Článek
Žila jsem s partnerem už několik let. Naše vztah procházel krizemi, ale věřila jsem, že je překonáme. Měla jsem pocit, že jsme jen unavení, že zase najdeme společnou řeč a budeme jako dřív.
Na oslavu mých narozenin přišel s obrovskou kyticí růží a širokým úsměvem. Na chvíli jsem si myslela, že se všechno vrací do starých kolejí. Položil květiny na stůl, políbil mě a podal mi bílou obálku ovázanou stuhou.
Vtipkovala jsem, že v ní bude třeba lístek na dovolenou nebo společný účet. Když jsem mašli rozvázala, našla jsem ale krátký dopis a kartu k hotelu v Barceloně. V psaní stálo, že potřebuje prostor a že se vydává vlastní cestou.
Ještě než jsem stihla něco říct, odešel. Seděla jsem v kuchyni a cítila, jak mi tuhne tělo. Nevěděla jsem, jestli plakat nebo křičet. Několik dní jsem fungovala jako robot, chodila do práce a vracela se do prázdného bytu.
Obálku jsem nechávala na stole a čas od času ji vzala do ruky, pohladila její okraje a znovu položila. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli jet do cizího města a zkusit začít znovu, nebo čekat, že se něco změní.
Nakonec jsem se rozhodla odletět. V letadle jsem brečela, ale v Barceloně jsem poprvé po dlouhé době cítila klid. Procházky úzkými uličkami, mořský vzduch a noví lidé mi pomohli pochopit, že konec může být i začátkem.
Dnes už vím, že obálka, která mi zlomila srdce, byla zároveň vstupenkou do nového života. Naučila jsem se postavit na vlastní nohy a otevřít se novým možnostem. Bolest se přetavila v sílu a naději.
