Článek
„Na gympl půjdeš, tečka,“ oznámila mi máma, když mi bylo patnáct. Já chtěla na aranžérku, milovala jsem barvy, kompozice a výlohy. „Nejsi žádná prodavačka mašlí,“ smál se táta. „Máš na víc.“ Seděla jsem v kuchyni, svírala katalog škol a věděla, že mě neslyší. Brácha Filip byl hvězda — samé jedničky, oslavy po vysvědčení. Já měla „pouhou dvojku z matiky“ a dlouhé proslovy o ambicích.
Na gympl jsem nastoupila, ale srdce jsem měla jinde. Po večerech jsem kreslila návrhy výloh a aranžovala vitrínu u tety v drogérii. Poprvé jsem cítila, jak chutná radost z dobře odvedené práce. Po maturitě doma trvali na vysoké. Já se zapsala na obor, který mě nenaplňoval, a po roce odešla. „Zničíš si život,“ řekla máma. Já jen věděla, že si ho chci postavit sama.
Nastoupila jsem do malého květinářství na Vinohradech. Ráno studená voda a růže, odpoledne výlohy a svatební kytice. Zjišťovala jsem, že štěstí voní jako čerstvě nařezaná eukalyptová větev. Na veletrhu designu jsem potkala Vojtu, tichého stolaře. Smál se mým skicám a řekl: „Tohle dřevo si žádá tvé barvy.“ Za měsíc mi vyrobil pult do obchodu a za rok jsem mu řekla ano.
Otevřeli jsme společný ateliér – on dřevo, já květy a prostor. Děti rostly mezi pilinami a stuhami, výkresy přitlučené magnety na dílenské skříni. Večer jsme si pouštěli písničky a plánovali další výlohu. Rodiče se stavili málo. „Takové prostředí není pro děti,“ prohlásila máma mezi dveřmi. „A co vysoká?“ dodal táta pokaždé, jako by šlo o kontrolní otázku.
Roky běžely a já si v tichu zvykla, že jejich uznání asi nepřijde. Až jednou napsal Filip: táta je nemocný, ať přijedu. Nebylo jednoduché odložit hrdost, ale jela jsem. Táta byl bledý, připojený na hadičky, oči unavené a najednou měkké. „Nevzdala ses toho svého,“ zašeptal. „Ne,“ řekla jsem, „a jsem šťastná.“ Pousmál se: „Tak to jsi vyhrála víc než všichni právníci dohromady.“
Cestou domů mi na klíně šustily skici adventní výlohy. Doma mě čekala dcera s košem stuh a Vojta s novým rámem. „Mami, tohle dáme doprostřed?“ ptala se malá a já věděla, že jo. Večer jsem se dívala na hotovou výlohu: světla, dřevo, mech a jemné sklo. Nebyl na ní žádný titul, jen naše práce a otisk ruky. A došlo mi, že jsem postavila dům z věcí, které se nedají přibít na diplom. Možná to jednou pochopí i máma. A možná ne. Ale já už vím jistě: štěstí je vědět, co miluju – a dělat to každý den.
