V čem by mohla být umělá inteligence nebezpečná

S hladomory 19. století v Irsku se nehodlal smířit duchovní Jonathan Swift. Ve sžíravé kritice soudobých poměrů, kterým nebyla věnována dostatečná pozornost, zveřejnil jeden „odpudivý“ návrh. Navrhnul zabíjet roční děti, neboť se tak vyřeší nutriční problém. Samozřejmě to nemyslel vážně, chtěl jen probudit aristokratické spáče z letargie a dát jim najevo, že to není jen sociální výstřelek, poddaní jen tak z plezíru nehladoví, jde jim o život. A taky by se mohlo stát, že hrabatům by mohla dojít jejich zásoba sluhů.

Podobně, akorát v jiné době a kontextu, bych pro všechny rád navrhnul bezdotykový svět. Co tím myslím? Pro úspěšné přežití druhu homo sapiens byly odjakživa haptické, hmotné a hmatatelné podněty základním prostředkem rozvoje. Daleko dříve než naši předkové slezli ze stromového porostu, potřebovali pro jejich každodenní život vycizelovanou schopnost odhadnout, jak zhruba daleko se nalézá protější větev - tedy schopnost přesného prostorového odhadu a také dovednost ji pořádně uchopit. Jinak skončili někde pod stromem buď jako zmrzačené opice, nebo o něco lépe - mrtví. Ano, sanatoria pro handikepované australopitéky tehdy nebyly. Tedy schopnost odhadnout prostor, pohybování se v prostoru a hmatová inteligence jsou s námi již milióny let. Dokonce zásadně přispěly k rozvoji naší inteligence.

S příchodem nástrojů u našich předků došlo k akcelaraci jejich možností, těch rozumových i společenských. Před zhruba 50 tisíci lety se pohybovaly po kraji tlupy lovců a sběračů, jejichž základními benefity a hlavně evoluční výhodou byla zručnost, která jim umožnila vyrobit si nástroje, a schopnost vyhodnocení prostoru a prostředí, díky níž byli schopni odhadnout, na jakou vzdálenost zaútočit při lovu, který byl zásadní pro jejich přežití. A také měli vyvinutou schopnost se trefit. Dnes bychom mohli řici, že měli tah na branku. A díky tomu jsme my teď a tady. Kdyby se takoví nešikovní lovci mamutů nechali rozšlápnout zvířecími giganty, nebo by díky špatné mušce a nevhodnému načasování útoku pomřeli hlady, neměli by na Pálavě archeologové co hledat. Nehledě na to, že by nebyli ani ti archeologové.

A jak to souvisí s bezdotykovým světem? Zdá se, že současné společenské a technologické trendy k minimailizaci haptických podnětů přímo vedou, dokonce se stává minimální tělesný kontakt s lidmi a věcmi diktátem doby.

Dříve normální míra fyzického kontaktu se stala nepatřičnou, v lepším případě není in. Sahat na druhého člověka se prostě nenosí. Ano, psát mu zprávy, chatovat, být s druhým či druhými v čilém kontaktu na sociálních sítích, to je v pořádku. Nesnažte se však navázat fyzický kontakt. Potom můžete být, v závislosti na pohlaví či věku obviněni z následujících věcí. Pedagogové ví své o poměrně četných obviněních z pedofilie. Rodiče také. Muži o obviněních ze sexuálního obtěžování kvůli tomu, že se jemně dotknou ramene své kolegyně nebo se o to jen pokusili. Případně ani to ne, stačí, že vyfotí svou kolegyni zezadu, plácnou to na sociální síť se slovy chvály a už si mohou ve firmě balit kufry.

Své o tom také ví žáci ve škole, kteří se zapletou či nedej bože vyvolají nějakou rvačku. Psycholog či sociální pracovník s nimi potom dlouze řeší tuto společenskou patologii. Přitom má generace se rvala mezi školními hodinami pořád a žádné trauma z toho nekoukalo. Jen zdravá exprese energie a případně pozitivní agrese, no v mém případě několikrát rozbité okuláry. Problémem nejsou jednotlivosti. Nikdo nezpochybňuje, že pedofilie je vážná patologie a nechci tímto říci, že osahávání žen bez jejich souhlasu je v pořádku.

Problém nastává ve chvíli, kdy společným jmenovatelem pro ducha doby je bezdotykovost. Když se stane fyzický kontakt něčím nepatřičným. Vidíme to již při výchově dětí, kde matky pečlivě dohlížejí na to, aby dítě nepřišlo k úhoně už jen tím, že by se ušpinilo. Kontakt s blátem se stává jedním z dětských traumat místo toho, aby byl přirozenou součástí dětských let. A na stromy mohou děti rovnou zapomenout. Díky stohům směrnic a nařízení se takového přečinu jako nechat dítě beztrestně vylézt na strom a ještě bez jeho neustálého hlídání a koordinace jen tak někdo neodváží.

Rovněž naše schopnost odhadu prostoru a pohybu v něm je zdá se atakována na všech frontách. Současný řidič nemusí umět parkovat, vše za něj obstará kamera, a časem možná ani nebude muset umět řídit. Apoštolové inovací si neuvědomují, že za každý pokrok lidstvo zaplatí, a nejen miliardy investic do Industry 4.0, ale přímo a doslova krokem lidstva v jiné oblasti zpět. Nedá se to srovnávat s hysterickou situací, kdy se dělníci jali na prahu první průmyslové revoluce rozbíjet stroje, protože jim mechanizace brala práci. Každý z nich dál uměl používat své ruce a čile bujelo kutění v domácích dílničkách. Jak říká J. A. Svoboda, jakoukoliv inovaci lidstvo zaplatilo nějakou ztrátou. Odolností vůči povětrnostním vlivům a prostředí zaplatilo za vynález ohně a oděvů.

A jak zaplatíme za inteligentní domy a auta? Představme si reálně život takového občana velkoměsta, který nebude muset vědět, kdy se probudit, jak si udělat kafe, zapnout světlo, vyjet z garáže, poté dorazí, tedy spíše jeho auto dorazí, do kanceláře, kde se octne mezi tucty lidí, kteří hledí do blikajících monitorů tak cca 8 - 10 hodin denně, aby pak dělali totéž doma, kouřit ven nepůjde, to už není in, tak zůstane přes den ve svém technologickém kokonu typu hub, open officu či jak se tomu říká, a šupajdá zpět automatickým automobilem domů. Z inteligentního domu vyjede relaxovat do anonymního, ačkoliv lidmi napěchovaného fitka, kde znovu zírá na monitory, akorát tentokrát jsou na nich grafy jeho tělesných funkcí. Co ve scénáři chybí? Možnosti pro rozvoj kontaktu s přirozeným prostředím - což je příroda, ne těch pár koutků na střeše v open officu. Příležitost si sáhnout na věci, lidi a mít s nimi smysluplný fyzický kontakt, pokud tedy nepočítám bezduché, monotónní pohyby na ještě dotykovém displeji.

Lidé nesmí zapomenout příčinnou a kritickou souvislost mezi rozvojem mozku, smysluplnou fyzickou aktivitou a kontaktem s přirozeným prostředím přírody, ne města. V rámci mého vědeckého výzkumu, který zahrnoval rovněž studenty z elitních škol, se zdá alarmující značný pokles kognitivních schopností, stručně řečeno schopnosti myslet, právě díky tomu, že se studenti spoléhají na to, že si vše najdou jedním nebo dvěma kliky. Rozum však na Google nenajdete. Ten si musíte vypěstovat sami, a to tím, že jej používáte a používáte své ruce a do toho patří prostorový odhad a aktivní pohyb v prostoru. A občas na někoho šáhnout.

Tak nějak nevinně, lidsky, třeba poklepáte kolegovi či kolegyni na rameno, nebo obejmete někoho blízkého. A to často. Právě úbytek sexuální aktivity je možno přičíst internetové či jinak řečeno online sexualitě. Je to sexualita bez doteku, tedy doteku na někom druhém. Jak říká sexuolog Zvěřina, počet exhibicionistů a voyerů se v reálném světě razantně snížil. Kam všichni šli? Na internet. Nyní se již nemusí předvádět s otevřenými kabáty a poklopci v parku, ale zkoušejí to téměř beztrestně či někdy trestně přes internetové sítě. Budoucnost se prorokuje robotickému sexu. Již to není robot z plechu, ale z poněkud přitažlivějšího materiálu. Typy materiálů se stále ladí, ale právě tomu by měl někdo společensky učinit přítrž. Jinak nebude žádná další generace, která by něco doladila či vymyslela. Jak se dosáhne kritická míra nízkého fyzického kontaktu mezi lidmi, nebude toho, kdo by nějakou další generaci vytvořil a zrodil.

Takže jeden praktický podnět, až budete dětem na vánoce chtít dát robota či smartphone nebo tablet, přibalte k nim ještě nějakou hračku, na které se bude muset Váš potomek „vyřádit“ sám. Stavebnici bez návodu, dílky, které bude muset dítě vzít do ruky a několikrát převracet v dlani, a přemýšlet nad tím, co s nimi a jak je použít v prostoru.

Totiž bez dostatečných fyzických podnětů nemůže vyrůst fyzicky a psychicky zdravý člověk, tedy pokud se vůbec narodí.

Zdroje:

Aleš Hrdlička: Anthropometry. 1923

J. A. Svoboda: Archeologové na loveckých stezkách. 1994 Albatros.

J. A. Svoboda: Čas lovců: dějiny paleolitu, zvláště na Moravě. 1999 AV ČR.

J. Zvěřina: Sexuální poruchy u žen. Sexuální poruchy u mužů. 2000 Triton.

Jonathan Swift: A Modest Proposal For preventing the Children of Poor People From being a Burthen to Their Parents or Country, and For making them Beneficial to the Publick. 1729.