soudními procesy týkajícími se zneužití jeho tvorby. To mu nedělá dobrou reklamu a dokonce to může odradit i řadu jeho fanoušků, i třeba nových, kteří by se rádi zajímali o to, co vytvořil, kdyby jenom nad nimi nevisel Damoklův meč hrozby soudních tahanic.
Být v kůži Zdeňka Svěráka doporučil bych mu, aby místo vysílání ublíženosti zapšklého starce zašel do takového divadla na pódium, poklonil se po představení divákům, aby věděli, že je to taky jeho dílo. No a pak by ho třeba soubor pozval na pivo. Co taky jiného může ve svém věku ještě potřebovat. Tím by to bylo vyřízeno.
Zdroje:
