Článek
Jmenuju se Hana, je mi třiapadesát a celý život žiju v Praze. Mám jedinou dceru, Kláru. Je mojí radostí i nejcitlivějším místem. Jsem máma, co balí do kufru náplasti a teplé svetry, i když dítě tvrdí, že nic nepotřebuje. A pak přišel okamžik, kdy jsem musela ten kufr zavřít a naučit se jen stát vedle.
Klára byla už od dětství zvídavá a nebojácná. Svět chtěla ochutnat celý. Když odjížděla ve dvaceti na Erasmus do Lipska, cpala jsem jí do tašky termosku a vitamíny. Usmála se: „Mami, mám všechno, co potřebuju.“ Netušila jsem, že mezi tím vším je i srdce, které tam nechá.
Po pár týdnech mi volala s jiskrou v hlase. „Potkala jsem někoho. Jmenuje se Youssef, je z Káhiry a studuje medicínu. Je chytrý, klidný a umí poslouchat.“ Zůstala jsem u telefonu zticha o vteřinu déle, než bych měla. „To zní hezky, zlato. Povíš mi víc?“
Vyprávěla o jeho rodině, tradicích, o tom, jak je těžké studovat v cizině. Byla šťastná. A já v sobě cítila dvě věci najednou – hrdost a obavu, která neměla slova. Čím dál častěji se v našich hovorech objevovala arabská slova a nové návyky, jako by se nám mezi kuchyňský stůl a telefonní sluchátko nastěhoval jiný svět.
Jednou přijela na víkend. Seděly jsme v kuchyni, v hrnku voněl čaj. „Mami, ty se bojíš,“ řekla tiše. Přikývla jsem. „Bojím. Ne o tebe jako takovou. Spíš z toho, že budu daleko, až budeš potřebovat obejmout.“ Usmála se a stiskla mi ruku. „Youssef je dobrý člověk. A já vím, co dělám.“
Do místnosti vešel můj muž, Petr. Poslouchal chvíli opřený o futra. „Kláro,“ začal, „víš, že mám strach. Četl jsem příběhy…“ Zarazila ho pohledem. „Tati, život není článek z internetu. Mluvím s Youssefovou mámou, ví, že chci pracovat. Nikdo mě nebude zavírat doma.“ Vzduch ztěžkl nevyřčenými větami. Petr už neodpověděl, jen si sedl a dlouho se díval do hrnku.
O rok později stál Youssef u nás v předsíni s kyticí a naučeným „Dobrý den“. Byl zdvořilý a mírně nesvůj. Díval se na Kláru tak, že bylo jasné, proč si vybrala právě jeho. Svatbu udělali malou a prostou. Smáli se a já plakala do kapesníku, ani nevím, jestli víc dojetím, nebo strachem. Petr u stolu skoro nemluvil. Večer mi řekl: „Nevím, jestli jí umím odpustit, že si vybrala tak daleko.“ Věděla jsem, že to není výčitka, ale bolest.
Před odletem jsme s Klárou sepisovaly seznamy. Co posílat v balíčku. Kdy si volat. Jak se navštěvovat. V noci jsme seděly na gauči, hlava u hlavy. „Ať se stane cokoliv, vždycky jsem tvoje,“ řekla. „A já tvoje,“ odpověděla jsem. „Jen se budu učit nechat tě jít.“
Když odletěla, byt ztichl. Naučila jsem se nové mateřství: nesledovat, ale být k dispozici. Neptat se na každou drobnost, ale vědět, že zavolá, když bude potřebovat. Posílám koření na perníčky a drobnosti do kuchyně, ona mi posílá fotky z tržiště a videa, jak se smějí s Youssefovou sestrou.
Petr se uzavíral. Jeho strach měl hranice. Vyměnil články o „tamním světě“ za dlouhá ticha. Jednou večer ale sedl k počítači, pustil si mapu Káhiry a jen tak projížděl ulicemi. „Abych věděl, kde naše holka chodí,“ řekl. Bylo to poprvé, kdy přiznal, že i on se učí.
Včera mi Klára volala. „Mami, čekáme miminko.“ Srdce se mi rozběhlo a nohy ztěžkly. Smích a pláč v jedné vteřině. „Budu babička,“ zašeptala jsem. „A já budu pořád tvoje máma,“ odpověděla. „Jen trochu dál.“
Nevím, jaké to bude. Jestli budu kolébat vnouče v Káhiře, nebo ho uvidím nejdřív na obrazovce. Vím ale, že láska má dlouhé ruce. Do balíčku dnes přidávám dětskou čepičku a sáček perníkového koření. Připíšu lístek: „Ať voní domov, ať je kdekoli.“ A učím se, že milovat někdy znamená pustit – a zůstat.
